22 Cdo 649/2004
Datum rozhodnutí: 24.06.2004
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 649/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. P. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. b. h. m. Č., s. p., 2) MUDr. Z. B., 3) D. B., 4) Ing. Z. B., a 5) V. B., při zastoupení žalovaných 2) až 5) advokátkou, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 62/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 2003, č. j. 5 Co 691/2003-368, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. Š.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně ) na základě žaloby podané B. R., rozsudkem ze dne 29. září 2000, č. j. 17 C 62/96-214, výrokem I. určil, že kupní smlouva uzavřená dne 21. 5. 1990 mezi P. b. h. m. Č. a manžely MUDr. Z. B. a D. B. o převodu vlastnictví k bytu č. 463/1, nacházejícímu se v domě postaveném na pozemku č. p. 989 v k. ú. Č. 6, č. parc. 463 pod adresou D. 20, Č. 6, spolu s 64% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu a kupní smlouva uzavřená dne 20. 7. 1986 mezi P. b. h. m. Č. a manžely Ing. Z. B. a V. B. o převodu vlastnictví k bytu č. 463/2, nacházejícím se v domě postaveném na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. 6, č. p. 463, pod adresou D. 20, Č. 6 spolu s 36% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu jsou neplatné , výrokem II. určil, že žalobkyně je z jedné ideální poloviny vzhledem k celku spoluvlastníkem domu postaveného na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. 6, č. parc. 463 pod adresou D. 20, Č. 6 a pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. 6 a pozemku č. parc. 990 v k. ú. Č. 6 , a dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně, která v roce 1948 opustila Československou republiku, se domáhala jednak určení, že je v rozsahu jedné poloviny spoluvlastnicí ve výroku II. specifikovaných nemovitostí, jednak určení neplatnosti ve výroku I. uvedených smluv. Nemovitosti nabyla do podílového spoluvlastnictví 6. 6. 1940 a toto spoluvlastnictví trvalo, ačkoliv jako vlastníci jsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Ti později nemovitosti koupili od státu, který je spravoval. Nebylo prokázáno, že nemovitosti byly žalobkyni zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy nebo že by žalobkyně byla odškodněna podle mezistátní dohody o vypořádání restitučních nároků. Proto uvedené kupní smlouvy, při jejichž uzavírání byla žalobkyně jako spoluvlastnice opominuta, byly neplatné, neboť kupní smlouvu mohl podle § 588 a násl. občanského zákoníku (dále ObčZ ) jako prodávající uzavírat toliko vlastník nemovitostí. Stát ani žalovaní nenabyli vlastnické právo ani vydržením, protože stát nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti patří a žalovaní 2) až 5) nedrželi věc po dobu potřebnou k vydržení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463 a k jedné polovině pozemků parcelní čísla 989 a 990, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému P. b. h. v Č., s. p., zůstává nedotčen. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podle odvolacího soudu žalobkyně neztratila spoluvlastnický podíl k jedné polovině předmětných nemovitostí konfiskací, protože nebylo prokázáno vydání správního rozhodnutí vymezujícího rozsah konfiskovaného majetku. Stát však vlastnictví k těmto nemovitostem vydržel. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že vlastnictví státu bylo zapsáno 30. 12. 1952 do příslušné pozemkové knihy na základě výměru Krajského národního výboru v Č. č. j. VII/2-F-208/171-52 z 13. 11. 1952 a podle seznamu konfiskovaných nemovitých podstat, a s odkazem na tehdejší právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v ObčZ z roku 1950 konstatoval, že stát byl po celou desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží. Dobrá víra státu, resp. správce nemovitostí, MNV v Č. a později T. s. m. Č., nebyla ničím narušena, a to ani tím, že finanční orgán státu korespondoval s bratrem žalobkyně jako s druhým spoluvlastníkem nemovitostí. Uzavřel, že po uplynutí desetileté vydržecí doby, to je k 3. 2. 1963, stát podílové spoluvlastnictví nabyl vydržením. V roce 1985 získal stát darem od JUDr. V. T. druhou polovinu nemovitostí a byl k datu uzavření první kupní smlouvy, uvedené ve výroku rozsudku, výlučným vlastníkem jak celého domu čp. 463, tak pozemkových parcel č. 989 a č. 990. Kupní smlouvy specifikované ve výroku rozsudku proto byly uzavřeny platně. Změnil tudíž rozsudek soudu prvního stupně v příslušných výrocích

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací k dovolání žalobkyně B. R. rozsudkem ze dne 5. února 2003, č. j. 22 Cdo 1115/2001-282, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že nebyly prokázány skutečnosti nasvědčující oprávněné držbě státu.

Krajský soud v Českých Budějovicích poté (za situace, kdy původní žalobkyně B. R. dne 21. 2. 2003 zemřela a v řízení soud pokračoval na místě žalobce s jejím dědicem Ing. P. T.) rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 5 Co 691/2003-368, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 21. 5. 1990 mezi P. b. h. m. Č. a manžely MUDr. Z. B. a D. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/1 nacházejícímu se v domě čp. 463 postaveném na pozemku číslo parcelní 989 v k. ú. Č. 6, pod adresou D. 20, Č. 6, spolu s 64% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu, a žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 20. 7. 1986 mezi P. b. h. m. Č. a manžely Ing. Z. B. a V. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/2, nacházejícímu se v domě čp. 463 postaveném na pozemku číslo parcelní 989 v k. ú. Č. 6 spolu s 36% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu . Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že B. R. je z jedné poloviny spoluvlastnicí domu čp. 463 postaveného na pozemku číslo parcelní 989, po adresou D. 20, Č. 6, jehož oba byty a společné prostory jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 2132 pro k. ú. Č. 6 u Katastrálního úřadu v Č., pokud směřuje proti žalovaným manželům MUDr. Z. a D. B. a manželům Ing. Z. a V. B. . Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu na určení, že B. R. je z jedné poloviny spoluvlastnicí pozemků číslo parcelní 989 a číslo parcelní 990 zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 5 v k. ú. Č. 6 u Katastrálního úřadu v Č., pokud směřuje proti žalovaným manželům MUDr. Z. a D. B. a manželům Ing. Z. a V. B. . Výroky pod body IV. a V. ponechal nedotčeným rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích o určení vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463 a k jedné polovině pozemků parcelních čísel 989 a 990, pokud jimi bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému P. b. h., s. p. v Č. Dále rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy.

Odvolací soud především, s odkazem na část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb. konstatoval, že ve věci postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, tedy do jeho novelizace provedené uvedeným zákonem (dále jen OSŘ ). S přihlédnutím k právnímu názoru Nejvyššího soudu vyslovenému v předchozím řízení k otázce vydržení vlastnického práva započal s dokazováním okolností rozhodných pro posouzení dobré víry při nabytí držby předmětného majetku státem. Vyšel z toho, že se stát chopil držby okamžikem, kdy začal s majetkem disponovat jako se svým, tedy dnem vydání výměru KNV v Č. o svěření jeho správy Místnímu národnímu výboru v Č. (13. 11. 1952). K tomuto okamžiku by musel stát být s přihlédnutím k podmínkám konfiskace podle dekretu prezidenty republiky č. 103/1945 Sb. v dobré víře, že účinností dekretu došlo k přechodu majetku na stát a že je proto jeho realizační akt v souladu s právem. Nebylo tedy možno dospět k jinému stanovisku, než že pro úspěšnost námitky vydržení by musely být prokázány okolnosti vedoucí k závěru, že vlastnice nemovitostí podléhala konfiskačnímu dekretu; v této souvislosti by byly rozhodnými důkazy listiny předkládané původní žalobkyní osvědčení o státním občanství a národní spolehlivosti. Odvolací soud nicméně dokazování k otázce vydržení vlastnického práva nedokončil a řešil otázku naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních. Dospěl k názoru, že není dán naléhavý právní zájem ani na jednom z určovacích žalobních petitů. V tomto směru vyšel z úvahy, že jestliže jedna žalovaná polovina domu v současné době neexistuje a místo domu existují jako předmět vlastnictví dva samostatné byty a podíly na společných prostorách, nemůže být ani jedna žalovaná polovina domu zapsána do katastru nemovitostí a nemůže být proto dán právní zájem na určení vlastnictví k jedné polovině domu. Za zásadně nový argument ve prospěch současného právního názoru pak považuje to, že nemůže dojít k obnově jedné poloviny domu jen na základě skutečnosti, že bude vyslovena neplatnost kupních smluv ohledně bytů. To by mělo za následek pouze vrácení vzájemného plnění ve vztahu mezi účastníky neplatné smlouvy (§ 451 a § 457 ObčZ). Muselo by být vráceno totéž plnění, které bylo poskytnuto; z kupní smlouvy ale vyplývá, že žalovaným byly prodány byty. Museli by tedy vrátit byty včetně podílů na společných prostorách a znamená to, že tak by nedošlo k obnově toho předmětu vlastnictví, ke kterému měla původní žalobkyně vlastnický vztah. Proto dospěl k názoru, že nebyl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k polovině domu, ani na určení neplatnosti kupních smluv. I kdyby neplatnost kupních smluv vyslovil, nijak by to neovlivnilo právní sféru žalobkyně, protože ta byty nevlastnila a ten předmět vlastnictví, k němuž vlastnický vztah měla, by ani při neplatnosti smluv neexistoval. Proto by nemohla být zapsána jako vlastnice poloviny nemovitostí do katastru nemovitostí. Ohledně druhého určovacího výroku požadujícího určení vlastnictví původní žalobkyně k jedné polovině předmětného domu, dospěl odvolací soud k názoru, že žalobce jako její právní nástupce nebyl aktivně legitimován k podání takové žaloby, neboť v katastru nemovitostí žádná jedna polovina domu, jehož se žaloba týká, zapsána není. Na místě poloviny domu patřící původně předchozí žalobkyni a jedné poloviny patřící kdysi Ing. P. T., je v katastru nemovitostí zapsán jiný předmět vlastnictví dva byty a podíly na společných prostorách.

Odvolací soud konstatoval, že tvrzení původní žalobkyně, že nikdy své vlastnictví neztratila, přestože její majetek převzal stát, nebylo ničím jiným, než námitkou restitučního důvodu, že stát její majetek převzal bez právního důvodu; k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, které v podrobnostech analyzoval ve vztahu k danému případu. Připomenul dále zákonné restituční lhůty a zánik práva v případě jejich nedodržení bez náhrady. V této souvislosti poukázal na to, že původní vlastnice předmětných nemovitostí restituční žalobu nepodala, ač v žalobě podané v roce 1996, tedy po uplynutí restituční lhůty, tvrdila, že stát převzal její nemovitost, když na to neměl právo. Odvolací soud odmítl názor současného žalobce, že bylo třeba rozlišovat, zda stát převzal majetek protiprávně, či bez právního důvodu a konstatoval, že původní žalobkyně měla možnost uplatnit právo na vydání majetku převzatého státem bez právního důvodu restituční žalobou. Neučinila-li tak, nemůže se žalobce ani dnes domáhat ochrany vlastnického práva své právní předchůdkyně ve smyslu § 126 ObčZ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ. Dovolací důvod spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Předně nepovažuje za přiléhavou argumentaci odvolacího soudu vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. V průběhu řízení nebyl zpochybněn názor soudu prvního stupně potvrzený i soudem odvolacím, že konfiskace majetku původní žalobkyně nebyla po právu; bylo jí vydáno jak osvědčení o československém občanství, tak o národní spolehlivosti. V této souvislosti dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/95 a III. ÚS 269/96, a vyslovuje názor, že šlo o případ, kdy stát jednal v rozporu se svými zákony, tedy o stav, kdy stát s majetkem původní žalobkyně nenakládal bez právního důvodu, nýbrž protiprávně. Řešení případu nebylo možno proto nacházet ve speciálních předpisech, ale bylo třeba postupovat podle předpisů obecných. Pokud se výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu vyjadřuje i k otázce právní jistoty, pak z toho pro posuzovaný případ vyplývá, že ani žalovaní ničeho neutrpí na své právní jistotě, bude-li žalobci přiznáno právo domáhat se ochrany podle obecných předpisů. Míní, že aplikací závěrů tohoto rozsudku na daný případ by došlo k popření právní jistoty původní žalobkyně domáhat se svého vlastnictví, neuplynula-li zákonem stanovená doba nutná k vydržení. Dovolatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem na určovacích žalobních petitech. Uvádí, že vyslovením neplatnosti kupních smluv zanikne jediný důvod zápisu bytů do katastru nemovitostí. Jestliže zrušením kupních smluv dojde k obnovení původního stavu a podle konstantní judikatury je třeba k dosažení změny zápisu v katastru nemovitostí určovací rozsudek, je na obou určovacích petitech dán naléhavý právní zájem žalobce. Pokud pak jde o právní názor dovolacího soudu vyslovený v předchozí části řízení a možnost odchýlení se od něho, pak dovolatel konstatuje, že nebyly splněny podmínky, aby se odvolací soud od právního názoru dovolacího soudu, který shledal, že bude třeba učinit i skutková zjištění ohledně nabytí držby státem , odchýlil. Konstatuje, že se odvolací soud zprvu názorem dovolacího soudu řídil; při prvním jednání prováděl důkazy k otázce dobré víry státu, po odročení věci, při druhém jednání ale odmítl provést k tomu důkazy listinami a výslechy svědků, udělil slovo k závěrečným návrhům a vyhlásil rozsudek. Teprve z něho účastníci řízení zjistili, že dokazování ohledně problematiky vydržení odvolací soud nedokončil proto, že se vrátil k řešení otázky naléhavého právního zájmu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaní 2) až 5) ztotožňují se závěry odvolacího soudu a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, k němuž se odvolací soud přiklonil. Žalobce neprokázal podle jejich názoru naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ , že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

V dané věci se stát podle zjištění odvolacího soudu ujal držby sporného domu dne 13. 11. 1952, tedy v tzv. rozhodném období, vymezeném restitučními předpisy; držby se ujal bez právního důvodu. Vztahem restitučních předpisů a obecných právních předpisů (tedy vlastnických žalob a žalob na určení vlastnického práva) se zabývá rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ve kterém se uvádí: hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 ObčZ nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením § 6 odst. 1 písm. p), podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.

Lze poukázat i na § 5 odst. 3 zákona o půdě, podle kterého povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. K tomu je ve stanovisku Nejvyššího soudu, publikovaném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedeno, že zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle ustanovení § 13 zákona č. 229/1991 Sb. Toto pravidlo je přesněji zformulováno v § 3 odst. 2 zákona č. 91/1992 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, podle kterého majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Těmito zvláštními předpisy je třeba rozumět nejen v poznámce k tomuto ustanovení uvedený zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ale i zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (R 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nepochybně i zákon o půdě.

Zákon tedy umožňuje, aby do vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke kterým restituční nárok mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl nebo z různých důvodů nebyly tyto věci oprávněné osobě v souladu se zákonem vydány. Z tohoto pravidla není stanovena výjimka pro žádný z restitučních důvodů. Může-li být tedy nemovitost, kterou převzal stát bez právního důvodu a ke které nebyl uplatněn restituční nárok, případně uplatněn byl, ale věc nebyla pro zákonnou překážku vydána, převeden do vlastnictví třetí osoby (privatizován), je třeba učinit závěr, že podle zákona od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci. Tato skutečnost vynikne zejména v případech, kdy pozemek nelze vydat pro překážku, uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o půdě a oprávněné osobě je poskytnut náhradní pozemek. Lze dodat, že pokud by zákon nepočítal s tím, že v případě nevydání věci se nemůže oprávněná osoba domáhat ochrany vlastnického práva dle obecných předpisů, vyňal by případy, kdy stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, z režimu § 11 odst. 1 zákona o půdě.

Uvedený výklad vztahu zákona o půdě (a podobně i jiných restitučních předpisů) k předpisům obecným, lze opřít i o další argumenty. Česká republika je právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky); jedním ze základních principů, charakterizujících právní stát, je princip právní jistoty. Z toho nepochybně vycházel i zákonodárce, když vázal uplatnění restitučních nároků na lhůty, po jejichž marném uplynutí bylo možno s věcmi, ke kterým se tyto nároky vztahovaly, nakládat. Z preambule zákona o půdě je zřejmé, že jeho účelem je nejen zmírnění křivd, ale i úprava vztahů k půdě. Úpravu těchto vztahů si však nelze představit bez jejich vyrovnání, tedy bez toho, aby toto vlastnictví bylo v míře pokud možno nejširší postaveno na jisto. Pokud by i nadále bylo možno domáhat se vydání věcí, které bylo možno žádat podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, podle § 126 odst. 1 ObčZ (příp. požadovat určení vlastnictví k nim), byla by hromadně narušena právní jistota osob, které až poté, co bylo zřejmé, že k vydání pozemků podle zákona o půdě nedojde, na základě řádných právních skutečností tyto věci získaly od státu a jeho právních nástupců, jakož i právní jistota budoucích nabyvatelů takového majetku. Vzhledem k rozsahu socializace nemovitého majetku v letech 1948 1989 by šlo nyní o nejistotu ve značném rozsahu, a takový stav by byl v rozporu s požadavky právního státu.

Nelze přitom tvrdit, že by došlo k narušení práv původních vlastníků; tito vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných lhůtách, a pokud tak neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v důsledku vydržení jinou osobou (byť podmínky vydržení a tohoto zániku nejsou totožné, oba instituty mají společné to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v důsledku uplynutí určité doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci).

Proto oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto. Zda vydání věci podle zákona o půdě brání překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je pro posouzení věci nerozhodné; ochranu podle obecných předpisů tu nelze uplatnit bez ohledu na existenci takové překážky .

Citovaný právní názor se vztahuje i na případy, kdy bylo možno žádat vydání věci, kterou stát převzal bez právního důvodu, podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Nemůže-li se žalobce domáhat ochrany vlastnického práva, nemá ani naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, kterou byla věc převedena na třetí osobu. K námitce dovolatele, že v dané věci šlo nejen o převzetí bez právního důvodu, ale o převzetí protiprávní, se poznamenává, že v případě převzetí cizí věci bez právního důvodu jde vždy o protiprávní jednání, takže tato okolnost nemůže uplatnění shora uvedeného právního názoru vyloučit. Je také zřejmé, že právní jistota nových nabyvatelů majetku je do určité míry dotčena na úkor právní jistoty původních vlastníků. Tak je tomu i v případech vydržení práva, kde po uplynutí vydržecí doby je dána přednost právní jistotě držitele před jistotou vlastníka. Proč dovolací soud v těchto případech dává po marném uplynutí lhůt k uplatnění restitučního nároku přednost právní jistotě nabyvatelů, je vysvětleno v citovaném odůvodnění rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se správností dalších důvodů, které odvolací soud vedly k zamítnutí žaloby, neboť shora uvedený důvod by k zamítnutí sám postačil. Dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu mají právo, vznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 6.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 6.300,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. června 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu