22 Cdo 634/2004
Datum rozhodnutí: 29.06.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 634/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. H., proti žalované J. H., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 48/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, č. j. 14 Co 257/2003-132, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 14 Co 257/2003-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. září 2002, č. j. 11 C 48/2002-67, pod bodem I. výroku určil, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu Praha-město na LV č. 1070 pro obec 006 P. a kat. území 38 S., a to obytný dům č. p. 822, P., na pozemku parc. č. 390, pozemek parc. č. 390 o výměře 362 m2 zastavěná plocha a pozemek parc. č. 391 o výměře 870 m2 zahrada, jsou ve společném jmění manželů žalobce V. H. a žalované 1) J. H. Pod bodem II. zastavil řízení proti žalovanému 2) D. M. Pod bodem III. zastavil řízení na určení neplatnosti darovací smlouvy z 27. 9. 2001, uzavřené mezi žalovanými, jejímž předmětem bylo darování označených nemovitostí pod bodem I. a zřízení práva věcného břemene doživotního užívání třípokojového bytu ve 2. patře předmětného obytného domu ve prospěch žalované 1). Pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou manželé. Ve věci sp. zn. 11 C 23/2002 soudu prvního stupně probíhá k návrhu žalované řízení o rozvod manželství účastníků, jejich manželství dosud pravomocně nebylo rozvedeno. Sporné nemovitosti účastníci nabyli koupí za trvání manželství a tyto byly až do zápisu vlastnického práva žalované zapsány v jejich společném jmění. Rozsudkem soudu prvního stupně z 12. 6. 2000, č. j. 14 C 83/2000-5, který nabyl právní moci 30. 6. 2000, došlo k zúžení společného jmění účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Dne 3. července 2000 účastníci uzavřeli v souladu s § 24a zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, pro dobu po rozvodu smlouvu označenou jako Dohoda o vypořádání společného jmění manželů , podle které mj. nemovitosti v kat. území B. přecházejí do výlučného vlastnictví žalobce a nemovitosti v kat. území S. do výlučného vlastnictví žalované, která převzala závazky ze smluv o poskytnutí půjček ve výši 2 500 000,- Kč a 6 500 000,- Kč Ing. P. Podpisy obou účastníků byly notářsky ověřené. Téhož dne byl u Katastrálního úřadu P. podán návrh na vklad vlastnického práva žalobce k nemovitostem v kat. území B. a u Katastrálního úřadu P. návrh na vklad vlastnického práva žalované k nemovitostem v kat. území S. a návrh na vklad zástavního práva ve prospěch Ing. P. k zajištění dluhu žalované. Zatímco Katastrální úřad P. provedl vklad vlastnického práva žalované a zástavního práva pro Ing. P., Katastrální úřad P. výzvou z 10. 8. 2000 vyzval účastníky, aby odstranili nedostatky návrhu na povolení vkladu vlastnického práva žalobce s tím, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů není způsobilá k zápisu vkladu do katastru nemovitostí, neboť vypořádává společné jmění manželů podle zákona o rodině pro dobu po rozvodu, což je v rozporu s přílohami návrhu na vklad, tj. nabývacím titulem, rozsudkem o zúžení společného jmění manželů a dohodou o vypořádání společného jmění manželů. K zápisu vlastnického práva žalobce k nemovitostem v kat. území B. s účinky k 3. 7. 2000 došlo podle dohody o vypořádání společného jmění manželů z 3. 7. 2000, opatřené razítkem notářské kanceláře JUDr. M. K., v níž v záhlaví jsou přeškrtnuta slova v souladu s § 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů a pro dobu po rozvodu bez uvedení data, kdy k přeškrtnutí uvedených slov došlo. Darovací smlouvou z 27. 9. 2001 žalovaná darovala předmětné nemovitosti v kat. území S. svému synovi D. M., žalovanému 2). S ohledem na námitky žalobce Katastrální úřad P. řízení o vkladu vlastnického práva k těmto nemovitostem ve prospěch D. M. přerušil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná jsou věcně legitimováni v tomto sporu a že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dohoda účastníků o vypořádání jejich společného jmění z 3. 7. 2000 nebyla uzavřena v návaznosti na rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů ve smyslu § 148 odst. 2 ObčZ, ale jako dohoda o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu podle § 24a zákona o rodině. Podle soudu prvního stupně je tato dohoda podle § 39 ObčZ absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 149 ObčZ, neboť byla uzavřena před zánikem společného jmění účastníků a manželství účastníků bylo nepravomocně rozvedeno podle § 24 zákona o rodině, nikoli podle § 24a téhož zákona. Sporné nemovitosti se tak nadále nacházejí ve společném jmění účastníků.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. září 2003, č. j. 14 Co 257/2003-132, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 14 Co 257/2003-138, rozsudek soudu v napadeném výroku pod bodem I. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka JUDr. K. T., pracovníka Katastrálního úřadu P., z jehož výpovědi zjistil, že záhlaví dohody z 3. 7. 2000 vypuštěním slov v souladu s § 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů upravili a změnu svým podpisem potvrdili oba účastníci. Podle názoru odvolacího soudu, byla-li dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřena pro případ zkráceného řízení o rozvod manželství před zánikem manželství, ale k rozvodu manželství dojde po nezkráceném řízení podle § 24 zákona o rodině, nečiní to dohodu neplatnou, nýbrž neúčinnou. Na rozdíl od soudu prvního stupně se postavil na stanovisko, že označená dohoda je neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 ObčZ, neboť projevy vůle účastníků vykazují značné rozpory, pokud jde o účel uzavření dohody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že dohoda o vypořádání společného jmění účastníků navazovala na rozhodnutí soudu o zúžení jejich společného jmění. Nebyla sepsána pro účely tzv. konsenzuálního rozvodu, nebyl jí vypořádán veškerý majetek patřící do jejich společného jmění, a neobsahuje ani úpravu bydlení. Svědčí o tom také skutečnost, že v dohodě se hovoří v přítomném čase, nezmiňuje se o období pro dobu po rozvodu a obsahuje úpravu nákladů společné domácnosti, podle které manželé budou na náklady společné domácnosti přispívat každý částkou 10 000,- Kč. Předmětem dohody byly i nemovitosti v kat. území B., které v důsledku zúžení jejich společného jmění byly vypořádány ve prospěch žalobce, který však ohledně nich se nedomáhá určení, že jsou nadále v jejich společném jmění. Nelze pominout ani to, že dohodou závazky společného jmění manželů přešly v celkové výši 9 000 000,- Kč na ni. Odkázala na zástavní smlouvu, kterou sepisoval žalobce a v níž v čl. 2. 2. 1. se dovolává skutečnosti, že předmětnou dohodou došlo k vypořádání jejich společného jmění na základě soudního rozhodnutí. Dohodě nelze vyčítat rozpor s § 37 ObčZ. Tento právní úkon byl učiněn vážně, svobodně, určitě a srozumitelně. Oba účastníci jej učinili po vzájemné dohodě. Nedostatek spočívající v odkazu na § 24a zákona o rodině byl odstraněn a význam této dohody je tak nepochybný (§ 37 odst. 3 ObčZ). Dále odkázala na nález Ústavního soudu ČR z 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, podle kterého tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co se neztotožnil s právní kvalifikací věci soudem prvního stupně a nahradil ji kvalifikaci odlišnou, porušil ustanovení § 219 OSŘ a účastníkům odňal možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Podle jeho názoru nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Pokud jde o právní posouzení věci žalovaná jen opakuje svá procesní stanoviska, jimiž se oba soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi. Poukázal na to, že žalovaná v řízení o rozvod manželství v postavení žalobkyně v doplňujícím podání z 8. 4. 2002 uvedla, že žalobu podává podle § 24a zákona o rodině, a současně připojila předmětnou dohodu. V tomtéž řízení 20. 5. 2002 uvedla, že dohoda byla uzavřena z důvodu předpokládaného rozvodu manželství. Totéž uvedla v dané věci ve vyjádření k žalobě z 11. 6. 2002.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v dané věci jde o výklad konkrétní smlouvy v jedinečných skutkových souvislostech, který nemůže mít zobecňující význam pro soudní praxi řešící spory podobného druhu. Výklad sporné smlouvy nebyl proveden v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo významnějším z hlediska obecného nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě neplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl. Námitkou, že došlo k porušení zásady dvouinstančnosti v souvislosti s právní kvalifikací věci, se dovolací soud nezabýval, neboť i kdyby byla důvodná, šlo by o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], a tento dovolací důvod by mohl být úspěšně uplatněn jen v případě přípustného dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, §224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2004

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu