22 Cdo 640/2007
Datum rozhodnutí: 11.02.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 640/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. I. S., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 404/88, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2006, č. j. 8 Co 181/2006-568, takto:


I. Dovolání obou účastníků se odmítají.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ostravě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. září 2005, č. j. 29 C 404/88-535, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobce přikázal objekt individuální rekreace na pozemku st. parc. č. 221, evidenční číslo 168, v obci Z. a v kat. území N. T., a pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalované přikázal objekt individuální rekreace na pozemku st. parc. č. 222, evidenční číslo 167, v obci Z. a v kat. území N. T. Pod bodem III. uložil žalované, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílu částku 141 553,- Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.


Soud prvního stupně zjistil, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem 7. 11. 1985. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Za trvání manželství se účastníci stali společnými uživateli družstevního bytu v O., Moravská 86, a garážového stání v tomtéž domě a dále vlastníky rozestavěných chat evidenčních čísel 167 a 168 v Z., kat. území N. T. Chatu číslo 167 užívá žalovaná a je v katastru nemovitostí na LV č. 356 pro kat. území N. T. zapsána jako její vlastnice, chatu číslo 168 užívání žalobce, který je tamtéž na LV č. 357 zapsán jako její vlastník. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 12. 12. 1985, č. j. 29 C 303/85-14, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 10. 11. 1986, sp. zn. 8 Co 1082/86, bylo mj. zrušeno právo společného užívání družstevního bytu a garáže v O., Moravská 2642/86, s tím, že byt i garáž nadále bude užívat žalovaná (tehdy žalobkyně) jako členka družstva. Po podání žaloby na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaná bezplatně převedla členská práva a povinnosti k bytu a garáži na dceru. Z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníci vyloučili věci movité s tím, že tyto již nemají žádnou hodnotu. Znalec Ing. B. D. stanovil obvyklou cenu bytu s garáží částkou 540 000,- Kč až 590 000,- Kč. S ohledem na námitky účastníků proti znaleckým posudkům o ceně chat soud prvního stupně vyžádal znalecký posudek o jejich ceně k 7. 11. 1985 od Ústavu oceňování majetku při ekonomické fakultě Vysoké školy báňské Technické univerzity Ostrava, z něhož zjistil, že cena chaty číslo 167 činila částku 317 990,- Kč a chaty číslo 168 částku 371 500,- Kč. Podle znaleckého posudku tohoto ústavu předcházející znalec Ing. J. A. stanovil cenu obvyklou, přestože v době, ke které mělo být ocenění provedeno, trh nemovitostí neexistoval. Soud prvního stupně přikázal každému z účastníků do výlučného vlastnictví chatu, kterou fakticky užívají. Při výpočtu částky, kterou je povinna na vypořádání zaplatit žalovaná žalobci, soud vyšel z cen chat stanovených znaleckým ústavem a dále z ceny bytu a garáže ve výši 565 000,- Kč (tj. aritmetický průměr z ceny stanovené znalcem Ing. D. z částek 560 000,- Kč až 590 000,- Kč) . Současně přihlédl k vnosu žalobce do společného majetku ve výši 27 058,- Kč.


Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j. 8 Co 181/2006-568, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil ve výroku pod bodem III. tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci na vypořádání částku 269 274,- Kč, ve výrocích pod body I. a II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně


i s jeho právním posouzením věci. Rozsudek soudu prvního stupně změnil z důvodu chyby, které se soud prvního stupně dopustil při výpočtu částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádání.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.


Žalobce podal dovolání proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a výroku o nákladech řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci v důsledku vadného znaleckého posudku o ceně členských práv


a povinností k družstevnímu bytu a garáži. Namítl, že znalec Ing. D. se ve svém znaleckém posudku dopustil značných nepřesností, vady tohoto posudku se týkají také metodiky a způsobu ocenění bytu, který je značně podhodnocen. Odvolacímu soudu vytkl, že nepřistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná podala dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru žalované problematika spočívá v tom, zda na daný případ lze aplikovat rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, vyjádřenou např. v rozsudku ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, podle kterého v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů družstva, nelze při stanovení hodnoty členského podílu vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu, ale z ceny obvyklé, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. Namítla, že toto rozhodnutí vychází ze stavu po přijetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jehož účinnost nastala 1. 1. 1992 a který umožnil smluvní volnost při převodu členských práv a povinností ve stavebním bytovém družstvu. K zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků došlo za zcela jiné sociálně ekonomické situace, než tomu bylo v době rozhodování obou soudů. Podle žalované v případě rozhodování o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nelze vycházet ze stavu, který je v době rozhodování, ale majetek je třeba rozdělit v cenách a ve stavu, jaký zde byl ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví. Protože ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků prakticky neexistovala možnost převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, nepřicházelo v úvahu vůbec zjištění tržní hodnoty členského podílu. Jestliže v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nebyla tržní hodnota členského podílu ve stavebním bytovém družstvu téměř žádná, tak nelze v současné době vypořádávat bezpodílové spoluvlastnictví manželů tak, jakoby ke dni zániku vůbec nějaká tržní hodnota byla . Soud proto měl zohlednit jen zůstatkovou hodnotu členského podílu ve výši 27,85 Kč. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovoláním nebyla podána.


Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jejich přípustnosti.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.


Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.


Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 132 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných tamtéž pod C 149 a C 159 a dále v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, pod C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení


§ 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ . Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.


Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je rozhodnutím měnícím jen ve výroku o stanovení částky, kterou má žalovaná zaplatit žalobci na vyrovnání podílů, a to pouze ohledně částky 127 721,- Kč, představující rozdíl mezi částkou vyčíslenou odvolacím soudem a částkou stanovenou rozsudkem soudu prvního stupně. V tomto směru by mohlo být dovolání žalované přípustné jen pokud by namítala, že i (opravný) výpočet provedený odvolacím soudem je nesprávný. To však žalovaná neučinila.


Ve zbývající části je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím, neboť všechny právní otázky, které odvolací soud řešil a jež se promítly v některém z jeho výroků, řešil shodně jako soud prvního stupně. Je tak rozhodnutím potvrzujícím nejen ve vztahu k rozhodování o objektech individuální rekreace účastníků, ale i ve vztahu k rozhodování o hodnotě členských práv a povinností účastníků spojených s dříve společným právem užívání družstevního bytu a družstevní garáže, která žalovaná převedla bezplatně na dceru účastníků.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek. Dovolatel, opírající přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. V dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.


K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Nevymezil-li dovolatel v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání, dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 2463. Tak je tomu i v daném případě. Žalobce žádnou právní otázku, která by napadené rozhodnutí měla činit zásadně právně významným, nevymezil a jeho dovolací námitky nejsou námitkami nesprávného právního posouzení věci, jimiž jedině lze odůvodnit dovolání, ale spočívají ve výhradách ke správnosti znaleckých posudků, jimiž byla stanovena cena vypořádávaného majetku. Tyto námitky se týkají okolností skutkových a nikoli právních. Nejvyšší soud již v usnesení ze 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, dovodil, že otázka správnosti obvyklé ceny věci stanovené k tomu povoleným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné. Zde dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 13. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 2458.


Přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ není ani dovolání žalované, neboť žalovanou nastíněná právní otázka byla dovolacím soudem již vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu z 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004, uveřejněným v Souboru rozhodnutí pod C 2945, podle kterého také při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva se vychází ze stavu tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, avšak z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává . V označené věci šlo rovněž o vypořádání členského podílu po zániku společného práva užívání družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů ve stavebním bytovém družstvu před 1. 1. 1992.


S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání obou účastníků podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce i žalované jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání obou účastníků byla odmítnuta, takže nepřichází v úvahu v jejich vzájemném vztahu náhrada nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 11. února 2008


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu