22 Cdo 667/2007
Datum rozhodnutí: 09.10.2007
Dotčené předpisy:




22 Cdo 667/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. O., zastoupeného advokátkou, proti žalované P. O., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 222/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2006, č. j. 8 Co 689/2005-267, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Opavě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. června 2005, č. j. 11 C 222/96-225, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal blíže označené věci movité (vybavení bytu) v ceně 19 708,- Kč, žalované uložil, aby zaplatila dluh u České spořitelny, a. s., pobočky v O., ze smlouvy o úvěru ze 6. 8. 1990, č., ve výši 214 901,38 Kč, a žalobci uložil, aby žalované na vyrovnání podílu zaplatil částku 100 796,70 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně učinil mimo jiné tato skutková zjištění: Manželství účastníků, uzavřené 2. 12. 1989, zaniklo rozvodem. Darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene z 21. 5. 1990, registrovanou téhož dne bývalým Státním notářstvím v O., darovala matka žalované M. K., žalované v obci a kat. území dům č. p. 1376 postavený na pozemku parc. č. 4232/6 a na žalovanou současně přešlo právo osobního užívání pozemků parcelních čísel 4232/6 stavební plocha a 4232/2 zahrada. Darovací smlouvou z 15. 6. 1990, registrovanou tímtéž státním notářstvím 15. 6. 1990, žalovaná darovala jednu ideální polovinu těchto nemovitostí žalobci. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 29. 5. 1995, č. j. 11 C 167/94-26, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 28. 5. 1996, č. j. 11 Co 643/99-52, který nabyl právní moci 10. 7. 1996, bylo určeno, že uplatněním práva na vrácení daru, které žalovaná učinila vůči žalobci dopisem ze dne 2. 6. 1994, došlo k převodu vlastnického práva žalobce na žalovanou, pokud jde o ideální polovinu domu č. p. 1376, parc. č. 4232/6 a parc. č. 4232/2 v obci a kat. území H. V katastru nemovitostí je jako vlastník označených nemovitostí zapsána žalovaná. Rozhodnutím odboru výstavby Městského úřadu v H. ze 17. 7. 1990 bylo účastníkům jako stavebníkům vydáno stavební povolení k provedení přístavby a nástavby domu č. p. 1376 v H. a rozhodnutím téhož úřadu z 30. 7. 1993 povolení k užívání přístavby a nástavby uvedeného domu. Do stavby přístavby a nástavby domu byla za trvání manželství účastníků vynaložena částka 505 000,- Kč, která sestávala z částky 250 000,- Kč, získané půjčkou od České spořitelny, a. s., pobočky v O., částky 120 000,- Kč, představující státní příspěvek na bytovou výstavbu, částky 20 000,- Kč ze stabilizační půjčky od zaměstnavatele žalobce, částky 50 000,- Kč, získané prodejem osobního automobilu ve výlučném vlastnictví žalobce, a částky 65 000,- Kč z průběžných příjmů účastníků. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví soud prvního stupně postupoval podle příslušných ustanovení občanského zákoníku ve znění platném a účinném k 29. 12. 1993. Pokud jde o vynaložené náklady na přístavbu a nástavbu domu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto, vyjma částky 50 000,- Kč, je třeba posuzovat jako investice vynaložené ze společného majetku na majetek ve výlučném vlastnictví účastníků, neboť dům č. p. 1376 spolu s označenými pozemky nikdy netvořil předmět bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Oba účastníci nemovitosti nabyli darem a byli jejich podílovými spoluvlastníky. Protože tyto investice ze společného majetku účastníků směřovaly do odděleného majetku účastníků, měli by si účastníci z částky 250 000,- Kč navzájem zaplatit částku 125 000,- Kč, z částky 120 000,- Kč částku 60 000,- Kč a z částky 20 000,- Kč částku 10 000,- Kč. I když částka 50 000,- Kč byla vynaložena z odděleného majetku žalobce na oddělený majetek účastníků, soud prvního stupně ji s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 166/2005 vypořádal s tím, že žalobce ji uplatnil a učinil tak předmětem řízení. Žalovaná by mu proto z této částky měla z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 25 000,- Kč, celkem z titulu investic do její ideální poloviny domu částku 220 000,- Kč, žalobce naproti tomu žalované 195 000,- Kč. Částka, kterou soud žalobci uložil zaplatit žalované na vypořádání, představuje rozdíl mezi částkou 351 350,70 Kč, sestávající z částky 195 000,- Kč (investice), dále částky 41 400,- Kč (polovina toho, co žalovaná zaplatila po rozvodu manželství na dluh ze stavební půjčky), částky 107 450,70 (polovina dluhu na stavební půjčce ke dni rozhodnutí, který byl přikázán k zaplacení žalované) a částky 7 500,- Kč (polovina toho, co bylo zaplaceno za trvání manželství na půjčku žalobce), kterou by měl žalobce zaplatit žalované, a částkou 250 554,- Kč, sestávající z částky 220 000,- Kč (investice), částky 9 854,- Kč (polovina ceny movitých věcí přikázaných žalované) a částky 20 700,- Kč (polovina toho, co žalobce zaplatil po rozvodu manželství na dluh ze stavební půjčky), kterou by měla zaplatit žalovaná žalobci.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. 8 Co 689/2005-267, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Poukázal na to, že žalobce přes opakované poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) nedoplnil svá skutková tvrzení o tom, že peníze získané darem a z odstupného investoval do přístavby a nástavby domu, a neoznačil k nim důkazy. Za této situace ani odvolací soud nepovažoval za potřebné doplnění dokazování znaleckým posudkem.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že ačkoliv soudu předložil veškerou dokumentaci, týkající se domu, deník psaný žalovanou, doklady, soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem za účelem zjištění investic vložených do domu, ale vycházel z neodpovídajícího výpočtu. Finanční prostředky na rekonstrukci domu pocházely jednak ze společných prostředků účastníků, jednak z jeho výlučných prostředků, které měl z doby před uzavřením manželství od svých rodičů darem, a z půjček, které obdrželi společně nebo výlučně on sám. Poukázal na to, že dům měl v roce 1990 cenu 240 000,- Kč a byl za trvání manželství zhodnocen na částku 2 500 000,- Kč. Nebyly vzaty v úvahu také jeho námitky, týkající se věcí movitých. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, příp. jeho zamítnutí. Podle žalované byl skutkový stav zjištěn dostatečně a na jeho základě soudy učinily přiléhavé právní závěry.

Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.

K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezil-li žalobce v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalobce kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, žádnou právní otázku, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nevymezil. S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Námitkami dovolatele, že řízení se vyznačuje vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ani námitky, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, podle § 241a odst. 3 OSŘ, se dovolací soud může zabývat pouze v případě přípustného dovolání.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady žalované nelze považovat za účelně vynaložené (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a contrario).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. října 2007

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu