22 Cdo 585/2005
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 585/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. A., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. A., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 231/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 20 Co 275/2004-116, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě (dále soud prvního stupně ) dne 21. října 2003 domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k níže specifikovaným nemovitostem.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. června 2004, č. j. 6 C 231/2003-91, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to domu čp. 6 na pozemku st. p. č. 120 a pozemkům st. p. č. 120 zastavěná plocha a st.p. č. 97 zastavěná plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. 85 v katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu K. k., územní pracoviště N., pro obec a k. ú. B., a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na náhradu vypořádacího podílu 450 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci (jde o bývalé manžele, jejichž manželství zaniklo rozvodem v roce 2000) jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý z jedné ideální poloviny. Darovací smlouvou uzavřenou 5. 10. 1992, registrovanou státním notářstvím 22. 10. 1992, daroval tyto (celé) nemovitosti žalovanému jeho otec J. A. Rovněž 5. 10. 1992 uzavřel žalovaný se žalobkyní darovací smlouvu, registrovanou státním notářstvím 29. 10. 1992, podle které daroval žalobkyni ideální polovinu předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně považoval darovací smlouvu, uzavřenou účastníky 5. 10. 1992, za neplatnou, neboť žalobce daroval žalobkyni spoluvlastnický podíl, který mu v době uzavření darovací smlouvy ještě nepatřil. Žalobkyně však nabyla spoluvlastnický podíl k nemovitostem vydržením podle § 134 odst. l ObčZ, když na základě této písemné a registrované smlouvy byla v dobré víře, že jí podíl náleží. Ani žalovaný její spoluvlastnické právo k nemovitostem v době vydržecí lhůty nezpochybnil, naopak i v roce 1999 v řízení o výchovu a výživu nezletilých dětí účastníků pro dobu po rozvodu na spoluvlastnické právo žalobkyně k nemovitostem poukazoval. Podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem soud prvního stupně podle § 142 odst. l ObčZ zrušil, a protože reálné rozdělení nemovitostí nebylo možné, přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného, který je užívá. Při určení náhrady za spoluvlastnický podíl pro žalobkyni, kterou uložil žalovanému zaplatit, vycházel z obvyklé ceny nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 20 Co 275/2004-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Považoval za správný také závěr soudu prvního stupně o nabytí spoluvlastnických podílů účastníky, tj. u žalobkyně vydržením a u žalovaného darovací smlouvou z 5. 10. 1992.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ ). Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť soud prvního stupně rozhodoval podjatě a odvolací soud tuto zásadní skutečnost přehlédl, resp. ji ignoroval. Tím byla narušena zásada materielní pravdy. Podjatost samosoudkyně soudu prvního stupně je dána tím, že po zjištění, že žalobkyně je vyšší soudní úřednicí ve vedlejším okrese, automaticky vycházela z toho, že tvrzení žalobkyně jsou pravdivá. To dokazuje i odůvodnění rozsudku na str. 3, kde samosoudkyně uvádí, že soud se dopouští spekulace v tom smyslu, že zřejmě bylo postupováno ve snaze vyjít vstříc účastníkům. Objektivní pravda je taková, že nešlo o spekulaci, ale soud se dopustil jednání v podjatosti, neboť připustil pouze výklad žalobkyně. Jednání sklouzává do právních vad, kdy samosoudkyně sama není vnitřně přesvědčena, že žalobkyně byla spolumajitelkou nemovitostí na základě daru a připouští, že k platnému darování nedošlo. Aby ale nepoškodila žalobkyni, přidržela se samosoudkyně institutu vydržení, i když podle zákona ve smyslu § 134 odst. l ObčZ k vydržení dojít nemohlo, protože nebyl naplněn žádný zákonný znak předmětného ustanovení a nemovitosti nedržela ani 10 let. Žalovaný uvádí, že podjaté rozhodování soudu prvního stupně je důvodem pro důvodnost podání dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) OSŘ, tedy jednak, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný tedy uplatnil vadu řízení - podjatost soudkyně soudu prvního stupně, a dále nesprávné právní posouzení věci v otázce vydržení spoluvlastnického podílu k nemovitostem žalobkyní. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, dále zkoumal, zda dovolání jehož důvody a rozsahem je vázán - je přípustné.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, a i když jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nepředcházel mu rozsudek, který by odvolací soud dříve zrušil; dovolání v této věci proto nemůže být přípustné podle § 237 odst. l písm. a) a b ) OSŘ.

Zbývá určit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle konstantní judikatury dovolacího soudu vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem . Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (např. rozsudek publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 21, pod č. C 1481).

Dovolací soud nepovažuje rozsudek odvolacího soudu v posouzení otázky vydržení spoluvlastnického podílu žalobkyní, jak byla žalovaným nastolena v dovolání, za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud se neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu s § 134 odst. l ObčZ, který stanoví, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Žalobkyně se uchopila držby spoluvlastnického podílu na základě písemné darovací smlouvy, registrované 29. 10. 1992, a ostatně i žalovaný ji za spoluvlastnici nemovitostí z tohoto titulu považoval. Sám uvádí ve vyjádření z 9. 11. 2003 (k žalobě podané 21. 10. 2003), že se teprve po doručení žaloby v této věci poprvé zpětně seznámil se způsobem nabytí údajného nároku žalobkyně, a dospěl k závěru, že žalobkyně, vzhledem k datu uzavření obou darovacích smluv a jejich registraci, spoluvlastnictví nenabyla.

Protože dovolání nebylo podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ shledáno přípustným, dovolací soud, aniž se zabýval namítanou vadou řízení [dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c/ OSŘ). Touto vadou by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, pokud by šlo o dovolání přípustné.

Vzhledem k výsledku dovolacího řízení by žalobkyni podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů tohoto řízení, ty jí však nevznikly. Proto nebyla náhrada nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků přiznána.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu