22 Cdo 5852/2016
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 5852/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 293, proti žalované I. Ch. , zastoupené JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 632/19, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 259/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. března 2016, č. j. 14 Co 200/2015-602, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 9 C 259/2008-508, přikázal z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů (dále též SJM ), do výlučného vlastnictví žalobce movité věci ve výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 80 950 Kč [výrok I. písm. a)] a do výlučného vlastnictví žalované movité věci ve výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 37 400 Kč [výrok I. písm. b)], do majetku žalované přikázal elektrický sporák v hodnotě 8 000 Kč (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 24 604 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 14 Co 200/2015-602, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že se elektrický sporák jako součást zaniklého SJM nevypořádává, a ve výroku III. změnil potud, že výše vypořádacího podílu činí 17 928,17 Kč; jinak v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV.).
Proti výrokům I. písm. c), II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Podle jeho soudu neobstojí závěry stran výše vypořádacího podílu. Zaprvé poukazuje na to, že žádný soud nevypořádal fakturu ze dne 8. 2. 1999 vystavenou na částku 51 360 Kč jakožto investici do domu v B. hrazenou z 1/2 z prostředků náležejících do SJM a investice do předmětné nemovitosti podle dodacího listu vystaveného Z. K. na částku 5 371 Kč, které byly uplatněny k vypořádání podáním ze dne 10. 2. 2010. Zadruhé nesouhlasí s tím, že nelze vypořádat investici ze společných prostředků získaných z překlenovacího úvěru u Modré pyramidy, stavební spořitelny, a. s., z nějž byla částka 150 000 Kč použita k úhradě výlučného závazku žalované vůči jejímu bratrovi, s tím, že se jednalo o nárok uplatněný opožděně. Zatřetí nesouhlasí se způsobem vypořádání investic do domu v B. do doby, než jej nabyla žalovaná darem od svých rodičů. Domnívá se, že do SJM spadala pohledávka bezdůvodného obohacení z titulu investování do nemovitosti bez právního důvodu, přičemž povinnost uhradit tuto pohledávku přešla na žalovanou společně s předmětným domem. Upozorňuje na to, že hodnota domu v roce 2003, kdy jej nabyla žalovaná, činila 1 043 570 Kč oproti částce 275 122 Kč, za níž dům nabyli rodiče žalované. Rozdílem je částka, která byla do rekonstrukce domu investována. V tomto ohledu považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, přičemž soud prvního stupně nesprávně neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem. Má za to, že jeho investice a práce byly plněním bez právního důvodu, takže vzniklo bezdůvodné obohacení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jim pohledávka z tohoto titulu nevznikla a že je nadbytečné provádět důkaz znaleckým posudkem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].
Dovolání žalobce není přípustné již z toho důvodu, že v něm zcela absentuje vymezení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., taková otázka se nepodává ani z jeho samotného obsahu.
Nad rámec uvedeného dovolací soud k jednotlivým námitkám, které mají údajně zpochybňovat stanovenou výši vypořádacího podílu, uvádí následující.
Námitka nevypořádání faktury ze dne 8. 2. 1999 na částku 51 360 Kč jakožto investice do domu v B. hrazené z 1/2 z prostředků náležejících do SJM a investice do předmětné nemovitosti podle dodacího listu vystaveného Z. K. na částku 5 371 Kč, které měly být uplatněny k vypořádání podáním ze dne 10. 2. 2010, nemůže být důvodná již z toho důvodu, že žalobce tuto námitku neuplatnil v rámci odvolacího řízení. Skutečnost, že odvolací soud se touto námitkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz )].
Nadto nevypořádání uvedených investic by obstálo i v porovnání s judikaturou dovolacího soudu.
Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek v řízení o vypořádání společného jmění manželů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (uveřejněný pod č. C 12 235 v Souboru)]. Shodné závěry se uplatní i pro vypořádání vnosu ze společného majetku do majetku výlučného [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru)].
Za řádné uplatnění uvedených investic přitom nelze považovat podání žalobce ze dne 10. 2. 2010, v němž žalobce uvádí následující: Žalobce předkládá písemné důkazy se žalobním tvrzením: 3. faktura ze dne 8. 2. 1999 na částku 51 360 Kč od fi. L. H., na investice do předmětných nemovitostí, která byla z jedné poloviny hrazena ze společných prostředků účastníků. 4. dodací list fi. K. na částku 5 371 Kč na investice do předmětných nemovitostí. Z tohoto podání totiž jednoznačně neplyne požadavek na vypořádání uvedených částek jako tvrzených vnosů, nýbrž se nejspíše jednalo o písemné důkazy pro posouzení zhodnocení domu v B.
Důvodným není dále nesouhlas s nevypořádáním investice ze společných prostředků získaných z překlenovacího úvěru u Modré pyramidy, stavební spořitelny, a. s., z nějž měla být částka 150 000 Kč použita k úhradě výlučného dluhu žalované vůči jejímu bratrovi, a to pro opožděnost jejího uplatnění, neboť odvolací soud se v tomto ohledu nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8310 v Souboru)].
V žalobě dovolatel podal mimo jiné návrh na vypořádání smlouvy o překlenovacím úvěru u Stavební spořitelny KB Praha na částku 190 000 Kč pod č. 2614130951 tj. tvrzeného společného dluhu, k vnosu však v žalobě nic neuvedl. V doplnění žaloby ze dne 3. 4. 2009 k uvedené smlouvě o překlenovacím úvěru žalobce uvedl: Tato smlouva byla uzavřena proto, abychom měli finanční částku na výplatu podílu bratra žalované podle osobního ujednání s jeho osobou v L. a rodiči žalované. Rodiče žalované se totiž zavázali k tomu, že předmětné nemovitosti, nyní jenom ve vlastnictví žalované, darují žalované a mé osobě. Z uvedené částky také ve prospěch svého bratra poukázala žalovaná jako výplatu jeho podílu na nemovitosti pod příslibem převodu nemovitostí na žalovanou ve výši 150 000 Kč. Ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství činí dluh částku 107 264 Kč.
Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že uvedené tvrzení ohledně použití finančních prostředků získaných z úvěru nelze považovat za řádně uplatněnou investici na splacení dluhu žalované vůči jejímu bratrovi, neboť z jeho obsahu se zřetelně nepodává žádost o to, aby byla tato investice vypořádána, nýbrž toliko je v něm obsažena informace, nač byly získané prostředky z úvěru použity. Jelikož do 3. 3. 2011 nebyl nárok na vypořádání tvrzeného vnosu řádně uplatněn, nebylo možné jej v řízení o vypořádání SJM vypořádat.
Důvodnou není ani třetí námitka nesouhlasu s vypořádáním uplatněné investice do domu v B. do doby, než jej nabyla žalovaná darem od svých rodičů. Nelze souhlasit s tím, že by povinnost uhradit tvrzenou pohledávku bezdůvodného obohacení měla přejít na žalovanou. Ostatně soudy obou stupňů nedospěly k závěru, že by taková pohledávka měla existovat. Konkrétně uvedly, že žalobce i po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. prokázal toliko investici ve výši 36 069,90 Kč. Investice do nemovitosti pak nebyly bezdůvodným obohacením, nýbrž investicemi provedené z titulu bydlení podle sjednaného smluvního ujednání. Odvolací soud vyšel z obvyklé ceny bydlení v obci B. v letech 1998 až 2003 ve výši 47,78 Kč/m 2 a z účastníky užívané plochy domu (106,40 m 2 ), načež dovodil, že za dobu, kterou účastníci tento dům užívali, by obvyklé nájemné činilo 289 434 Kč; při porovnání této částky s výší prokazatelných investic ze SJM (36 069,90 Kč), bylo zřejmé, že prokázané investice byly v plné výši kompenzovány bezplatným bydlením.
Závěry odvolacího soudu jsou přezkoumatelné, neboť odvolací soud jasně vysvětlil, proč v daném případě nevznikla účastníkům pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Rovněž stran právního posouzení je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s judikaturou dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009 (uveřejněný pod č. C 11 059 v Souboru)], pročež v tomto ohledu nemá dovolací soud odvolacímu soudu čeho vytknout; ostatně námitka dovolatele v tomto ohledu zůstala toliko v rovině obecného vyjádření nesouhlasu. Jestliže žalobce poukazuje na tvrzenou výši investic (450 000 Kč), pomíjí, že skutečně prokázaná výše investic činila toliko 36 069,90 Kč, případné námitky zpochybňující tento závěr jsou povahou skutkovými, dovolacímu řízení nepodléhajícími (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu