22 Cdo 5871/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 121 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 5871/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. G. , zastoupené JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/16, proti žalovaným 1) J. K. , a 2) H. K. , zastoupeným JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Barvířská 125, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 46/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 2. 6. 2016, č. j. 83 Co 466/2015-184, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Miloše Vorla.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Liberci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 21 C 46/2011-145, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem stavby studny nacházející se na pozemku p. č. 61 v k. ú. a obec K., okres Liberec zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec na LV č. 195 (výrok I.), a zamítl i vzájemnou žalobu žalovaných, kteří se domáhali určení, že jsou vlastníky v režimu společného jmění manželů stavby studny nacházející se na pozemku p. č. 61 v k. ú. a obec K., okres Liberec zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec na LV č. 195 (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 83 Co 466/2015-184, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že určil, že vlastníkem stavby studny nacházející se na pozemku p. č. 61 v k. ú. a obci K. je žalobkyně, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nabytí příslušenství věci do vlastnictví žalobkyně a existence dobré víry žalovaných ve vztahu k vydržení studny a zpochybnění dobré víry ze strany žalobkyně. Nesprávně přitom uzavřel, že studna jako příslušenství věci hlavní stavby domu nacházející se na pozemku p. č. 62, přešla na žalobkyni. Podle žalovaných nebyla v řízení nalezena posloupnost vlastnického práva právních předchůdců žalobkyně ke studni. Od roku 1997, kdy nemovitosti kupovali od paní C., jsou přesvědčeni o tom, že studna byla jako příslušenství předmětem převodu vlastnického práva společně s domem a pozemky. Žalobkyně uplatnila vlastnické právo ke studni až v roce 2008, a proto vlastnické právo ke studni vydrželi. Současně poukazují na rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 13 C 1952/92-10, který při řešení předběžné otázky přijal závěr, že studnu současně s ostatními nemovitostmi nabyla žalující N. K. v roce 1981 a pak ji smlouvou z 30. 4. 1992 převedla na žalované Z. C. a E. C.. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že studna je ve vlastnictví žalovaných.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, příp. bude-li shledáno přípustným, aby bylo zamítnuto.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním a vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej hlavu II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1 přechodná ustanovení oddíl 1 všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].

Podle § 243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

V dané věci je veden spor o to, kdo je vlastníkem studny nacházející se na pozemku žalovaných parc. č. 61.

Odvolací soud (opíraje se o závěry znaleckého posudku znalce Ing. Pažouta) dovodil, že studna je stavbou, má povahu nemovité věci a může být samostatným předmětem právních vztahů. Tento závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Již v rozsudku ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen Soubor ), pod č. C 1447, Nejvyšší soud uvedl, že v řízení o určení vlastnictví ke studni či vrtu se soud musí zabývat tím, zda předmět určení je stavbou čili věcí ve smyslu občanskoprávním, a zda tak může být sám o sobě předmětem občanskoprávních vztahů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že podle okolností věci může být studna samostatnou věcí (stavbou ve smyslu občanského práva) anebo součástí pozemku. Má-li být studna samostatnou věcí a předmětem právních vztahů, pak nestačí její užitečnost, tj. že slouží potřebám lidí, ale musí jít i o hmotný předmět (res corporalis). Pro studnu, pokud má být samostatnou věcí ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák., musí platit to, co pro ostatní hmotné předměty, tj., že je materiální povahy (proto není věcí určitý prostor), a že je oddělena od ostatních věcí (žádná její část neprolíná, nemísí se s věcí jinou proto není součástí věci jiné). Studna je tedy stavbou, a tudíž samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním (bez ohledu na pojetí vodohospodářské), jestliže je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má být zčásti zaplněn vodou a zčásti sloužit jejímu čerpání. Nemá-li studna žádnou konstrukci, nejde o samostatnou věc, ale o součást pozemku (šlo by např. o pouhý nezpracovaný vrt, nijak nevymezený proti okolí ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, Soubor č. C 8634).

Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že historicky byla studna zdrojem vody pro zemědělskou usedlost, která byla tvořena původními budovami č. 3 a č. 372 společně se souvisejícími pozemky. Zemědělskou usedlost získali v přídělu manželé K., prarodiče žalobkyně. Od šedesátých let 20. století nebyla budova č. 3 postavená na parc. č. 61 obývána a nebylo užíváno ani její napojení na studnu. Studna sloužila výlučně jako zdroj vody pro tehdy obývanou budovu č. 372 postavenou na parc. č. 62. V roce 1982 došlo k prodeji pozemků parc. č. 3008 a parc. č. 61 společně s budovou č. 3 na osobu odlišnou od vlastníků ostatních nemovitostí tvořících původní zemědělskou usedlost. Kupní cena byla stanovena podle znaleckého posudku vyhotoveného znalcem Hlavatým. Znalec Hlavatý stanovil odhadní cenu všech nemovitostí jako celku a z nich na žádost pana K. vyčlenil nemovitosti, které byly následně převedeny kupní smlouvou na N. V. (později K.). Vyčleněnými nemovitostmi bylo hospodářské stavení (budova č. 3), oplocení, stavební parc. č. 61 a parc. č. 3008 v celkové částce 3 554 Kč. Studna byla ve znaleckém posudku rovněž předmětem ocenění, mezi vyčleněné nemovitosti však zařazena nebyla. N. K. (dříve V.) převedla následně kupní smlouvou z 30. 4. 1992 nemovitosti na manžele Z. a E. C.. V kupní smlouvě bylo v čl. I. uvedeno, že se převádí objekt na stavební parcele č. 61 s příslušenstvím, vedený v evidenci nemovitostí jako stodola, a dále stavební parc. č. 61 a pozemková parc. č. 3008. V čl. II. bylo uvedeno, že se nemovitosti převádí s příslušenstvím, které tvoří zemní sklep. Stejným způsobem pak byly nemovitosti označeny i v kupní smlouvě z 21. 7. 1997, na jejímž základě je paní C. převedla na současné vlastníky, manžele K.. Odvolací soud na základě takto zjištěných skutečností dospěl k závěru, že z vůle původních vlastníků celé zemědělské usedlosti se studna stala již před uzavřením kupní smlouvy příslušenstvím budovy č. p. 372 na pozemku parc. č. 62, neboť při prodeji části zemědělské usedlosti v roce 1982 nebylo vůlí vlastníků a prodávajících prodat společně s nemovitostmi i studnu, což bylo zřejmé i z obsahu znaleckého posudku. Studna tedy byla ve smyslu § 121 odst. 1 obč. zák. určena k tomu, aby byla trvale užívána s budovou č. p. 372 na pozemku parc. č. 62, jako s věcí hlavní.

Tento závěr není v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu.

Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§ 121 odst. 1 obč. zák.).

Nejvyšší soud v minulosti dovodil, že mezi věcí a její součástí vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (uveřejněný pod č. C 2 468 v Souboru)]. Aby se věc stala příslušenstvím, je zapotřebí splnění dvou podmínek: musí náležet vlastníku věci hlavní a současně musí být tímto vlastníkem určena k tomu, aby byla s hlavní věcí trvale užívána. V případě, že je nově vytvořena samostatná věc, nestačí k tomu, aby se stala příslušenstvím jiné (hlavní) věci jen to, že je s ní trvale užívána, ale je třeba, aby již od svého vzniku patřila vlastníku věci hlavní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Pro klasifikaci věci jako příslušenství vždy záleží na konkrétních okolnostech věci [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 370/2010, uveřejněné pod č. C 10 048 v Souboru)].

Nejvyšší soud dále dovodil, že věc tvořící příslušenství je samostatným předmětem právních vztahů a její právní osudy mohou být odlišné od osudu věci hlavní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, č. j. 22 Cdo 2106/2009 (uveřejněný pod č. C 9673 v Souboru). Úprava obsažená v obč. zák. neměla ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je třeba vždy projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství. Nebyla-li totiž vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřecházelo, když případný opačný názor nebylo možno opřít o žádné zákonné ustanovení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 63/2003 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Důsledkem toho vlastnictví k věci tvořící příslušenství lze převádět bez současného převodu vlastnictví k věci hlavní, a to bez ohledu na hospodářskou neúčelnost takového rozdělení vlastnictví [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1998, č. 6, str. 331)].

Rovněž podle ustálené praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000) k převodu nemovitosti, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí a tvoří příslušenství jiné nemovité věci, je nezbytné, aby byla v písemné smlouvě o převodu vlastnictví vyjádřena vůle stran toto příslušenství převést spolu s věcí hlavní, z uvedených důvodů je nutno zkoumat i obsah nabývacího titulu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, publikovaný pod č. 122/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že studna je samostatnou věcí ve smyslu práva a zároveň je příslušenstvím domu č. p. 372 na pozemku parc. č. 62, neboť v roce 1982 byla při prodeji části zemědělské usedlosti z vůle vlastníků a prodávajících určena k tomu, aby byla trvale užívána s tímto domem. Protože v řízení nebyla zjištěna skutečnost, která by naznačovala, že ze strany vlastníka budovy č. p. 372 došlo k právnímu jednání, v jehož důsledku by studna přestala být příslušenstvím budovy č. p. 372, lze dovodit, že se žalobkyně darovací smlouvou z 19. 6. 2001, na jejímž základě jí byly převedeny nemovitosti budova č. p. 372 a pozemky parc. č. 62 a parc. č. 3009/3 společně s příslušenstvím, stala vlastnicí studny coby příslušenství domu č. p. 372.

Nejvyšší soud považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Studna sice již v další nabývací listině na straně žalobkyně (darovací smlouva z 19. 6. 2001) nebyla výslovně jako příslušenství zmiňována, lze však i s ohledem na skutečnost, že v nabývacích listinách právních předchůdců žalovaných a žalovaných, byl jako příslušenství k nemovitostem vždy uveden výlučně zemní sklep, dovodit, že rovněž vůlí L. K. (matky žalobkyně) a předtím i P. H. (tety žalobkyně), bylo převést společně s domem i předmětnou studnu coby jeho příslušenství.

Žalovaní pak nemohli předmětnou studnu ani vydržet, neboť nebyli po celou vydržecí dobu v dobré víře, že jim studna patří.

Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)].

V dané věci vyplynulo z výpovědi svědkyně a původní majitelky domu č. p. L. K., že poté, co začali žalovaní užívat pozemek parc. č. 61, je opakovaně upozorňovala na to, že studna je v jejím vlastnictví. O studnu se navíc starala a prováděla pravidelnou údržbu. Žalovaní proto při zachování běžné opatrnosti museli mít oprávněné pochybnosti o tom, že společně s koupenými nemovitostmi získali v roce 1997 do vlastnictví i studnu. V souvislosti s koupí nemovitostí je přitom běžné, že se budoucí vlastník zajímá o to, co všechno bude předmětem prodeje.

Dovolatelé rovněž tvrdí, že stejný postoj ke studni zachovávala i původní vlastnice paní C., kterou měl v dobré víře, že je vlastnicí studny, utvrdit rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 13 C 1952/92-10. K tomu lze poznamenat, že v předmětném řízení byla otázka, zda studna na pozemku parc. č. 61 byla koupena manželi C. společně s dalšími nemovitostmi v roce 1992, posuzovaná pouze jako otázka předběžná, a její zodpovězení bylo rozhodné pouze pro posouzení nároku N. K. ve výši 25 000 Kč z důvodu nezaplacení části kupní ceny manželi C.. Jinými slovy, v předmětném řízení nebylo rozhodováno o samotném vlastnictví studny, tudíž tento spor nebyl do budoucna vyloučen. Kromě toho žalobkyně ani její právní předchůdci nebyli účastníky řízení, a nemohli proto bránit svá práva. V roce 1996 navíc řešil Městský úřad v Českém Dubu a Policie České republiky stížnost L. K. na neoprávněný zásah do práva ke studni ze strany E. C.. Z toho je zřejmé, že ani E. C. nemohla být v dobré víře, že je studna v jejím vlastnictví.

Vzhledem k výše uvedenému lze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, které je v souladu s rozhodovací praxí. Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalovaní povinnost jim uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2017


Mgr. David Havlík
předseda senátu