22 Cdo 68/2003
Datum rozhodnutí: 14.08.2003
Dotčené předpisy: § 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 68/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně A. J. A. K. v L., proti žalovanému městu L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 55/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2002, č. j. 11 Co 168/2001-108, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. dubna 1998, č. j. 8 C 55/96-41, určil, že vlastníkem domu čp. 263 se stavební parcelou č. 69 o výměře 374 m2 v obci a k. ú. L., je žalobce A. J. A. K. v L. , a dále rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně tvrdila, že nabyla vlastnictví ke sporným nemovitostem od státu hospodářskou smlouvou č. 3/1983. Podle soudu prvního stupně v uvedené hospodářské smlouvě šlo o bezúplatný převod vlastnictví národního majetku podle § 349 zákona č. 109/1964 Sb. ve znění platném do 30. 6. 1988 (dále jen hospodářský zákoník ) uskutečněný mezi odborem kultury bývalého Okresního národního výboru v L. a bývalým okresním výborem S. a. v L. Žalobkyně měla nemovitosti v držbě nepřetržitě po dobu delší než 10 let, byla přesvědčena, že je jejich vlastnicí, pečovala o ně a jako vlastnice vystupovala navenek, a proto k nim vlastnické právo vydržela.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. května 1999, č. j. 11 Co 587/98-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě došlo k převodu vlastnictví národního majetku. Šlo toliko o převod jeho správy podle § 347 hospodářského zákoníku. Současně konstatoval, že žalobkyně vlastnictví nemovitostí nevydržela. Vyšel z § 135a občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Od doby účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl ObčZ novelizován, mohla vlastnické právo vydržet i právnická osoba, ale desetiletá vydržecí lhůta, počítaná od 1. 1. 1992, dosud neuplynula a žalobkyně nedržela nemovitosti v dobré víře, že je jejich vlastnicí.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. února 2001, č. j. 22 Cdo 2651/99-84, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že běh vydržecí doby mohl započít až 1. 1. 1992, resp. že do něj nebylo možno započíst předchozí dobu oprávněné držby.

Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 26. února 2002, č. j. 11 Co 168/2001-108, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování dospěl ke stejným závěrům, jako ve svém předchozím rozhodnutí. Na základě hospodářské smlouvy z roku 1983 nemohlo přejít vlastnictví na okresní organizaci tehdejší S. a. v L.; z obsahu smlouvy jasně vyplývalo, že nejde o převod vlastnictví, a této skutečnosti si žalobkyně musela být vědoma. Proto se nemohla stát oprávněným držitelem vlastnického práva a k jeho vydržení žalobkyní nemohlo dojít. Ve výpisu z katastru nemovitostí z 12. 3. 1996, o kterém žalobkyně věděla, byl jako vlastník sporných nemovitostí uveden žalovaný a tím bylo dostatečně osvědčeno jeho vlastnictví. Stavební pozemek, na němž dům stojí, nebyl v předmětné hospodářské smlouvě uveden. Započtení doby, po kterou měla budovu v držení okresní organizace S. a. v L., do vydržecí lhůty nepřichází v úvahu. Nelze přejít skutečnost, že podle prozatímních stanov A. J. A. K., přešlo na jeho oblastní sdružení v L., ustavené v červnu 1990, jen právo hospodaření, nikoliv právo vlastnické, a pokud podle jejich dodatku č. I z roku 1991 mělo dojít následně k tomu, že šlo o převod vlastnictví, postrádá taková konstrukce zákonnou oporu. I kdyby tedy přicházelo v úvahu započtení oprávněné držby právní předchůdkyně žalobkyně, úprava zmíněných prozatímních stanov by znamenala přerušení této dobré víry a vylučovala by, aby žalobkyně po roce 1990 byla v dobré víře, že je oprávněnou držitelkou nemovitostí. Od roku 1996, kdy se dověděla, že v katastru nemovitostí je uveden jako vlastník nemovitostí žalovaný, již v dobré víře nemohla být.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Připomíná, že ačkoliv Nejvyšší soud ve svém rozsudku č. j. 22 Cdo 2651/99-84 na str. 4 5 jasně vyložil svůj právní názor, odvolací soud se jím neřídil a rozhodl stejně jako v předchozím řízení. To se týká jeho závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nevydržely vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Odvolací soud nepochopil ukončení činnosti Socialistické akademie ČSSR a nástupnictví A. J. A. K. po ní. Přestože je vše doloženo, uzavřel, že vlastnické právo nemohla právnická osoba vydržet, protože vlastnictví nemovitostí nebylo zapsáno v katastru nemovitostí a žalobkyně proto nebyla v dobré víře. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrná zmatečnost jeho tvrzení, která jsou v rozporu s provedenými důkazy. Zcela nezákonné je tvrzení soudu, že v době, kdy žalobkyně zjistila, že není zapsána v katastru nemovitostí, již nebyla v dobré víře, kterou ztratila. Opak je pravdou, neboť hned poté se jala domáhat svého vlastnického práva soudně. A to je nejlepší důkaz o tom, že byla a je v dobré víře jako oprávněná držitelka věci. Svoji dobrou víru dokládá dále odkazem na příslušná ustanovení hospodářského zákoníku a prováděcí vyhlášky k němu v aplikaci na daný případ. Připomíná situaci v době uzavírání hospodářské smlouvy, kdy existovalo socialistické společenské vlastnictví ve formě státního vlastnictví, vlastnictví družstevního a vlastnictví společenských organizací. Právní řád umožňoval převody vlastnictví mezi subjekty působícími v rámci politických struktur a bylo legální, že národní výbor převedl vlastnictví nemovitostí na jiný socialistický subjekt, přičemž okresní výbor S. a. v L. měl právní subjektivitu, jak plyne ze stanov, které byly při odvolacím řízení čteny. To vše mělo nepochybný význam pro posouzení chování žalobkyně, resp. její předchůdkyně jako oprávněné držitelky nemovitostí. Dovolatelka tvrdí, že prokázala, že vlastnictví k předmětné budově a k pozemku nabyla vydržením po 1. 1. 1992, jak to konstatoval i dovolací soud. O její dobré víře svědčí nejen hospodářská smlouva č. 3/1983, ale i notářské zápisy osvědčující prohlášení osob jednajících za okresní výbor Socialistické akademie v L. a další listinné důkazy získané v průběhu řízení od současného finančního referátu příslušného okresního úřadu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Již v rozsudku ze dne 14. února 2001, č. j. 22 Cdo 2651/99-84, vyslovil dovolací soud názor, že na základě hospodářské smlouvy, o kterou žalobkyně vlastnictví opírala, nedošlo k převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem na žalobkyni. Vyšel přitom z toho, že z formulací předmětné smlouvy nelze dovodit vůli předávající organizace převést vlastnictví k věci. Dovolací soud však rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, neboť odvolací soud vyšel z právního názoru, že žalobkyně nemohla nemovitosti vydržet, neboť do vydržecí doby nelze započíst dobu držby, realizované před 1. 1. 1992. Otázku dobré víry žalobkyně nemohl vyřešit dovolací soud, byť by i její řešení z obsahu spisu vyplývalo, neboť dovolací řízení je jen řízením přezkumným. V dalším řízení se odvolací soud již námitkou vydržení řádně zabýval. Dovolatelka uvádí skutečnosti, ze kterých by soudy podle ní měly dospět k závěru, že nemovitosti držela v dobré víře, že je jejich vlastnicí. Tyto skutečnosti však k prohlášení jeho držby za oprávněnou nepostačují.

Problematikou vydržení se dovolací soud zabýval např. v rozhodnutí publikovaném pod č. C 1304 v svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§ 132 a 135a zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s vlastní musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Uvedený výklad pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením se týkal § 132 zákona č. 40/1964 Sb. před uvedenou novelou, a je použitelný i pro výklad tohoto pojmu, obsaženého nyní po novele v ustanovení § 130 odst. 1 ObčZ. Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice subjektivně v dobré víře, avšak nikoli se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným.

V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu hospodářské smlouvy nevyplývalo, že by mělo dojít k převodu vlastnictví, ale že mělo dojít jen k převodu správy. Pokud by právní předchůdce žalobce tuto smlouvu posuzoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, nemohlo by mu ujít, že ve smlouvě se výslovně nejedná o převod do jeho vlastnictví. Mohl tedy sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, tato dobrá víra však nemohla být dána se zřetelem ke všem okolnostem a žalobce se tak nemohl stát oprávněným držitelem a následně i vlastníkem věci v důsledku vydržení. Další jím tvrzené skutečnosti, ze kterých by mělo vyplývat jeho subjektivní přesvědčení o vlastnictví, jsou již nevýznamné.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. srpna 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu