22 Cdo 723/2015
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., § 145 odst. 2 obč. zák., § 40 písm. a) obč. zák., § 144 obč. zák., čl. 1 odst. 2 bod a Nařízení () č. 44/2001, § 37 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb., § 9 odst. 1 o. s. ř., § 88 písm. i) o. s. ř., § 21 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb.



22 Cdo 723/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. V. , zastoupené JUDr. Markem Pilátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným: 1) O. H. , zastoupenému JUDr. Simonou Bílou Srníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Vítězné náměstí 829/10, a 2) M. H. , zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 192/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2014, č. j. 17 Co 327/2012-408, takto:

I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Dovolání žalovaného 2) se odmítá .
III. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Marka Piláta.
IV. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Marka Piláta.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. 4. 2012, č. j. 16 C 192/2009-250, určil, že bytová jednotka nacházející se v budově, stojící na pozemcích stavební parc. č. 991/1, 991/2, 994/2 zastavěná plocha a nádvoří, nebytová jednotka garáž č. 9999/35 garáž, nacházející se v budově, stojící na pozemcích parc. č. 991/1, 991/2, 994/2, související podíl na společných částech domu a pozemcích ve výši id. 213/10000 na budově a pozemcích parc. č. 991/1 991/2 a 994/2 přináležejících k bytové jednotce a související podíl na společných částech domu a pozemcích ve výši 34/10000 na budově a pozemcích parc. č. 991/1, 991/2, 994/1 a 994/2 přináležejících k nebytové jednotce garáž, to vše zapsáno na LV č. 6166, LV č. 331 k. ú. Ž., obec P., okres Hlavní město P., vedeného Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, jsou ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 2) (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č. j. 17 Co 327/2012-285, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení tak, že tuto povinnost uložil žalobkyni.

Rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 22 Cdo 113/2013-354, Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 9. 9. 2014, č. j. 17 Co 327/2012-408, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku III. o nákladech státu potvrdil (výrok I.), změnil jej pouze ve výroku II. o nákladech řízení (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.)

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání oba žalovaní.

Žalovaný 1) považuje dovolání za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení jeho dobré víry při nabývání nemovitostí. Odvolací soud svůj závěr učinil aniž by doplnil dokazování či zhodnotil již provedené důkazy. Nesouhlasí rovněž se závěrem, podle kterého nabyla žalobkyně a žalovaný 2) nemovitosti do společného jmění manželů. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) rovněž opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že soudy se nevypořádaly s otázkou platného nabytí vlastnického práva žalovaným 1) ve světle ochrany osob jednajících v dobré víře. Dále se domnívá, že by se měl dovolací soud zabývat otázkou, zda může mezi manželi vzniknout současně majetkový režim manželů podle právního řádu státu ve vztahu k části jejich společného majetku, a k jiné části jejich společného majetku majetkový režim podle právního řádu jiného státu . Nadto namítá, že jestliže nabyl žalovaný 2) nabyl nemovitosti darem, nemohly se stát součástí společného jmění s žalobkyní. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádřeních k dovoláním žalovaných uvedla, že je považuje za nepřípustná a navrhla jejich odmítnutí.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřeními k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K otázce nabytí nemovitostí žalovaným 1) v dobré víře:

Odvolací soud opřel závěr o nedostatku dobré víry žalovaného 1) při nabývání bytové a nebytové jednotky včetně souvisejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemcích (dále jen byt ) o skutková zjištění, která vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně [že žalovaný 1) je otcem žalovaného 2), a že byl obeznámen s rodinnou situací žalobkyně a žalovaného 2)]. Již soud prvního stupně uzavřel, že byt koupil v roce 1999 M. Č. za peněžní prostředky žalobkyně s tím, že ho žalobkyně bude užívat. Žalobkyně v té době nemohla jako cizí státní příslušnice nabývat v České republice nemovitosti. Před smrtí převedl M. Č. byt na žalovaného 2) jako manžela žalobkyně, protože se žalobkyně stále domnívala, že je omezena v možnosti nabývat nemovitosti. Žalovaný 1) o tomto převodu věděl, tvrdil dokonce (nepravdivě), že na nákup bytu daroval žalovanému 2) finanční prostředky. Úvaha odvolacího soudu tedy není založena jen na úzkém příbuzenském vztahu žalovaných, ale i na dalších okolnostech, které bez důvodných pochybností odůvodňují závěr, že žalovanému 1) byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015 (dostupný, stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )]. Lze předpokládat, že žalovaný 1) jako otec žalovaného 2) měl přesné informace o okolnostech převodu bytu do vlastnictví svého syna (sám se měl na převodu podílet). Jestliže navíc byt získal od syna bezprostředně před jeho rozvodem s žalobkyní, není nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že se tak nestalo v dobré víře ve výlučné vlastnictví žalovaného 2). Napadené rozhodnutí proto není v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010. Všechny tyto úvahy jsou založeny na skutkových zjištěních učiněných již soudem prvního stupně na základě rozsáhlého dokazování a podrobného hodnocení důkazů. Nelze tedy uzavřít, že by se snad odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu řádně nevypořádal s námitkou neposkytnutí ochrany vlastnického práva žalovaného 1) z hlediska jeho jednání v dobré víře.

K otázce rozhodného práva:

K otázce rozhodného práva majetkového režimu manželů se dovolací soud podrobně vyjádřil již ve svém předchozím rozhodnutí ve věci, tj. rozsudku ze dne 29. 4. 2014, č. j. 22 Cdo 113/2013-354. Dovodil, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) jde o majetkový vztah mezi manželi (bývalými) a je proto nutné uplatnit výjimku uvedenou v článku 1 bod 2 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I.). Mezinárodní příslušnost proto nelze posoudit podle článku 22 bod 1 věta první nařízení Brusel I. Při absenci úpravy mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu pro řízení, jejichž předmětem je majetkový vztah mezi manželi, v právu Evropské unie i v dvoustranných smlouvách uzavřených mezi Českou a Slovenskou republikou, se mezinárodní příslušnost soudu posoudí podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen zák. č. 97/1963 Sb.). Podle § 37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. je pravomoc československých soudů v majetkových sporech dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost. Protože k projednání a rozhodnutí sporu mezi manželi o tom, zda nemovitá věc nacházející se na území České republiky náleží do jejich majetkového společenství, jsou ve smyslu § 9 odst. 1 a § 88 písm. i) o. s. ř. věcně i místně příslušné české soudy, je dána i jejich pravomoc. Předmětem řízení není vypořádání zaniklého majetkového společenství manželů, a příslušnost soudu proto nelze posuzovat podle § 88 písm. b) o. s. ř., tedy podle ustanovení, které upravuje výlučnou místní příslušnost soudu, jde-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění nebo jiného majetku. Otázku rozhodného práva při posuzování, zda předmětné nemovitosti jsou součástí majetkového společenství manželů, je nutné řešit podle § 21 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., podle kterého osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právem státu, jehož jsou příslušníky. Jsou-li manželé příslušníky různých států, řídí se vztahy právem československým. Tedy jestliže je žalobkyně příslušníkem Slovenské republiky a žalovaní příslušníky České republiky, posoudí soud uvedenou otázku podle českého práva. Odvolací soud své rozhodnutí vystavěl právě na těchto závěrech, od nichž se dovolací soud nemá důvod odchýlit.

K otázce nabytí bytu žalovaným 2) od Milana Českého darem:

Námitku, že byt nabyl žalovaný 2) darem, a nemohl se proto stát součástí společného jmění, vznáší žalovaný 2) až nyní v dovolacím řízení, přičemž v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení před odvolacím soudem takovou skutečnost netvrdil. Nové skutečnosti jsou však v dovolacím řízení nepřípustné a dovolací soud se jimi nemůže zabývat (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání obou žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2017

Mgr. David Havlík předseda senátu