22 Cdo 740/2002
Datum rozhodnutí: 11.09.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 740/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátkou, proti žalované M. J., zastoupené JUDr. J. K., obecným zmocněncem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 533/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2000, č. j. 7 Co 1640/2000-113, takto:

I. Dovolání se odmítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

O d ů v o d n ě n í :

Ve věci šlo o to, že žalovaná poskytla J. S. plnou moc k prodeji jejího domu, přičemž tento prodej měl být motivován úhradou dluhů jejích syna. J. S. pak v zastoupení žalované prodal dům žalobkyni, která se domáhala jeho vyklizení. Okresní soud v Písku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. listopadu 1997, č. j. 6 C 533/97-14, rozhodl, že odpůrkyně je povinna vyklidit byt 1 + 4 s příslušenstvím v domě čp. 102 v R. a vyklizený předat navrhovatelce do 15 dnů od právní moci rozsudku . Dále zastavil řízení proti J. S. a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 17. června 1998, č. j. 5 Co 994/98-39, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o zastavení řízení proti J. S., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování a s právním názorem, týkajícím se rozsahu zastoupení; uložil též soudu prvního stupně zabývat se svobodou vůle žalované při udělení plné moci.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. února 2000, č. j. 6 C 533/97-95, žalobu zamítl. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná jako vlastnice domu čp. 102 se stavební parcelou č. 128 a č. 84/9 v katastrálním území R. poskytla J. S. plnou moc na základě níž jmenovaný uzavřel s žalobkyní 25. 3. 1997 kupní smlouvu ohledně zmíněných nemovitostí. Žalovaná však neprojevila vůli nemovitosti prodat a pokud plnou moc podepsala, nejednalo se o právní úkon učiněný svobodně a vážně. Soud s odkazem na § 23 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) konstatoval, že k uzavření dohody o plné moci mezi žalovanou a J. S. nedošlo a nemohlo proto dojít ani k uzavření platné kupní smlouvy ohledně zmíněných nemovitostí.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 8. září 2000, č. j. 7 Co 1640/2000-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání k otázce, zda udělená plná moc písemnou dohodou je či není jednoznačná a zda opravňuje příslušnou osobu k uzavření kupní smlouvy . Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně naprosto dostačujícími a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Kupní smlouvu proto považoval za neplatnou ve smyslu § 39 ObčZ; žalovaná jako vlastnice nemovitostí je podle něj i oprávněnou uživatelkou bytu v domě se nacházejícího. Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl, protože k žádné dohodě o uzavření plné moci nedošlo, když je z konstantní judikatury zřejmé, že samotná plná moc je toliko jednostranný úkon zmocnitele a zastoupení vzniká teprve na základě dohody o plné moci uzavřené mezi zmocnitelem a zmocněncem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a uplatňuje dovolací důvody s odkazem na § 241 odst. 3 písm. b) a c) občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ). K prvnímu z uvedených dovolacích důvodů uvádí, že výslech svědka J. S., který byl proveden 24. 1. 2000 v P. R., zůstal v obecné úrovni, neboť jmenovaný neměl k dispozici listinu, k níž se měl vyjádřit. Jeho výpověď tedy nebyla konkretizována právě směrem k uzavřené dohodě; svědek měl vypovídat k tomu, za jakých okolností žalovaná dohodu o plné moci podepsala, když byl její podpis úředně ověřen. Tento svědek uvedl, že žalované před matrikou vysvětlil, k čemu ho plná moc opravňuje, a pak došlo k podpisu plné moci a dohody. Při jednání u soudu 8. 9. 2000 žalovaná připustila nezbytnost přešetření okolností, za nichž bylo vše projednáno a podepsáno, včetně výslechu svědka J. S. Odvolací soud však, ač to navrhovaly obě strany, doplnění dokazování nepřipustil. Dovolatelka navrhuje J. S. vyslechnout nikoliv obecně, ale konkrétně k listinám - k plné moci a k dohodě. Bez toho nelze dospět k závěru, že žalobkyně svá tvrzení neprokázala, když jí to nebylo umožněno. K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu namítá, že při prvním rozhodování bylo soudem prvního stupně žalobě vyhověno a žaloba byla posléze zamítnuta na základě odlišného právního názoru odvolacího soudu. Právě pro odlišné právní názory soudů bylo na místě zjistit skutkové okolnosti přesně a úplně. Podle ObčZ má být právní úkon učiněn tak, aby nevzbuzoval pochybnosti o svém obsahu. Tuto zásadní okolnost posoudil soud chybně, když neprověřil ani to, co bylo součástí spisu a co fakticky prokazovalo tvrzení žalobkyně. Tím došlo k poškození jejích práv. Žalobkyně před podpisem kupní smlouvy zaplatila 850 tisíc Kč dluhů, které byly na předmětné nemovitosti. Poté se dozvěděla, že ač za někoho zaplatila dluhy, vlastnicí nemovitostí se nestala. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolatelka neuvádí, o jaké ustanovení OSŘ opírá přípustnost dovolání; vzhledem k tomu, že napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a že netvrdí žádný z důvodů tzv. zmatečnosti, uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ (a ani dovolací soud takový důvod nezjistil), připadá do úvahy jen přípustnost podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, případně podle § 239 odst. 2 OSŘ. Ani ta však není dána.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem ve smyslu § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být právní názor vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (viz též rozhodnutí publikované pod č. C 160 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck).

Taková situace v dané věci nenastala. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. listopadu 1997, č. j. 6 C 533/97-14, žalobě vyhověl. Odvolací soud usnesením ze dne 17. června 1998, č. j. 5 Co 994/98-39, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o zastavení řízení proti J. S., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování. Uložil sice soudu prvního stupně aby se zabýval otázkou, zda svobodná vůle navrhovatelky (správně: odpůrkyně) při udělování plné moci byla omezena , nevyslovil však, pokud jde o vady vůle, žádný právní názor, kterým by soud prvního stupně zavázal. Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 29. února 2000, č. j. 6 C 533/97-95, zamítl žalobu proto, že dospěl ke zjištění, že vůle žalované při udělování plné moci nebyla vážná a svobodná. Tento právní závěr nemá žádnou souvislost s předchozím závazným právním názorem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor (viz rozhodnutí publikované pod č. c 80 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck).

V úvahu přichází ještě přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle judikatury dovolacího soudu rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního významu, jestliže dovolatel neformuloval právní otázku zásadního významu a věc neobsahuje nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného - nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení (C 297 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí

Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ), musí být právní otázka, jejíž řešení činí z napadeného rozhodnutí zásadní věc, uvedena i v dovolání; právní otázku zásadního významu lze uplatnit jen v dovolacím důvodu, uvedeném v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

V dané věci dovolatelka dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ neuplatnila a dovolání neobsahuje žádnou otázku, jejíž řešení by z daného rozsudku činilo rozhodnutí zásadní. Proto dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ.

Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než jej odmítnout [§ 243b odst. 4 OSŘ ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka úspěšná nebyla a žalované náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. září 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu