22 Cdo 611/2005
Datum rozhodnutí: 06.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

22 Cdo 611/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. V. a 2) M. P., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 188/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 27 Co 362/2004-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-východ (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. října 2000, č. j. 5 C 188/97-47, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemkové parcely č. parc. 105/4 o výměře 15.170 m2 a pozemkové parcely č. 105/11 o výměře 11.003 m2, označených podle dřívější pozemkové evidence, nyní částí pozemkové parcely č. parc. 105/1, zapsané v kat. nemovitostí pro katastrální území M., na LV č. 545 u Katastrálního úřadu P.-v.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí na LV č. 579 pro kat. území M. u D., obec M., jsou jako vlastníci pozemku ve zjednodušené evidenci původ pozemkový katastr parc. č. 105/1 o výměře 201 414 m2 vedeny žalobkyně a obě žalované s tím, že jde o duplicitní zápis. Podle srovnávacího sestavení parcel z 2. 2. 1998 byla tato původní parc.č. 105/1 dělena na neknihované příděly. Přídělovou listinou z 26. 2. 1953 byly po řízení podle zákona č. 142/1947 Sb. J. a A. V., rodičům žalobkyně, přiděleny mj. pozemky parc. č. 105/4 role o výměře 1,5170 ha a parc. č. 105/11 role o výměře 1,1003 ha v kat. území M., které na základě přídělové listiny byly graficky zakresleny do snímku pozemkové mapy. Podle potvrzení ONV P. v. ze 17. 3. 1964 se J. a A. V. stali členy JZD M. a přidělenou půdu vnesli do společného hospodaření. Sporné pozemky nabyla žalobkyně dědictvím po svém otci rozhodnutím z 18. 4. 1995, sp. zn. D 848/94. Žalované se staly podílovými spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 105/1 rozhodnutím Okresního úřadu P. v. z 26. 8. 1993, sp. zn. PÚ-2018/93 R 1416-1, kterým byla schválena dohoda z 13. 4. 1993, uzavřená mezi ZD M. a žalovanými, jimiž byla žalovaným vydána i parc. č. 105/1 o výměře 205 956 m2 v kat. území M. Soud prvního stupně s ohledem na zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnického práva k pozemku parc. č. 105/1 shledal naléhavý právní zájem na straně žalobkyně. Dospěl k závěru, že sporné pozemky nabyli do svého vlastnictví J. a A. V. přídělovou listinou z 26. 2. 1953 a následně dědictvím žalobkyně, proto žalované nemohly být oprávněnými osobami v rámci uplatněných restitučních nároků. Právní vztah k původním vlastníkům J. a A. V. neprokázaly.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 28. června 2001, č. j. 27 Co 216/2001-63, rozsudek soudu první stupně potvrdil a proti svému rozsudku připustil dovolání k posouzení otázky přednosti nabývacího titulu vyplývajícího z přídělové listiny před nabývacím titulem ze správního rozhodnutí . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Vlastnické právo právních předchůdců žalobkyně na základě přídělové listiny a vlastnické právo žalobkyně na základě dědického rozhodnutí považoval za kvalitativně vyšší právo než vlastnické právo žalovaných, které dovozují z rozhodnutí pozemkového úřadu . S ohledem na tento názor se nezabýval námitkou žalovaných týkající se postupu podle § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/93 Sb., k jehož zrušení došlo nálezem Ústavního soudu s účinností od 15. 8. 1995.

Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. května 2003, č. j. 22 Cdo 382/2002-85, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2001, č. j. 27 Co 216/2001-63, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení pro vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevysvětlil, proč při rovnocennosti právních titulů odůvodňujících vlastnictví sporných nemovitostí oběma stranami považoval vlastnické právo žalobkyně za kvalitativně vyšší . K právnímu posouzení věci dovolací soud poznamenal, že podle současné právní úpravy je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Nelze totiž (mimo právní režim spoluvlastnictví) nabýt vlastnické právo k již existující věci, aniž by současně nezaniklo vlastnické právo jejímu dosavadnímu vlastníku, a naopak, vlastník věci, která nadále existuje, nemůže pozbýt vlastnictví k ní, aniž by jej současně nenabyla osoba jiná. Z tohoto důvodu nemohou vedle sebe jako rovnocenné právní tituly obstát tituly, svědčící o vlastnictví různých osob k týmž nemovitostem, aniž by šlo o spoluvlastníky. Je na soudu, aby v případě takové existence více titulů posoudil, který z nich ve vzájemné konkurenci lépe obstojí a je na rozdíl od druhého právně účinný. V těchto případech, stejně jako v daném případě, se soud neobejde bez posuzování obou titulů z hlediska jejich časové posloupnosti, jejich právních účinků, závaznosti, popř. vykonatelnosti .

Odvolací soud rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. 27 Co 362/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, na podkladě nichž vyslovil souhlas také se závěrem soudu prvního stupně, že předpoklady určovací žaloby jsou v daném případě splněny. Ztotožnil se i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dodal, že v době rozhodování pozemkového úřadu o vlastnictví žalovaných byla žalobkyně již vlastnicí sporného pozemku (vlastnictví nabyla dědictvím po svém otci J. V. ke dni jeho smrti 1. 10. 1977), vlastnictví k němu nepozbyla, proto žalované nemohly nabýt vlastnictví k tomuto pozemku. Z hlediska časové posloupnosti nabývací titul žalobkyně, kterým je smrt zůstavitele J. V., předchází nabývací titul žalovaných, jímž je rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu P. v. z 26. 8. 1993, jež nabylo právní moci 4. 10. 1993. Nabývací titul žalobkyně na rozdíl od nabývacího titulu žalovaných je právně účinný a závazný.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalované dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že odvolací soud tituly o nabytí vlastnictví sporných pozemků účastnicemi neposuzoval z hlediska jejich časové posloupnosti, jejich právních účinků, závaznosti, popř. vykonatelnosti, a opět dostatečně nevysvětlil, proč právo žalobkyně považoval za kvalitativně vyšší, resp. za lepší než právo žalovaných . Vytýkají odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že právo žalovaných vyplývá z restitučního zákona č. 229/1991 Sb., který má ve vztahu k občanskému zákoníku postavení zákona speciálního. Jsou toho názoru, že jejich právo i časově je z důvodu restituční obnovy starší a kvalitnější než právo žalobkyně, které je založeno jen na formálním základě vyplývajícím z období nesvobody a násilného vyvlastňování zemědělského majetku po roce 1948 . Odvolací soud nesprávně upřednostnil právo žalobkyně, které nebylo formálně ani fakticky realizováno od doby socialistické kolektivizace ani od smrti otce žalobkyně v roce 1977 do roku 1993, resp. 1995, kdy bylo žalobkyní dodatečně v rozporu s § 3 občanského zákoníku reklamováno . Duplicitní zápis žalobkyně v katastru nemovitostí k pozemku parc. č. 105/1 v kat. území M. je nereálný a protiprávní , neboť z pozemkových evidencí nelze zjistit, kde se pozemky žalobkyně dříve označované jako parc. č. 105/4 a 105/11 nacházejí. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s názory obsaženými v jejich podání ze 13. 10. 2004, které předložily při jednání 14. l0. 2004. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, proto není přípustné. K věci samé uvedla, že tvrzení žalovaných jsou v rozporu se skutkovými zjištěními a právním stavem věci. Právní předchůdci žalobkyně A. a J. byli již od roku 1993 zapsáni v katastru nemovitostí podle položky výkazu změn 28/93 jako vlastníci pozemkových parc. č. 105/4 a 105/11. Ze snímku pozemkové mapy z 2. 2. 1998, V-17-13 se zákresem grafického přídělu je geometrická plocha parc. č. 105/4 a 105/11 evidentní. V souladu s ustálenou judikaturou je pozemek náležitě identifikován také uvedením údajů z pozemkové knihy. Vlastnické právo žalobkyně nabyté dědictvím k 1. 10. 1977 na základě rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ z 18. 4. 1995, které nabylo právní moci téhož dne, předchází nabývacímu titulu žalovaných, tj. rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu P. v. z 26. 8. 1993, které nabylo právní moci 4. 10. 1993. Navrhla, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto.



Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).

Dovolatelky nenamítaly, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ, a ani dovolací soud z obsahu spisu takové vady nezjistil. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 OSŘ tedy není dána.

Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může tak být přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v § 238 odst. 1 písm. b) anebo v § 239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 23, svazek 1, dovodil, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci pro rozhodnutí ve věci zásadním význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů . Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru rozhodnutí pod C 71. Naopak za otázku zásadního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (Soubor rozhodnutí, C 103, svazek 2).

V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že řádný nabývací titul žalobkyně nabytí vlastnictví sporných pozemků dědictvím po svém otci J. V. ke dni jeho smrti 1. 10. 1977-předchází nabývacímu titulu žalovaných, tj. rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu P. v. z 26. 8. 1993, a je tak právně účinný a závazný. Tento právní závěr není v rozporu s hmotným právem. Podle neměnného ustanovení § 460 ObčZ, dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V době smrti J. V. řízení o dědictví upravoval zákon č. 95/1963 Sb., notářský řád, který byl zrušen zákonem č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony. Podle Čl. II odst. 2. zákona č. 263/1992, kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů, to znamená, že na řízení o dědictví po J. V. se vztahoval notářský řád č. 95/1963 Sb. Rozhodnutím státního notářství podle § 39 notářského řádu bylo řízení o projednání dědictví skončeno (§ 42 odst. 1 notářského řádu) a tímto rozhodnutím bez ohledu na to, jaká doba uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení o potvrzení nabytí dědictví, se deklarovaly právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví tak mělo a má i za současné právní úpravy pouze deklaratorní charakter. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1269, svazek 18, dovodil, že za dědice ve vlastním slova smyslu lze považovat jen toho, komu bylo rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno nebo kdo se stane nabyvatele poměrné části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného majetku soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. Do té doby je tak možno osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který ještě není nositelem práv a povinností spadajících do dědictví, ale který se jím stane se zpětnou účinností k době zůstavitelovy smrti na základě výsledku řízení o dědictví .

Vedle výše citovaného názoru, který Nejvyšší soud učinil dřív v této věci lze ještě odkázat na nález Ústavního soudu ČR z 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, vydávané nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. 76, svazek 6. podle něhož, k jedné a téže věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. Není-li taková situace možná, , musí mít prioritu právo, které vzniklo první. . Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak odpovídá hmotnému právu - jasnému znění zákona (§ 460 ObčZ) i soudní praxí představované citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho správnost v daných souvislostech je natolik samozřejmá, že není třeba jeho bližšího přezkoumání dovolacím soudem. Lze tedy jen zopakovat, resp. připomenout, že dřívější vlastnický titul nemůže pozbýt platnosti či účinnosti, jestliže nebyl (zpravidla za náhradu) pozdějším titulem svědčícím jiné osobě změněn nebo zrušen. Restituční rozhodnutí pozemkového úřadu nezměnilo nic na vlastnictví sporných nemovitostí a proto jím nemohla být založena vlastnická práva žalovaných.

Pokud jde o identifikaci sporných nemovitostí jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s právním názorem vysloveným v této věci Nejvyšším soudem v rozsudku z 21. 5. 2003, č. j. 22 Cdo 382/2002-85, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1920, svazek 25.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.

Tvrzenými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalované dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. října 2005

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu