22 Cdo 748/2013
Datum rozhodnutí: 26.11.2014
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák., § 149 odst. 1 obč. zák., § 149 odst. 2 obč. zák.



22 Cdo 748/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. M. , O., zastoupeného Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Rolnická 1626/21a, proti žalovaným: 1) Ing. J. K., U., a 2) Ing. S. K. , J., zastoupeným Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Krameriova 503, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 89/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 2. října 2012, č. j. 12 Co 10/2012-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jeseníku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. 3 C 89/2006-123, určil, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí, a to pozemku p. č. 470 v k. ú. J. v., pozemků p. č. 551/2 a p. č. 552 v k. ú. H. H., pozemků p. č. 404, p. č. 405 a p. č. 514 v k. ú. J. m., pozemku p. č. 1910/7 a budovy bez čp/če nacházející se na tomto pozemku v k. ú. Č. v., pozemku p. č. 1911 a budovy bez čp/če nacházející se na tomto pozemku v k. ú. Č. v., pozemku p. č. 513 a budovy nacházející se na tomto pozemku v k. ú. J. m. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 2. října 2012, č. j. 12 Co 10/2012-164, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí, a to pozemků p. č. 404, p. č. 405, p. č. 514 a p. č. 513 v k. ú. J. m. a budovy nacházející se na p. č. 513, vše k. ú. J. m., a dále, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ideální jedné čtvrtiny nemovitostí, a to pozemku p. č. 1910/7 a budovy bez čp/če nacházející se na tomto pozemku a pozemku p. č. 1911 a budovy bez čp/če nacházející se na tomto pozemku, vše v k. ú. Č. v. Žalobu, pokud se žalobce domáhal určení, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí, a to pozemku p. č. 470 v k. ú. J. V. a pozemků p. č. 551/2 a p. č. 552 v k. ú. H. H., zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohoda, kterou mezi sebou uzavřeli ohledně vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 29. dubna 1998 je podle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť jeden z manželů obdržel veškerá aktiva bezpodílového spoluvlastnictví manželů a druhý výlučně jeho dluhy. Mají za to, že při novém jednání ve věci a po doplnění dokazování se jim podařilo prokázat, že takřka všechen nemovitý majetek (tedy ona veškerá aktiva ) byl v době uzavírání dohody zatížen právy třetích osob a žalovaná 2) na sebe realizací dohody převzala i tyto závazky vůči třetím osobám v celkové výši 5,801.000,- Kč. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o návrhu na určení vlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. října 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelé uplatnili přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V dané věci však odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a proto by přicházela v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je však rozhodnutím měnícím pouze v části, v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí, a to pozemku p. č. 470 v k. ú. J. V. a pozemků p. č. 551/2 a p. č. 552 v k. ú. H. H., neboť původně soud prvního stupně určil, že žalovaný 1) je vlastníkem jejich ideální jedné poloviny, a dále v části, v níž bylo rozhodnuto o tom, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ideální jedné čtvrtiny nemovitostí, a to pozemku p. č. 1910/7 a budovy bez čp/če nacházející se na tomto pozemku a pozemku p. č. 1911 a budovy bez čp/če nacházející se na tomto pozemku, vše v k. ú. Č. v., neboť původně soud prvního stupně určil, že je vlastníkem ideální jedné poloviny. V tomto směru byli žalovaní úspěšní. Dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou by bylo možné odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. V měnící části však dovolatelům žádná újma způsobena nebyla, neboť jim soud vyhověl tím, že ohledně části nemovitostí žalobu zamítl a ohledně další části nemovitostí ponížil spoluvlastnický podíl žalovaného 1) z původní ideální jedné poloviny na ideální jednu čtvrtinu; přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak není dána a potud je dán důvod pro odmítnutí dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., neboť v této části není dovolání žalovaných subjektivně přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4309/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání tak lze zvažovat pouze z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve zbylé části byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé odvolacím soudem potvrzen.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolání nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřená mezi žalovanými, je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy [neboť podle ní žalovaná 2) obdržela veškerá aktiva, zatímco žalovaný 1) veškerá pasiva], je v souladu s názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozhodnutí v této věci ze dne 3. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 141/2009. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že nemovitosti, které v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů připadly žalované 2), byly v době uzavření dohody zatíženy zástavními právy. Přes tyto právní závady na nich váznoucí, představovaly nemovitosti aktiva, a v jejich zatížení zástavními právy nelze shledat důvod ospravedlňující uzavření takové dohody, podle níž jeden z účastníků získá všechna aktiva, zatímco druhý pouhá pasiva.
Protože žalovaní dovoláním napadají rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, napadají i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu