22 Cdo 616/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 616/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. T. , zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalované H. A. , zastoupené JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5, o odstranění železné závory a drátěného oplocení, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 6/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2016, č. j. 56 Co 1/2016-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Miroslava Valy, advokáta se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Bruntále (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, č. j. 18 C 6/2015-75, rozhodl, že žaloba se zamítá (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal po žalované odstranění železné závory opatřené visacím zámkem a nacházející se na pozemku parc. č. st. 66 v obci M. nad O., v katastrálním území J. u B., a drátěného oplocení nacházejícího se na pozemku parc. č. 2011 a kopírujícího podstatnou část hranice mezi pozemky parc. č. 2011 a parc. č. 390/1 v tomtéž katastrálním území s tím, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 64, jehož součástí je budova, dále pozemku parc. č. 242/1, pozemku parc. č. 242/2 a pozemku parc. č. 390/1, vše v k. ú. J. u B.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 21. 3. 2016, č. j. 56 Co 1/2016-118, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe soudu . Namítá, že ačkoliv pozemek parc. č. st. 66 a parc. č. 2011 naplňují znaky účelové komunikace, soudy obou stupňů k tomuto závěru nedospěly. Pokud žalobce přes pozemky několik desetiletí projížděl na svá pole, pak je nepochybné, že potřebuje a požaduje průjezd jinými než osobními vozidly, například traktorem. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 definující pozemní komunikaci. Ohledně absence souhlasu zdůrazňuje, že jak on, tak jeho družka a osoby jemu pomáhající na polních pracích cestu přes oba pozemky v minulosti před postavením závory užívali. Žalobce se průjezdu domáhá k zajišťování obhospodařování pozemků a žalované nic nebrání v tom, aby po odstranění překážek zabránila osobám, které za nimi svá pole nemají, jejich užívání. Zdůrazňuje, že Česká republika není tak bohatý stát, aby hektary zemědělských pozemků ležely ladem . Stran nesouhlasu poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 27/2009-66, přičemž žalovaná aktivně nesouhlas v dané věci neprojevila. Není dána ani komunikační alternativa. I kdyby se nejednalo o účelovou komunikaci, potom by žalobce právo průjezdu vydržel; není přitom pravdou, že by se jednalo o nové skutkové tvrzení, nýbrž jen o jiné právní posouzení, jehož se žalobce mohl dovolat v jakékoliv fázi řízení. Tvrzení soudů obou stupňů ohledně věcného břemene na pozemku parc. č. st. 66 je pak nepřezkoumatelné. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření má za to, že soudy obou stupňů rozhodly zcela správně a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Skutečnost, že závěr soudů je odlišný od požadavku žalobce, nelze považovat za relevantní důvod pro podání dovolání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalobce zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě žalobce v první řadě vyjadřuje nesouhlas s tím, že se na pozemcích parc. č. st. 66 a parc. č. 2011 v obci M. nad O. a v k. ú. J. u B. nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, konkrétně rozporuje nenaplnění znaku souhlasu vlastníka s veřejným užíváním, když poukazuje na skutečnost, že cestu v minulosti užívala jak rodina žalované, tak on a jeho známí.
Judikatura [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (oba rozsudky dostupné na www.nssoud.cz ), či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )], je zajedno v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace existuje za současného naplnění následujících 4 pojmových znaků: 1) stálost a znatelnost komunikace v terénu podle § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, 2) zákonný účel podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s veřejným užíváním, 4) nutná komunikační potřeba.
Ohledně souhlasu vlastníka judikatura dovodila, že může být buď výslovný, či konkludentní. Jestliže vlastník se zřízením účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání [srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, a ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009-60 (obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz )]. Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním. Zvláštní kategorií jsou pak veřejné cesty užívané od nepaměti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (dostupný na www.nssoud.cz )].

Výslovný či konkludentní souhlas vlastníka přitom musí být dán ve vztahu k veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob. Za veřejnou proto nelze považovat takovou cestu, jejímuž užívání sice vlastník nebrání, má však stále přehled o tom, kdo konkrétně ji užívá (Slováček, D.: Veřejně přístupná účelová komunikace. Právní rozhledy. 2013, č. 13-14, s. 462 a násl.). V případě pochybností o existenci souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka [srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99 (dostupný na www.nssoud.cz) ].

V posuzovaném případě soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, s nímž se následně ztotožnil odvolací soud, že žalobkyně nikdy nedala souhlas k užívání svých pozemků a už vůbec ne k užívání neomezenému okruhu osob, když tuto cestu využívala toliko rodina žalované a žalobce, popř. jeho družka a přítel J. P., který žalobci pomáhal obdělávat jeho pozemky. Ten sám přitom vypověděl, že sám tuto cestu výlučně pro své potřeby využil jen jednou a následně mu žalobkyně sdělila, že si nepřeje, aby cestu využíval. Toliko jednou viděl cyklisty, jak využili cestu na pozemcích žalobkyně. Svědek P., bývalý starosta obce, pak vypověděl, že cesta na pozemcích žalobkyně nikdy nebyla užívána jako veřejná, sám je považoval za soukromé, a proto když obec potřebovala tyto pozemky použít, vždy tak činila po souhlasu vlastníka. Ostatně pozemek žalobkyně parc. č. 2080/6, který navazuje na veřejnou cestu, je ohraničen plotem a železnou bránou, což avizuje, že se jedná pouze o přístupovou cestu směřující k domům účastníků. Soudy obou stupňů následně učinily závěr, že tu souhlas vlastníka nikdy dán nebyl.

Žalovaný se snaží tyto závěry dovoláním zpochybnit, v dovolání se však jeho tvrzení toliko omezuje na přesvědčení, že se musí jednat o cestu veřejnou, neboť ji on sám od roku 1985 používal a spolu s ním i jeho družka a osoby jemu v zemědělství pomáhající, nadto není v zájmu státu, aby zůstala ležet ladem obhospodařovatelná půda. Tato polemika však podle dovolacího soudu není schopná jakkoliv zpochybnit právní závěry soudů obou stupňů o tom, že žalobkyně nikdy nedala (byť konkludentní) souhlas k veřejnému užívání svých pozemků (tedy neomezenému počtu osob). Správnost závěrů soudů obou stupňů nezpochybňuje ani žalobcův poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 80), a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66 (dostupný na www.nssoud.cz ), neboť od nich se soudy neodchýlily. Ostatně sám žalovaný si protiřečí, když uvádí, že se nedomáhá toho, aby cesta byla užívána širokou veřejností (aby tedy byla skutečně veřejně přístupná), nýbrž toliko se domáhá toho, aby ji mohl sám užívat s tím, že žalobkyně by mohla zakázat třetím osobám vstup na tuto cestu.
Pro úplnost této části odůvodnění dovolací soud uvádí, že se stále uplatní závěry judikatury Nejvyššího soudu potud, že pokud se žalobce domáhá ochrany práva osobního užívání pozemní komunikace, není k projednání takové žaloby dána pravomoc soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4164/2016, dostupné na www.nsoud.cz ). Uvedený závěr však v dané věci z pohledu dovolacího přezkumu není použitelný, neboť žalobce žalobou uplatnil i nárok na ochranu tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemenu, k jehož projednání bez jakýchkoliv pochybností pravomoc soudu dána je. To platí tím spíše, že odvolací soud dospěl k závěru, který v dovolacím řízení obstojí, že v dané věci se o účelovou komunikaci nejedná.
Žalobce rovněž nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že zřízení železné závory nebrání věcné břemeno příchodu a příjezdu k rodinnému domu č. p. a pozemku parc. č. st. 64 váznoucí na pozemku parc. č. st. 66, a to v nezbytně nutném úseku probíhajícím kolem domu č. p. od přístupové cesty a vstupu na pozemek parc. č. 66 k domu č. p. nejkratším možným způsobem , které bylo zřízeno v roce 1985; namítá přitom, že rozhodnutí soudů je v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
S dovolatelem nelze souhlasit. Především je třeba říci, že žalobce v souvislosti s nepřezkoumatelností nevymezil žádnou právní otázku, a proto již z tohoto důvodu by byla dovolací námitka diskvalifikována z dovolacího přezkumu. Nad rámec toho je možné uvést, že soudy obou stupňů v odůvodnění zcela zřetelně objasnily, proč uvedené věcné břemeno nebrání existenci železné závory, když zdůraznily, že věcné břemeno má sloužit vlastníkovi domu č. p. (na jehož místě dnes stojí dům č. p.) k tomu, aby se do něj dostal nejkratší možnou cestou přes pozemek parc. č. st. 66, čemuž železná závora nebrání.
Obdobně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že soudy měly věc posoudit i z hlediska vydržení věcného břemene, neboť v této souvislosti žalobce nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Na tom ničeho nemění ani správný žalobcův poukaz, že námitka vydržení je právním závěrem, neboť žalobce pomíjí, že pro právní posouzení vydržení je nezbytné nejprve tvrdit relevantní skutečnosti, což však žalobce v dané věci podle závěrů odvolacího soudu řádně neučinil. Odvolací soud, který se s námitkou žalobce řádně vypořádal již v odvolacím řízení, uvedl, že tvrzení o vydržení práva z věcného břemene přednesl žalobce až v odvolacím řízení, kdy již bylo řízení před soudem prvního stupně koncentrováno ke konci prvního jednání, a proto k nim nelze v odvolacím řízení přihlédnout; ostatně pro závěr o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nebyla žalobcova tvrzení dostatečná, neboť neobsahovala především srozumitelné vysvětlení, o jakou skutečnost žalobce opíral své přesvědčení, že mu právo průchodu a průjezdu po pozemku parc. č. 2011 ve vlastnictví žalované náleží právě z titulu právě odpovídajícího věcnému břemeni.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 12. dubna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu