22 Cdo 59/2001
Datum rozhodnutí: 18.04.2002
Dotčené předpisy: § 872 odst. 6 předpisu č. 40/1964Sb., § 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 59/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ J. J., narozeného 6. 5. 1948, a B/ V. J., narozeného 19. 11. 1948, zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1/ J. H., narozenému 1. 4. 1953, a 2/ A. H., narozené 29. 11. 1953, zastoupených advokátem, o návrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 496/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2000, čj. 6 Co 2049/2000-182, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 1998, čj. 6 Co 1197/98-157, změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 27. ledna 1998, čj. 14 C 496/93-132, tak, že zamítl návrh na určení, že žalobci jsou každý z jedné poloviny podílovými spoluvlastníky stavební parcely č. 6/3 - zastavěná plocha o výměře 1923 m2 s objektem bydlení a parcely č. 4/3 - zahrada o výměře 207 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV č. 287 (správně č. 282) pro obec D., k. ú. L. u D., se součástmi a příslušenstvím, zejména studnou, malým chlévem, jímkou a venkovními úpravami.

Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobců toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 22. května 2000, čj. 22 Cdo 2374/98-172, a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 3. října 2000, čj. 6 Co 2049/2000-182, opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl. Vázán právním názorem dovolacího soudu konstatoval, že kupní smlouva ze 16. 10. 1980 je neplatná. Dospěl však k závěru, že Zemědělské družstvo D. vydrželo vlastnické právo ke sporným nemovitostem, a pokud je žalovaní od něho kupní smlouvou uzavřenou 4. 10. 1993 odkoupili, získali je od jejich vlastníka. Při řešení otázky vydržení vlastnického práva vycházel odvolací soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, čj. 22 Cdo 2273/98-85 (nyní publikovaného i pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konstatoval, že uvedené družstvo drželo na základě neplatné smlouvy nemovitosti v dobré víře, neboť žádná ze smluvních stran nepochybovala o tom, o které nemovitosti se jedná, a byly naplněny i další předpoklady vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem, včetně vydržecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ). Nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že Zemědělské družstvo D. drželo nemovitosti v dobré víře a s jeho názorem, že družstvo nemovitosti k 1. 1. 1992 vydrželo a žalovaní tak nabyli nemovitosti od vlastníka. Družstvo vědělo, že kupní smlouva ze 16. 10. 1980 není perfektní, a proto v roce 1993 iniciovalo kroky k dokončení převodu.

Také posouzení běhu vydržecí doby je podle dovolatelů nesprávné. Do 31. 3. 1983 ObčZ institut vydržení neznal, od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 mohl s určitými omezeními vlastnické právo vydržet jen občan a od 1. 1. 1992 mohla být subjektem vydržení každá fyzická i právnická osoba. Bylo třeba se zabývat i přechodnými ustanoveními k zákonu č. 131/1982 Sb. a k zákonu č. 509/1991 Sb. Podávají podrobnou analýzu institutu vydržení vlastnického práva v aplikaci na danou věc a uzavírají, že vydržecí doba mohla jmenovanému družstvu běžet nejdříve od 1. 1. 1992 a k datu prodeje sporných nemovitostí nemohlo uplynout deset let. Proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem),, a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, uvedenými v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní tázky, které dovolatel v dovolání označil.

V dané věci dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že do vydržecí doby lze započíst dobu oprávněné držby nemovitosti před 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela ObčZ provedená zákonem č. 509/1991 Sb., která umožnila, aby právnické osoby mohly vydržet vlastnické právo k nemovitostem. Názor odvolacího soudu však vychází z konstantní judikatury dovolacího soudu.

Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázkou intertemporálních ustanovení novely občanského zákoníku o vydržení se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000. Podle Ústavního soudu při hodnocení významu držby podle minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zákon č. 131/1981 Sb. byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zákon č. 509/1991 Sb.) držbu uskutečňovanou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1. 1. 1992. V obecné rovině lze považovat za nejvhodnější takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty až na uplynutí stanovené doby po účinnosti nového zákona (srov. zmíněnou vydržecí lhůtu v zák. č. 131/1982 Sb.). Jestliže tak zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti (v posuzovaném případě to platí jak pro vydržení věci ve státním vlastnictví, tak pro vydržení právnickou osobou) . Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu ČR obsaženými v rozhodnutích zabývajících se vydržením vlastnického práva k pozemku ve vlastnictví státu (rozsudek ze dne 7. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98, rozsudek ze dne 25. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 506/98, rozsudek ze dne 27. 4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1134/96) a podotýká, že jsou výrazem ústavně konformní interpretace příslušných ustanovení obč. zákoníku včetně úvah o intertemporálních důsledcích nového předpisu .

V této části tedy dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ není dán a rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

V další části dovolatelé uvádí, že se neztotožňují se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že byla prokázána existence dobré víry na straně Zemědělského družstva D naopak lze mít za prokázané, že představitelé Zemědělského družstva D. věděli, že kupní smlouva ze dne 16. 10. 1980 není perfektní, a proto iniciovali v roce 1993 kroky k dokončení převodu.

V dané věci se Zemědělské družstvo D. ujalo držby předmětných nemovitostí v roce 1980. Pokud byly splněny podmínky vydržení, požadované občanským zákoníkem ve znění zákona č. 509/1991 Sb., nabylo vlastnictví k těmto nemovitostem k 1. 1. 1992. Otázka, zda si orgány družstva v roce 1993 uvědomily, že smlouva je neplatná, je pro posouzení věci bezvýznamná, neboť v této době již požadovaná vydržecí lhůta uběhla. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by si orgány družstva byly vědomy neplatnosti smlouvy již před 1. 1. 1992. Proto ani v této části není dovolání důvodné.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm.c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. dubna 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu