22 Cdo 6067/2016
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 103 o. s. ř., § 104 odst. 1 o. s. ř., čl. 25 předpisu č. 95/1983Sb., § 2 předpisu č. 91/2012Sb.



22 Cdo 6067/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně: O. V. , zastoupena JUDr. Denisem Kašicynem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1722/16, proti žalovanému: A. V. , zastoupen Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, o vypořádání majetkových vztahů manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 111/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2016, č. j. 19 Co 316/2016-56, takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2016, č. j. 19 Co 316/2016-56,
se mění tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 19. 7. 2016, č. j. 8 C 111/2016-43, zastavil řízení (výrok I.), vrátil žalobkyni soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Žalobkyně podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 11. 4. 2016 žalobu o vypořádání majetkových vztahů manželů, jež zanikly rozvodem. V souvislosti se zkoumáním podmínky řízení (pravomoci soudu České republiky) podle § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř. ) soud prvního stupně uvedl, že otázku pravomoci soudu upravuje s ohledem na státní občanství účastníků řízení Smlouva uzavřená mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, jež byla publikována vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. (dále Smlouva ), a jíž jsou Česká republika a Ruská federace jako nástupnické státy smluvních stran vázány. Po zjištění, že účastníci jsou občany Ruské federace, že žalobkyně má bydliště na území Ruské federace a žalovaný v České republice, dospěl k závěru, že jejich majetkový vztah se bude řídit ve smyslu článku 25 odst. 2 Smlouvy právním řádem toho státu, jehož občany účastníci řízení jsou, tedy právním řádem Ruské federace. Podle článku 25 odst. 5 Smlouvy, jenž odkazuje, mimo jiného, i na článek 25 odst. 2 Smlouvy, je pak dána pravomoc soudu smluvní strany, jejíž právní řád má být použit, tedy v poměrech projednávané věci soudu Ruské federace. Proto soud prvního stupně ve smyslu § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky, za níž může věc projednat a rozhodnout o ni, řízení zastavil.

Dále uvedl, že neshledal podmínky pro postup podle článku 37 Smlouvy, tedy podle kritéria polohy nemovitosti, neboť projednávaná věc je sporem o vypořádání majetkových vztahů rozvedených manželů zahrnující i vypořádání práv k bytové jednotce na území České republiky, a nejedná se primárně o spor o určení práva k nemovité věci.

Městský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 19 Co 316/2016-56, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.

Odvolací soud vyšel ze shodných zjištění o státním občanství a o bydlišti účastníků řízení jako soud prvního stupně a dále uvedl, že manželství bylo rozvedeno rozhodnutím smírčího soudce obvodu č. 132 Mytiščinského okresu Moskevské oblasti ze dne 28. 12. 2015. Neztotožnil se však s aplikací článku 25 Smlouvy na určení pravomoci soudu v České republice k projednání a rozhodnutí žaloby o vypořádání majetkových vztahů manželů. Připomněl, že vedle vypořádání zůstatků na bankovních účtech, náleží do majetkového společenství i nemovitost na území České republiky. S ohledem na tuto skutečnost je k projednání věci založena pravomoc soudu té smluvní strany, na jejímž území se nemovitost nachází. Upřednostnit aplikaci článku 37 Smlouvy je opodstatněné i s ohledem na publicitu zápisů vlastnického práva.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na § 237 o. s. ř. a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení otázky procesního práva, která v praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Po shrnutí relevantních skutečností, jež mají vliv na posouzení otázky pravomoci soudu, který byl měl podle Smlouvy věc o vypořádání majetkových vztahů manželů projednat a rozhodnout, uvedl, že odvolací soud měl namísto článku 37 Smlouvy přihlédnout, jak to učinil soud prvního stupně, k článku 25 Smlouvy. Vysvětlil, že manželské majetkové společenství je obvykle tvořeno různými druhy aktiv a pasiv a nelze pouze ohledem na to, že do společného majetku patří i nemovitá věc dovodit, že jak pro určení rozhodného práva, tak i pro stanovení pravomoci soudu, bude relevantní poloha nemovité věci. Prezentovanou argumentaci dovolatel podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2375/2014, v němž dovolací soud posuzoval otázku pravomoci soudu k vypořádání majetkových vztahů manželů v dědickém řízení. Přijal přitom, mimo jiného, i závěr, podle něhož v situaci, kdy k zániku společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky ohledně nemovitého majetku v České republice došlo za života zůstavitele (např. dohodou), se ustanovení článku 25 odst. 5 smlouvy o právní pomoci nepoužije. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně přisvědčila správnosti usnesení odvolacího soudu. Uvedla, že předmětem vypořádání je nemovitý majetek a podle článku 30 odst. 1 občanského procesního zákoníku Ruské federace jsou návrhy týkající se práv k nemovitému majetku projednávány u soudu místa, kde se takový nemovitý majetek nachází. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovoláním žalovaného je předloženo řešení procesní otázky určení pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí sporu o vypořádání majetkových vztahů manželů, je-li s ohledem na přítomný mezinárodní prvek (žalobkyně i žalovaný jsou občany Ruské federace) třeba aplikovat některou z kolizních norem Smlouvy, jejíž přednostní aplikace vyplývá z § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále MPS ). Dovolatel při střetu kritérií pro určení rozhodného práva, a tudíž i pravomoci soudu jedné smluvní strany, jak jsou obsažena v článcích 25 a 37 Smlouvy, upřednostňuje kritéria uplatňující se v manželských majetkových vztazích i pro případ, že předmětem vypořádání majetkového společenství je rovněž nemovitá věc. Protože otázka předložená dovolatelem nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud výslovně vyřešena, je dovolání přípustné.

Dovolání je důvodné.

Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

Podle § 2 MPS se zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen mezinárodní smlouva ), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Smlouva má tedy aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, ale podle článku 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Smlouva ve své části o právních vztazích občanských a rodinných (oddíl II, články 18 až 52) upravuje, mimo jiného, vybrané otázky pravomoci a práva rozhodného u rodinných věcí (články 24 až 35) a otázky rozhodného práva u majetkových věcí ve smyslu formy právních úkonů, vlastnického práva a náhrady škody (články 36 až 38); otázku pravomoci soudů pro projednávanou věc tedy upravuje.

Podle článku 25 Smlouvy osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště (odstavec 1). Má-li jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany a mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž občany jsou (odstavec 2). K řízení o osobních a majetkových vztazích manželů je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit podle odstavců 1, 2 a 3 (odstavec 5).

Podle článku 37 Smlouvy vlastnické právo k nemovitostem se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území nemovitost leží. K rozhodování ve věcech týkajících se nemovitostí je dána pravomoc justičních orgánů této smluvní strany.

Řízení o vypořádání majetkového společenství je řízením o majetkových vztazích mezi manželi. Jeho účelem je vypořádat majetkové hodnoty, které manželé za trvání manželství nabyli. V důsledku zániku manželství je třeba rozhodnout, který z manželů a jaké hodnoty do výlučného vlastnictví převezme. Předmět majetkového společenství manželů mohou tvořit a zpravidla také tvoří nejen věci nemovité a movité, tedy statky hmotné, ale i nehmotné, typicky práva. Spor o vypořádání majetkových vztahů manželů se nezužuje na určení výlučného vlastnického práva k jediné kategorii věcí v právním slova smyslu, jež mohou být předmětem soukromoprávního vztahu. V řízení týkajícím se nemovitostí (práva k nim) není předmětem projednání a rozhodnutí soudu právní vztah k jiným než nemovitým věcem. Řízení o majetkových vztazích manželů probíhá pouze tehdy, je-li podmíněno existencí manželství jako právem uznaného svazku muže a ženy. Tento svazek podléhá specifické právní regulaci v osobních i majetkových otázkách, jež se nemohou týkat jiných osob. Tím se právní úprava manželských majetkových vztahů vyděluje ze soukromoprávní úpravy majetkových poměrů jiných subjektů práva. Pod řízení týkající se práv k nemovitým věcem lze zahrnout spory o určení (ne)existence práva k nemovité věci, o zrušení a vypořádání společného práva k nemovité věci, o určení (ne)platnosti právního jednání týkající se takové věci, popřípadě rovněž spory ze zajištění, jehož předmětem jsou nemovité věci nebo práva k nim. Vedení takových řízení není podmíněno existencí jedné specifické právní skutečnosti, jež by se dotýkala pouze fyzických osob ve zvláštním právním postavení.

Předmětové a subjektové hledisko definuje vztah dvou vzájemně rozporných ustanovení právního předpisu (podle článku 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jsou součástí českého právního řádu i vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy, jimž je přiznána aplikační přednost před tuzemským právem), tedy v poměrech projednávané věci i článků 25 a 37 Smlouvy. Tento rozpor je ve skutečnosti jen zdánlivý. Při výkladu právních předpisů platí v evropském kontinentálním právu již od římského práva uznávaná zásada lex specialis derogat legi generali. Tato zásada přináší řešení, kdy při střetu dvou ustanovení upravujících tutéž problematiku má přednost ustanovení upravující užší okruh případů (ustanovení zvláštní, lex specialis ) před ustanovením upravujícím širší problematiku (ustanovení obecné, lex generalis ). Aplikace uvedené zásady v posuzovaném případě znamená, že aplikační přednost článku 25 Smlouvy (jeho odstavců 2 a 5) zakládá k projednání a rozhodnutí sporu o vypořádání majetkových vztahů účastníků pravomoc soudu Ruské federace.

Poukaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2375/2014, je přiléhavý potud, že z části odůvodnění [ .. Nutno proto uzavřít, že za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá a ani dovolatelé netvrdí, že by k zániku společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky ohledně nemovitého majetku v České republice došlo za života zůstavitele (např. dohodou), se ustanovení článku 25 odst. 5 smlouvy o právní pomoci nepoužije. ] se implicitně podává potřeba z hlediska určení pravomoci soudu k řízení o vypořádání majetkové vztahy manželů rozlišit situace, kdy majetkové společenství na straně jedné zaniká smrtí manžela a na straně druhé rozvodem manželství.

Projednání a rozhodnutí věci cizozemským soudem nepřekáží ani skutečnost, že rozhodnutí soudu o vypořádání majetkových vztahů manželů, je-li předmětem vypořádání i právo k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, je ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) a § 17 odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), vkladovou listinou pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. V článcích 54 a 56 Smlouvy je upraven způsob uznání, popřípadě výkonu, rozhodnutí justičních orgánů smluvních stran v občanských, pracovních a rodinných věcech majetkové povahy, jakož i soudem schválených smírů v těchto věcech. Uznání přiznává rozhodnutí soudu jedné smluvní strany, nabylo-li právní moci, stejné právní účinky jako by šlo o rozhodnutí soudu druhé smluvní strany, mají-li být tyto účinky uplatněny na území této smluvní strany.

Z výše uvedeného vyplývá, že žalovanému se podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně jako věcné správné potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v důsledku měnícího rozhodnutí dovolacího soudu procesně úspěšný v řízení před soudem odvolacím (úspěšně namítal nedostatek pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí věci) a podle obsahu spisu mu vznikly náklady spojené s právním zastoupením advokátem. Náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalobkyně) ve výši 1 500 Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 9 odst. 1 advokátního tarifu a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [ § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu ] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v dovolacím řízení procesně úspěšný (jeho dovolání bylo vyhověno) a podle obsahu spisu mu vznikly náklady dovolacího řízení spojené s právním zastoupením advokátem v celkové výši 2 178 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 1 500 Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 9 odst. 1 advokátního tarifu a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [ § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu ] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč.

Tarifní hodnota předmětu řízení byla určena ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu částkou 10 000 Kč. Z ní činí výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby podle § 7 bod 5. advokátního tarifu 1 500 Kč. S ohledem na fázi, do níž řízení o vypořádání SJM dospělo, nebylo možné určit tarifní hodnotu ve smyslu § 8 odst. 6 advokátního tarifu, tedy jako polovinu hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání. Zjišťování hodnoty části předmětu řízení (v posuzované věci obvyklé ceny vypořádávané bytové jednotky) pouze pro účely stanovení výše náhrady nákladů právního zastoupení účastníka řízení advokátem znaleckým posudkem, popřípadě odborným vyjádřením, by bylo postupem, který by se příčil zásadám rychlosti a hospodárnosti civilního řízení. Byla tak naplněna část hypotézy právní normy vtělené do § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tj. že zjišťování hodnoty věci by bylo možné jen s nepoměrnými obtížemi.

Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 1. února 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu