22 Cdo 744/2010
Datum rozhodnutí: 29.06.2010
Dotčené předpisy: § 150 obč. zák. ve znění do 31.07.1998




22 Cdo 744/2010


ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce D. P ., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, U Výstaviště 9/229, proti žalované Ing. J. P ., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 104/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2009, č. j. 11 Co 651/2007-425, takto:

I.Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 32.580,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Markéty Vítové.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, č. j. 16 C 104/97-390, pod bodem I.výroku vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal hotovost ve výši 45.000,- Kč, a žalobci uložil, aby České spořitelně, a. s., doplatil novomanželkou půjčku č. 75586396-7 včetně úroků v celkové výši 30.875,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal blíže označené věci movité a dům č. p. 1427 spolu se stav. parc. č. 2467 a 2468 a pozemkem parc. č. 2469, zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště L., na LV č. 1996 pro obec a kat. území R. n. L., a žalované uložil, aby zaplatila Severočeským dolům, a. s., Doly Nástup Tušimice, půjčku ve výši 39.400,- Kč a žalobci na vyrovnání podílu částku 767.750,- Kč. Pod body II. až IV. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené dne 28. 4. 1990, zaniklo rozvodem dne 14. 5. 1996. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. V průběhu řízení se účastníci dohodli na rozsahu věcí movitých patřících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví i na jejich cenách. Mezi účastníky nebylo sporu také o tom, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří hotovost ve výši 45.000,- Kč, kterou ke dni jeho zániku měl v držení žalobce, a ve výroku rozsudku označené nemovitosti, které v roce 1992 účastníci koupili za částku 850.000,- Kč a jejichž obvyklá cena v lednu 2007 podle jejich stavu k roku 1996 byla znalcem Ing. Janem Brabcem stanovena částkou 1.288.000,- Kč. Sporné byly vnosy účastníků do společného majetku. Soud prvního stupně přisvědčil žalobci, že ze svých oddělených finančních prostředků vynaložil na zaplacení kupní ceny nemovitostí částku 255.000,- Kč, kterou získal prodejem svého spoluvlastnického podílu k nemovitostem bratrovi. Dále vzal za prokázané, že žalobce si na zaplacení kupní ceny nemovitostí půjčil od svého otce J. P. prostřednictvím M. H. částku 500.000,- Kč (podle výpovědi svědka M. H. půjčil částku 500.000,- Kč žalobci svědek M. H. a tomu byla tato půjčka splacena otcem žalobce). S ohledem na výši částky, kterou soud prvního stupně uložil zaplatit žalobci na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, soud prvního stupně tuto částku nevypořádal jako vnos žalobce do společného majetku a ani jako dluh účastníků vůči otci žalobce. Pokud žalobce tvrdil, že na rekonstrukci domu v průběhu manželství použil částku 513.000,- Kč, kterou mu půjčil otec, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že s ohledem na příjmy žalobce účastníci měli finanční prostředky na to, aby náklady spojené s opravou domu platili sami, a že pokud otec žalobce sjednával smlouvu o provedení rekonstrukčních prací a sám platil některé platby, jednal tak z pověření žalobce a žalobce se s ním po návratu do České republiky finančně vyrovnal. Nepřisvědčil tvrzení žalované, že na opravu domu byla vynaložena částka 350.000,- Kč, kterou získala od svých rodičů, s tím, že rodiče a sourozenci žalované sice v rámci svých svědeckých výpovědí hovořili o tom, že tyto peníze rodiče žalované poskytli, nebylo ale nijak doloženo, že by tyto peníze měli k dispozici. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví soud prvního stupně zohlednil, že po rozvodu manželství zaplatil žalobce na novomanželkou půjčku včetně úroků 30.875,- Kč a žalované Severočeským dolům, a s., půjčku v částce 30.400,- Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, č. j. 11 Co 651/2007-425, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že výše půjčky Severočeských dolů, a. s., Doly Nástup Tušimice, činí částku 64.000,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 1.001.188,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

V řízení před odvolacím soudem zůstalo sporné, zda žalobci půjčil jeho otec částku 500.000,- Kč na koupi nemovitostí, zda otec žalobce investoval do nemovitostí účastníků v souvislosti s jejich rekonstrukcí částku 513.000,- Kč a zda žalované darovali její rodiče částku 350.000,- Kč na plastová okna a dveře. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že otec žalobce půjčil žalobci uvedenou částku na koupi nemovitostí, neboť tato skutečnost tvrzená žalobcem byla prokázána nejen písemně uzavřenou smlouvou o půjčce, uzavřenou mezi žalobcem a M. H., k níž přistoupil jako ručitel otec žalobce J. P., tak i výpovědí svědků M. H. a J. P., jejichž výpovědím nebylo důvodu neuvěřit, neboť shodně vypovídali o tom, jakým způsobem byla půjčka uzavřena i za jakým účelem byla uzavřena . Dále poukázal na to, že v době, kdy účastníci kupovali nemovitosti, žalobce pracoval v Německu pouze jeden rok a s ohledem na jeho zjištěný příjem za dobu pěti let si za jeden rok vydělal částku 307.406,- Kč, která by, i kdyby ji použili celou, na zaplacení kupní ceny nestačila. Souhlasu žalované s uzavřením této půjčky nebylo třeba a ze smlouvy o půjčce je zavázán jen žalobce, který ji uzavřel jako dlužník. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že otec žalobce investoval na rekonstrukci nemovitostí účastníků částku 513.000,- Kč, s tím, že pokud takto investoval do majetku účastníků, šlo o investice do cizího majetku a mohl by se proto domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud částku 513.000,- Kč v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastní nevypořádal. Souhlasil také se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala své tvrzení, že jí rodiče darovali částku 350.000,- Kč, kterou použila na nákup dveří a oken, neboť žádným způsobem nedoložila, že by její rodiče měli takovou částku k dispozici. Podle názoru odvolacího soudu žalovaná byla soudem prvního stupně poučena podle § 118a občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a pokud soud prvního stupně neprovedl opětovný výslech rodičů žalované, jak po tomto poučení navrhla, učinil tak nepochybně proto (i když to soud prvního stupně výslovně neuvedl), že na zjištěném skutkovém stavu věci by nemohl opětovný výslech rodičů žalované nic změnit, neboť rodiče žalované shodně uvedli, že neměli peníze uložené u žádného peněžního ústavu, ale měli je doma a matka žalované zcela jednoznačně uvedla, že nemá doklad, kterým by prokázala, že takovou hotovostí disponovala . Pokud žalobci byla přikázána hotovost v částce 45.000,- a žalované věci movité v ceně 37.500,- a nemovitosti v ceně 1.288.000,- Kč, pak při zohlednění vnosu žalobce do společného majetku ve výši 755.000,- Kč a skutečnosti, že žalobce zaplatil společný dluh v částce 30.875,- Kč a žalovaná v částce 64.000,- Kč, je žalovaná povinna zaplatit žalobci při rovnosti podílů na vyrovnání podílu žalobce částku 1.001.188,- Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že odvolací soud dospěl k odlišnému zjištění ohledně částky 500.000,- Kč, kterou si měl žalobce půjčit od svědka H., a částky 513.000,- Kč, představující údajnou půjčku žalobce od svého otce, aniž sám opakoval důkazy, provedené soudem prvního stupně, z nichž vycházel, a nepoučil účastníky v rámci zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí . Nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který se nevypořádal se všemi důkazy, které nehodnotil ve smyslu § 132 o. s. ř., a nezabýval se námitkami žalované, týkajícími se rozporů ve výpovědích žalobce a svědků H. a P. ohledně částek 500.000,- Kč a 513.000,- Kč. Žalobce netvrdil, že svědek Helcl poskytl půjčku žalobci či jeho otci, a pokud toto uvedl až ve své účastnické výpovědi, není výpověď žalobce doplněním tvrzení, ale důkazním prostředkem. Žalobce svá tvrzení v tomto směru nikdy nedoplnil. Soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené žalovanou, aniž uvedl, proč tyto důkazy neprovedl. Zcela nepovšimnut zůstal návrh žalované na její výslech. Pokud jde o částku 350.000,- Kč, představující žalovanou tvrzený její vnos do společného majetku, hodnotily soudy stejnou situaci u každého z účastníků odlišně. Svědkové H. a P. rovněž nedoložili, že částku 500.000,- Kč měli k dispozici. Svědecké výpovědi rodičů a sourozenců žalované a svědkyně I. Ch. soud prvního stupně řádně nezhodnotil. Rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a měl být odvolacím soudem zrušen. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce obdržel od svého otce částky 500.000,- Kč a 513.000,- Kč, pak bylo třeba příjem žalobce v SRN do 25. 9. 1996 ve výši 1.537.030,- Kč vypořádat jako hotovost, kterou si žalobce ponechal pro sebe. Odvolací soud při rozhodování také nevycházel z aktuální obvyklé ceny nemovitostí v době jeho rozhodování. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání žalované za nedůvodné. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ale na rozdíl od tohoto soudu posoudil problematiku částek 500.000,- Kč a 513.000,- Kč jinak. Námitky k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a nedostatečnému odůvodnění jeho rozsudku žalovaná ve svém odvolání nevznesla a jeho rozhodnutí nezpochybňovala. Z jeho příjmů platil zákonné odvody a byly z něho hrazeny jeho životní náklady v SRN a náklady jeho rodiny. Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumávat celé rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2010, pod poř. č. 44, str. 175.

Žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu ohledně tří sporných položek, a to částek 500.000,- Kč a 513.000,- Kč, které měly představovat vnos žalobce do společného majetku, a částky 350.000,- Kč, která měla představovat vnos žalované, a dále ohledně ceny nemovitostí.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že výši půjčky u Severočeských dolů, a. s., Doly Nástup Tušimice, stanovil částkou 64.000,- Kč (dovoláním nenapadenou) a žalované uložil, aby žalobci na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 1.001.188,- Kč místo částky 767.750,- Kč, jak rozhodl soud prvního stupně, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uvažoval s vnosem žalobce do společného majetku ve výši 500.000,- Kč. V této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jinak je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [viz C 5042 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck Praha, (dále Soubor rozhodnutí )] . Dovolatelka nevymezila hmotněprávní otázku, kterou by měl dovolací soud přezkoumat jako otázku zásadního právního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť vychází ze skutkových zjištění ohledně částek 513.000,- Kč a 350.000,- Kč učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností se dovolací soud nemohl zabývat, a není v rozporu s hmotným právem. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (viz C 5211 Souboru rozhodnutí). Námitky dovolatelky týkající se ceny předmětných nemovitostí spadají pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým se dovolací soud, jak již výše uvedeno, nemohl zabývat. Předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené měnící části podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. v rozsahu přípustného dovolání, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Jestliže byla nějaká věc získána za trvání bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů, nepřihlíželo. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 2707.

Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že žalobce si od otce půjčil na zakoupení domu 500.000,- Kč, kdy se jednalo o půjčku prostřednictvím otce od pana Helcla , a že tato půjčka byla za trvání manželství vrácena . Toto skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování, zejména ve výpovědích svědků J. P. a M. H. Odvolací soud uvedené skutkové zjištění soudu prvního stupně převzal a na rozdíl od soudu prvního stupně, který bez odůvodnění částku 500.000,- Kč při vypořádání nijak nezohlednil, napravil pochybení soudu prvního stupně a částku 500.000,- Kč správně vypořádal jako vnos žalobce z jeho oddělených prostředků do společného majetku, na jehož náhradu má žalobce právo (§ 150 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.). Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru je zcela v souladu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalované zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3 odst. 1, bodu 5 (z částky 1,363.000 Kč), § 4 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku 32.280,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a činí celkem 32.580,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2010

JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu