22 Cdo 677/2015
Datum rozhodnutí: 07.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 677/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) S.K.Y., a. s. , se sídlem v Brně Zábrdovicích, Příkop 834/8, IČO: 60752475, b) Modrá Loděnice JACHT KLUB, s. r. o. , se sídlem v Praze 6 Nebušicích, Požárnická 484, IČO: 25708937, c) M. F. , d) Ing. L. P. , e) Ing. J. S. , f) V. S. , všichni zastoupeni JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8 Karlíně, Sokolovská 32/22, proti žalovanému Ing. J. Š. , zastoupenému JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně Starém Brně, Křížová 96/18, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 122/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 25 Co 245/2014-148, a doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2014, č. j. 25 Co 245/2014-155, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 564,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Ing. Ivana Rotta, advokáta se sídlem v Brně, Křížová 96/18.

O d ů v o d n ě n í :

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. 2. 2014, č. j. 18 C 122/2013-112, zamítl žalobu na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty a v právu chůze a v právu užívání k tíži pozemků parc. č. 296/321, 296/372, 296/371, 283/43, 296/133 a 296/118 v obci S., k. ú. P. u S., všechny zapsány na listu vlastnictví č. 1675 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ ve prospěch žalobce S.K.Y., a. s., jako vlastníka 7 staveb rekreačních chat nezapsaných v katastru nemovitostí na pozemcích 296/118, 286/8, 283/43, 296/113 a 118 a budovy na pozemku parc. č. 868/1, zapsané na LV č. 1419 a žalobců jako spoluvlastníků pozemků parc. č. 283/8, 868/1, 868/2, 283/15, 283/14, vše v k. ú. P. u S., obec S., v rozsahu podle plánu katastrální mapy předložené žalobcem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 17. 9. 2014, č. j. 25 Co 245/2014-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Doplňujícím rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 25 Co 245/2014-155, usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 9. 2014, č. j. 25 Co 245/2014-148, doplnil odvolací soud tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud bylo rozhodnuto o návrhu na zřízení věcného břemene práva užívání k tíži pozemků č. parc. 296/321, 296/372, 296/371, 283/43, 296/133 a 296/118 v obci S., k. ú. P. u S., všechny zapsány na LV č. 1675 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ ve prospěch žalobce S.K.Y. a. s. jako vlastníka 7 staveb rekreačních chat nezapsaných v katastru nemovitostí na pozemcích 296/118, 286/8, 283/43, 296/113 a 118 a budovy na pozemku parc. č. 868/1, zapsané na LV č. 1419 a žalobců jako spoluvlastníků pozemků parc. č. 283/8, 868/1, 868/2, 283/15, 283/14 vše v k. ú. P. u S., obec S., v rozsahu podle plánu katastrální mapy předložené žalobcem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (výrok II.).

Proti usnesení odvolacího soudu a doplňujícímu rozsudku podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka podmínek zřízení užívacího práva ve smyslu § 1240 občanského zákoníku o právu stavby nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena . Podle žalobců zákonná ustanovení neobsahují omezení zřízení užívacího práva soudem pouze v souvislosti s vypořádáním spoluvlastnictví a žalobci považují uvedený právní názor odvolacího soudu za nesprávný a trvají na tom, že v daném případě jsou splněny podmínky pro zřízení užívacího práva ve smyslu § 1240 občanského zákoníku o právu stavby. S ohledem na skutečnost, že žalobci napadají výrok ve věci samé a s ohledem na akcesorický charakter o náhradě nákladů řízení, směřují žalobci podané dovolání i do těchto výroků. Navrhují, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání upozorňuje, že žalobci řádně nevymezili přípustnost dovolání, když pouhé konstatování, že zákonná ustanovení neobsahují omezení zřízení užívacího práva soudem pouze v souvislosti s vypořádáním spoluvlastnictví, nepostačuje k řádnému vymezení dovolacího důvodu. Vzhledem k tomu by mělo být dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Právní závěry odvolacího soudu jsou zcela správné, když zmocnění ke zřízení práva stavby musí vyplývat přímo ze zákonné úpravy, přičemž občanský zákoník přiznává oprávnění zřídit právo stavby jen při vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci a nikoliv jak mylně dovozují žalobci, aplikací § 1240 odst. 2 občanského zákoníku. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].

Dovolání žalobců z hlediska formálního vymezení rozsahu dovolacího přezkumu směřuje výslovně i proti usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 9. 2014, č. j. 25 Co 245/2014-148, v celém jeho rozsahu, tj. do výroku o změně rozsudku soudu prvního stupně a souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení.

Bez ohledu na toto vymezení dovolacího přezkumu dovolání k usnesení odvolacího soudu neobsahuje žádnou dovolací argumentaci nejenom ve vztahu k případné přípustnosti dovolání, ale ani jeho důvodnosti. Dovolání neobsahuje nic, z čehož by byl patrný nesouhlas dovolatelů se stěžejním závěrem odvolacího soudu, že žaloba žalobců trpí tak zásadními nedostatky, že je důvod pro její odmítnutí pro vady postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Aniž by se tedy vůbec mohl dovolací soud jakkoliv zabývat přezkumem správnosti závěrů odvolacího soudu vyjádřených v jeho usnesení, trpí v této dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Dovolání však není přípustné ani proti doplňujícímu rozsudku odvolacího soudu, jenž je založen na primárním argumentu, že nejsou dány věcné předpoklady pro zřízení práva stavby soudním rozhodnutím.

Rozsudek odvolacího soudu nemůže být z pohledu dovolání žalobců založen na nesprávném právním posouzení věci již proto, že nárok na zřízení práva stavby žalobci v průběhu řízení vůbec neuplatnili a odvolací soud neměl o takovém návrhu vůbec rozhodovat. Proto zamítavé rozhodnutí o požadavku na zřízení práva stavby nemůže být ve svém důsledku ve vztahu k žalobcům založeno na nesprávném právním posouzení věci, jež by způsobilo žalobcům procesní újmu odstranitelnou zrušením napadeného doplňujícího rozsudku odvolacího soudu.

Z odůvodnění doplňujícího rozsudku se podává přesvědčení odvolacího soudu, že žalobci v průběhu řízení uplatnili dva nároky, jednak nárok na povolení nezbytné cesty a jednak nárok na zřízení práva stavby.

S tímto výchozím závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.

Dovolací soud především uvádí, že právo stavby se neřadí mezi věcná břemena. Úprava tzv. věcných práv k věcem cizím v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o. z. ), je obsažena v ustanoveních § 1240 až § 1399. V oddílu 1 dílu 5 části třetí o. z. v § 1240 § 1256 je upraveno právo stavby a v oddílu 2 dílu 5 části třetí v § 1257 § 1308 jsou upravena věcná břemena v podobě služebností a reálných břemen. Je tedy nutno přísně odlišovat žalobní požadavky týkající se práva stavby na straně jedné a věcných břemen na straně druhé.

Žalobci se žalobou podanou dne 10. 3. 2013, tj. ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., označenou jako žaloba o zřízení věcného břemene , domáhali, jak vyplývá z celého obsahu žaloby konkretizovaného zejména v bodu IV., výslovně toho, aby soud za přiměřenou úplatu zřídil věcné břemeno spočívající v právu cesty a právu chůze ve smyslu § 151n a násl. občanského zákoníku a současně věcné břemeno práva užívání per analogiam § 135c odst. 3 občanského zákoníku k pozemkům ve vlastnictví žalovaného . To ostatně bez jakýchkoliv pochybností vyplývá i z výslovného žalobního návrhu, jímž se žalobci domáhají zřízení týchž věcných břemen. Těmto žalobním návrhům pak ostatně koresponduje i skutečnost, že v době podání žaloby nebyl zákon č. 89/2012 Sb., který nově upravil právo stavby, účinný.

U jednání soudu prvního stupně dne 20. 2. 2014 pak v rámci závěrečného návrhu zástupce žalobců navrhl, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno .

Dovolacímu soudu především není zřejmé (ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně), na základě jakých skutečností (s přihlédnutím k zákonným požadavkům vyplývajícím z § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud usuzoval, že žalobci jako žalobní nárok uplatnili i požadavek na zřízení práva stavby. Argumentace odvolacího soudu podávající se z odůvodnění jeho doplňujícího rozsudku se totiž omezuje na závěr, že žalobci v řízení před soudem prvního stupně zdůrazňovali, že se mimo jiné domáhají zřízení věcného břemene věcného práva ve smyslu § 1240 a násl. o. z. .

Požadavek na zřízení práva stavby v řízení před soudem prvního stupně však uplatněn nebyl.

Z obsahu spisu, podání žalobců a jimi předložených listinných důkazů je jediná zmínka o právu stavby obsažena v žalobě v části bodu IV. poukazem na § 1240 zákona č. 89/2012 Sb. Bez ohledu na to, že byl učiněn v žalobě v době, kdy zákon č. 89/2012 Sb. ještě nebyl účinný, v žádném směru z něj nelze dovozovat, že by jeho prostřednictvím žalobci uplatnili požadavek na zřízení práva stavby. Bez ohledu na to, že žaloba je z hlediska své určitosti do značné míry na hranici projednatelnosti, je z ní bez jakýchkoliv pochybností patrné, že se žalobci výslovně domáhají: a) zřízení věcného břemene práva cesty a chůze, b) věcného břemene práva užívání (analogicky podle § 135c odst. 3 obč. zák.). Již tento kategorický požadavek na zřízení věcných břemen vylučuje úvahu o tom, že by se mohlo jednat o nárok na zřízení práva stavby, které věcným břemenem být nemůže. Ostatně poukaz na § 1240 o. z. v této souvislosti a kontextu celé žaloby není ničím jiným než argumentační podporou pro závěr, že téhož účelu, kterého se žalobci domáhají výslovně formou věcného břemene s analogickou argumentací opírající se o § 135c odst. 3 obč. zák. bude možno (podle přesvědčení žalobců) uplatnit v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. i cestou práva stavby. Žaloba ze dne 10. 3. 2013 tak požadavek na zřízení práva stavby neobsahuje.

Podání žalobců ze dne 20. 9. 2013 je též výslovným požadavkem na zřízení věcného břemene, v něm žádná zmínka o právu stavby již není a žalobci v něm zdůrazňují požadavek na vyhovění nárokům, které uplatnili v žalobě. U jednání dne 9. 1. 2014 pak žalobci odkázali na žalobu a ani v rámci tohoto jednání není uvedena jakákoliv zmínka o právu stavby v procesních přednesech či stanoviscích žalobců. I podání ze dne 10. 2. 2014 je stále výslovným požadavkem na zřízení věcného břemene, žádnou zmínku o právu stavby neobsahuje a žalobci v něm žádají vyhovění žalobě. U jednání dne 20. 2. 2014 opětovně žádná zmínka o právu stavby není a žalobci v závěrečném návrhu uplatnili požadavek na to, aby bylo vyhověno jejich žalobě ze dne 10. 3. 2013.

Teprve v odvolání proti rozsudku ze dne soudu prvního stupně ze dne 14. 4. 2014 přicházejí žalobci s tvrzením, že se domáhali zřízení užívacího práva podle ustanovení § 1240 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o právu stavby .

Žalovaný ve vyjádření k odvolání ze dne 16. 5. 2014 však přiléhavě poukázal na to, že v řízení před soudem prvního stupně nárok na zřízení práva stavby uplatněn nebyl, a pokud by se jeho uplatnění domáhali žalobci v rámci odvolacího řízení, jednalo by se o změnu žaloby podle § 95 o. s. ř.

Při jednání odvolacího soudu dne 17. 9. 2014 ve vztahu k postupu odvolacího soudu naznačujícího nedostatky žaloby zástupce žalobců uvedl, že formulaci žaloby včetně jejích nedostatků opakovaně konzultovali s klienty, jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení a klienti trvají na tom, aby žaloba byla formulována tak, jak je . U téhož jednání odvolacího soudu k výslovnému dotazu předsedkyně senátu zástupce žalobců uvedl, že žalobu nijak upřesňovat nechce, trvá na ní přesně tak, jak byla podána . Z uvedeného vyplývá, že formou změny žaloby nebyl požadavek na zřízení práva stavby uplatněn ani v rámci odvolacího řízení. Jestliže pak o něm odvolací soud rozhodl, jednalo se o rozhodnutí o chybějícím návrhu na zřízení práva stavby, což ve svém důsledku zakládá zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Jestliže přesto odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně i v části týkající se požadavku na zřízení věcného břemene práva užívání pozemků s poukazem na to, že se žalobci nedůvodně domáhají zřízení práva stavba, není jeho procesní postup z výše uvedených důvodů správný, to však nic nemění na tom, že ve svém důsledku z pohledu žalobního požadavku žalobců rozhodnutí, které odmítá zřídit právo stavby soudním rozhodnutí, obstojí. Jestliže totiž požadavek na zřízení práva stavby vůbec řádně v řízení uplatněn nebyl, nemohou se žalobci v rámci dovolacího řízení úspěšně domáhat přezkumu zamítavého výroku, jenž vychází z toho, že takový nárok uplatněn byl, ale jeho uplatnění nebylo důvodné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 7. února 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu