22 Cdo 59/2013
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák.



KSHK 42 INS 12769/2011
42 ICm 934/2012
22 ICdo 59/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce spolku Svaz klubů mládeže , se sídlem v Praze 9, Střížkov, Teplická 280/20, IČO: 69368813, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, proti žalovanému Mgr. Vítězslavu Javůrkovi , se sídlem v Hradci Králové, Čechova 1100, jako insolvenčnímu správci dlužníka Asociace dětských domovů, o. s., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 ICm 934/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Asociace dětských domovů, o. s., se sídlem v Trutnově, Voletiny 130, PSČ 541 01, IČO: 70103003, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 12769/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. 42 ICm 934/2012, 101 VSPH 200/2013-255 (KSHK 42 INS 12769/2011), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Milana Jelínka.
Odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen soud I. stupně ) rozsudkem ze dne 28. ledna 2013, č. j. 42 ICm 934/2012-214, zamítl žalobu o vyloučení budovy č. p. 130, část obce V., postavené na pozemku st. parc. č. 159/1, budovy bez č. p./č. e., část V., postavené na pozemku st. parc. č. 159/3, pozemku st. parc. č. 159/1 o výměře 1 114 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku st. parc. č. 159/2 o výměře 250 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku st. parc. č. 159/3 o výměře 33 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 478/1 o výměře 567 m2, ostatní plocha, pozemku parc. č. 478/2 o výměře 244 m2, ostatní plocha, a pozemku p. č. 478 o výměře 1 976 m2, lesní pozemek (dále jen předmětné nemovitosti ), vše v k. ú. V., obec T., zapsáno na listu vlastnictví č. 89 a 5100 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, ze soupisu majetkové podstaty dlužníka Asociace dětských domovů, o. s. (dále jen úpadce ), se sídlem v Trutnově, Voletiny 130, PSČ 541 01, IČO: 70103003 (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů řízení 25 652,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 101 VSPH 200/2013-255, rozsudek soudu I. stupně v bodu I. potvrdil a v bodu II. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 8 712,- Kč k rukám JUDr. Milana Jelínka (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 331,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Milana Jelínka (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 a 3 obč. zák., když dovodil, že právní předchůdce úpadce vydržel vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť u státu a socialistických organizací, socialistických právnických osob, a u právnických osob vzniklých ze socialistických organizací nelze o dobré víře uvažovat. Namítá, že právní předchůdce úpadce není nějakým ve věci nestranným, novým, nedotčeným, nově založeným subjektem práva, bez znalosti věci, bez znalosti poměrů, přicházející v roce 1992 bez žádných konsekvencí (byť formálně odlišný od státu). Právní předchůdce vznikl transformací socialistického zrušeného společného podniku Agrostav Pardubice a jeho majetek, pohledávky a závazky převzal. Nelze tedy na právního předchůdce nahlížet tak, že se ho minulost netýká, když naopak vše převzal . Nemohl tedy převzít neplatně nabyté předmětné nemovitosti a ještě mu u toho začít běžet dobrá víra . S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, tvrdí, že při aplikaci dobré víry se musí posuzovat všechny okolnosti případu.
Dále upozorňuje, že právního předchůdce úpadce již v roce 1992 informoval o tom, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a žádal jejich vydání. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3249/2009, které se zabývají otázkou zániku dobré víry. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že v rozsudku vůbec nezdůvodnil ani nevysvětlil, jak dospěl k závěru o tom, že sama skutečnost, že právní předchůdce úpadce je nástupnickým subjektem dřívější socialistické organizace Agrostav, společný podnik Pardubice, není pro posuzování dobré víry právního předchůdce žalobce rozhodná. Tím postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Úvahy odvolacího soudu jsou v otázce vydržení zjevně nepřiměřené, a proto navrhuje, aby dovolací soud nesprávný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu I. stupně změnil a vyhověl žalobnímu návrhu v plném rozsahu.
Žalobce v doplnění dovolání následně soudům nižších stupňů vytkl, že nevzaly na vědomí, nevysvětlily a nezdůvodnily, proč nepřihlédly a nezhodnotily žalobcem uvedené rozhodující skutečnosti, které jsou zároveň založené ve spise, v důsledku čehož se jedná o nesprávné právní posouzení věci.
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že nebylo prokázáno řádné nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze strany žalobce. I kdyby žalobce toto právo řádně nabyl, nebylo nijak zpochybněno ani prokázáno, že úpadce, resp. jeho právní předchůdce, nebyli v dobré víře ohledně vlastnictví těchto nemovitostí. Vzhledem k tomu, že závěry soudů nižších stupňů jsou správné, žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil žalobci nahradit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k zániku vlastnického práva žalobce vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. června 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ], resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a která rozhodnutí tuto otázku řeší odchylně.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobce ve skutečnosti nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by stálo řešení odvolacího soudu, nýbrž toliko rozporuje zjištěný skutkový stav podle provedeného dokazování a jeho následnou právní kvalifikaci. Konkrétně žalobce namítal, že soudy nižších stupňů nezohlednily okolnost, že právní předchůdce úpadce vznikl přeměnou ze socialistické organizace (družstva), a tudíž měl mít povědomost o tom, že předmětné nemovitosti, které měl v držbě, jsou ve vlastnictví žalobce. Dále podle žalobce z dokazování vyplynulo, že žalobce po roce 1990 zpochybnil dobrou víru, když kontaktoval právního předchůdce žalovaného. Tyto námitky však k přípustnosti dovolání nepostačují, neboť jimi není vymezena otázka hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a žalobce namísto vymezení právní otázky, od níž se soudy nižších stupňů měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokračuje v polemice napadající závěry obou soudů nižších stupňů ohledně dobré víry vydržitele, která však k přípustnosti dovolání nepostačuje. Nejvyšší soud dodává, že od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, tudíž pokud žalobce svými námitkami rozporuje zjištěný skutkový stav, případně namítá procesní vady, nemohou dané námitky založit přípustnost dovolání. Vzhledem k tomu nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání pro nevymezení otázky hmotného či procesního práva, na níž by stálo rozhodnutí odvolacího soudu a která by zároveň založila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., odmítnout.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou dobré víry, přičemž dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva [rozsudek ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997)]. Dále v rozsudku ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96, dovodil, že dobrá víra jako jeden ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením (§ 1460 1464 o. z. o. z roku 1811, § 145 zákona č. 145/1950 Sb., § 132a, § 135a odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., § 130 o. z., ve znění účinném od 1. 1. 1992) je vnitřní přesvědčení nabyvatele, že nejedná protiprávně, když si určitou věc přisvojuje. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením.
Tato rozhodnutí nelze interpretovat tak, že k nabytí oprávněné držby se vyžaduje existující, byť neplatný právní titul, nebo dokonce platný právní titul. Právní úprava obsažená v obč. zák. nevyžadovala k oprávněné držbě žádný titul, pouze požadovala, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, resp. že je subjektem drženého práva. Držitel musel být v dobré víře, že je tu takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod vlastnictví. Zpravidla jednal ve skutkovém omylu, výjimečně mohlo jít i o omyl právní. Proto judikatura vyžadovala, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že tu takový titul je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 (uveřejněný pod C 1495 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále jen Soubor )]. Oprávněná držba se přitom nemusela nutně opírat o existující právní důvod, postačilo, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus) , tedy šlo o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2001), rovněž usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 112/2006, ze dne 28. března 2006].
Oprávněná držba (nejde-li o držbu vlastnickou, příp. držbu práva jeho subjektem) se tedy opírá o omyl držitele, který se domnívá, že je subjektem drženého práva. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře o existenci drženého práva se zřetelem ke všem okolnostem . Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněná držba tak spočívá na objektivně omluvitelném důvodu. Omyl může být skutkový anebo právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 (uveřejněný pod C 1495 v Souboru), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod C 1481 v Souboru].
Nejvyšší soud také vysvětlil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod C 1068 v Souboru).
V posuzovaném případě právní předchůdce úpadce nabyl držbu k předmětným nemovitostem na základě hospodářské smlouvy od TJ Lokomotiva Trutnov dne 1. 3. 1979. Jak posléze dovodily soudy nižších stupňů, jednalo se ve skutečnosti o putativní titul, neboť skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí byl nadále žalobce, a proto převodce nemohl na třetí osobu převést práva, která mu nenáležela. Nalézací soudy však dovodily, že právní předchůdce úpadce předmětné nemovitosti oprávněně držel, když nebylo v řízení prokázáno, že by právní předchůdce věděl či měl vědět o nedostatku oprávnění TJ Lokomotiva Trutnov k převodu nemovitostí, a že následně nabyl předmětné nemovitosti na základě vydržení. Na tomto závěru soudy nižších stupňů setrvaly i přes výhradu žalobce, že právní předchůdce úpadce byl socialistickou organizací, neboť podle soudů byl právní předchůdce úpadce osobou odlišnou od státu a měl od státu oddělený majetek i přes to, že tento majetek spadal do kategorie socialistického vlastnictví. Nejvyšší soud neshledává, že by uvedené závěry obou soudů nižších stupňů o dobré víře právního předchůdce úpadce byly zjevně nepřiměřené, naopak argumentace žalobce, že každá socialistická organizace věděla či měla vědět o tom, jaká konkrétní jednání lze přičítat všem státním orgánům, resp. státu samotnému, je zjevně nepřiléhavá. Takovou argumentaci by bylo možno v poměrech souzené věci uplatnit snad vůči Svazu socialistické mládeže, který se na způsobení křivd žalobci bezprostředně podílel, nikoliv však ve vztahu ke každé socialistické organizaci. Nejvyšší soud tím nechce snižovat negativní majetkové dopady, které se projevily v poměrech žalobce, nicméně jím nastíněnou argumentací by bylo nepřiměřeně zasaženo do právní jistoty na tehdejším státu více či méně nezávislých třetích osob.
Rovněž Nejvyšší soud jako přiměřené shledává závěry soudů nižších stupňů o tom, že se žalobci nepodařilo po roce 1990 zpochybnit dobrou víru právního předchůdce úpadce. Oba soudy zjevně přiměřeně posoudily, že existence telefonátu žalobce právnímu předchůdci úpadce v roce 1992 nemůže zpochybnit dobrou víru právního předchůdce úpadce, neboť se žalobci nepodařilo prokázat, kdo byl konkrétně adresátem tohoto telefonátu (který zaměstnanec, jednatel apod.) a jaký byl obsah tohoto telefonátu. Oba soudy zároveň zjevně přiměřeně posoudily, že dobrou víru právního předchůdce úpadce nemůže zpochybnit jednání žalobce se zástupci státu, neboť právní předchůdce úpadce byl osobou odlišnou od státu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání jako nepřípustné, neboť dovolatel řádně nevymezil otázku hmotného a procesního práva, jak stanovuje § 237 o. s. ř. Nadto Nejvyšší soud neshledal, že by závěry odvolacího soudu o dobré víře právního předchůdce úpadce byly nepřiměřené, a proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. ledna 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu