22 Cdo 58/2009
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 58/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované A. Ch., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 233/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č. j. 22 Co 151/2008-1028, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby soud vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů ( BSM ) účastníků řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 8 C 62/89-693, výrokem pod bodem I. přikázal z věcí patřících do zaniklého BSM do výlučného vlastnictví žalobce věci


a hodnoty ve výroku uvedené a mimo jiné i dům číslo popisné 935 objekt bydlení na pozemku parcelní číslo 113/2, zastavěná plocha o výměře 163 m² v katastrálním území P., zapsaný na listu vlastnictví číslo 107 pro uvedené katastrální území, oceněný na 3.400.430,- Kč, vše v celkové hodnotě 3.749.156,50 Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na vyrovnání jejího podílu částku 1.855.433,40 Kč. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení, dospěl k závěru, že dům v P. jako věc v právním smyslu vznikl až za trvání manželství, a proto patří do BSM.


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 11 Co 433/2003-780, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně některých položek, nikoliv však ve vztahu k uvedenému domu. Odvolací soud konstatoval, že dům v P. patří do BSM, neboť nebylo prokázáno, že by před uzavřením manželství byla postavena hrubá stavba . Dům byl dostavěn v průběhu manželství a kolaudován 2. 2. 1972. S přihlédnutím k závěrům znalce Ing. B. ohledně reprodukčních pořizovacích nákladů posuzované stavby v době jejího postavení a současné ceny této nemovitosti, dospěl odvolací soud k závěru, že výlučný vklad žalobce ve výši 103.000,- Kč na pořízení stavby představoval 41 % hodnoty nemovitosti a vyjadřoval míru, jakou se žalobce podílel na vzniku stavby; o tento podíl zhodnotil vnos žalobce ve vztahu k současné hodnotě domu. Vypořádací hodnotu domu stanovil částkou 2.006.236,- Kč, i když do BSM byl zařazen a do vlastnictví žalobce přikázán dům v hodnotě 3.400.430,- Kč.





Nejvyšší soud k dovolání obou účastníků rozsudkem ze dne 20. června 2005, č. j. 22 Cdo 1135/2005-828, zrušil shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k uvedenému domu uvedl:


Pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně


a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku veškeré další práce směřují pouze k dokončení věci, která již vznikla, někomu náleží a je i způsobilým předmětem smluvních ujednání. Je nerozhodné, že ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, neboť vznik stavby není totožný s její stavební dokončeností (viz např. rozsudek ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, C 1008 Sou R NS, a další judikaturu tam uvedenou) Dovolání žalobce lze přisvědčit, že právní názor soudů na okamžik, kdy stavba vzniká jako samostatná věc v právním smyslu, není správný. Odvolací soud i soud prvního stupně vycházely ze závěru, že i když v době uzavření manželství účastníků byla stavba již započata (viz např. č. l. 399), nebyla v té době hrubá stavba ještě hotova. Avšak v občanskoprávní oblasti, je zapotřebí pojem "stavba" vykládat jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Přitom však současně nemusí jít o stavbu stavebně dokončenou, tedy o tak zvanou hrubou stavbu; proto je názor vycházející z nedokončenosti tzv. hrubé stavby v době vzniku BSM nesprávný a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Bude tedy třeba zjistit, zda stavba již nebyla vybudována minimálně do takového stadia, aby bylo jasným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, a podle toho rozhodnout otázku vlastnictví k ní .


Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 1. října 2007, č. j. 8 C 233/2005-952, ve znění opravného usnesení ze dne 30. ledna 2008, č. j. 8 C 233/2005-985, výrokem pod bodem I. rozhodl, že z věcí patřících do zaniklého BSM účastníků se do výlučného vlastnictví žalobce přikazuje nemovitost dům č. p. 935 objekt bydlení, na pozemku parc. č. 113/2 zastavěná plocha o výměře 163 m2 k. ú. P., zapsaný na LV č. 170 pro k. ú. P. v hodnotě 4.080.940,- Kč a dále movité věci v tomto bodě podrobně specifikované včetně vkladů na vkladních knížkách, vše v celkové hodnotě 4.429.666,50 Kč a do výlučného vlastnictví žalované se přikazují movité věci zde podrobně specifikované včetně zůstatku na účtu Ž. b., vše v celkové hodnotě 112.419,70 Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 2.055.623,40 Kč a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod body III. až VI. rozhodl o nákladech řízení. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu doplnil dokazování a BSM účastníků vypořádal jak výše uvedeno. Ohledně stěžejní majetkové položky, rodinného domu č. p. 935 v P. 4 P. se zastavěnou plochou o výměře 163 m2 (dále sporné nemovitosti ) vyšel z výpovědí šesti svědků, z nichž žádný nepotvrdil, že před uzavřením manželství účastníků byla stavba zbudována do stádia, kdy by bylo jasným a nezaměnitelným způsobem patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží; výpovědi dvou svědků uvádějících opak, jejichž výslech žalobce navrhl až v roce 2007, soud neuvěřil. Přihlédl ke skutečnosti, že žalobce ze svého výlučného vlastnictví vložil do stavby domu částku 103.000,- Kč a tuto částku jej při vypořádání BSM zohlednil. Při stanovení hodnoty nemovitostí ve výši 4.080.940,- Kč vyšel z dodatku znaleckého posudku Ing. J. B. z 20. 10. 2006.


Odvolací soud k odvolání žalobce proti výrokům o věci samé pod body I. a II.


a k odvolání žalované proti výrokům o nákladech řízení rozsudkem ze dne 19. června 2008, č. j. 22 Co 151/2008-1028, rozhodl, že rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích o věci samé pod body I. a II. mění jen tak, že hodnota věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalobce činí 4.948.776,50 Kč a že částka, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu činí 2.315.178,40 Kč, jinak se v těchto výrocích potvrzuje ; dále rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně v intencích pokynu Nejvyššího soudu vyplývajícího z jeho shora zmíněného rozsudku provedl ohledně sporných nemovitostí dokazování, z něhož bylo možno učinit závěr o správnosti jejího zahrnutí do masy vypořádávaného jmění účastníků. Dokazování doplnil aktualizací znaleckého posudku znalce Ing. J. B. ve vztahu k hodnotě nemovitosti, neboť v mezidobí došlo ke změně cenových předpisů a vyšel z její hodnoty ve výši 4.600.050,- Kč.


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ( OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005 a sp. zn. 3 Cdo 111/92 a s odkazem na výpovědi svědků dovozuje počátek prací na rodinném domku již v roce 1968. Nesouhlasí s důvody uvedenými v rozhodnutí odvolacího soudu z 19. 6. 2008 v konfrontaci s jeho závěry z 29. 6. 1998; neztotožňuje se s výsledkem hodnocení důkazů a závěrem, že si svědkové nemohou nic pamatovat a z tohoto důvodu žalobce neunesl důkazní břemeno , což je v rozporu s § 132 a § 120 OSŘ. Dovolatel uzavírá, že bylo nepochybně prokázáno, že sporná nemovitost byla již ke konci roku 1968 vybudována do stádia, kdy bylo jasně a nezaměnitelně patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží a stavba tudíž do BSM nepatří. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolatel jen předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu. V dovolání chybí údaj v jakém rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno a přípustnost je nesprávně opírána o § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Žalovaná uzavírá, že dovolání je nepřípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.


Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než


v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu


s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).


V projednávané věci soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ]. Soud prvního stupně totiž vycházel ze závazného právního názoru, který ve věci vyslovil dovolací soud v rozsudku ze dne


20. června 2005, č. j. 22 Cdo 1135/2005-828, kterým zrušil předchozí rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; není tak dána příčinná souvislost tohoto rozsudku s předchozími závaznými právními názory odvolacího soudu, a dovolatel existenci takové souvislosti ani netvrdí. Poukazuje sice na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. června 1998 s později vysloveným názorem dovolacího soudu, ovšem právě proto, že dovolací soud zaujal později částečně jiný (a závazný) právní názor, staly se případné předchozí odlišné názory odvolacího soudu nevýznamnými. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dílem potvrzující [a v této části by přicházela do úvahy jedině přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ], dílem měnící, a to v části, ve které odvolací soud provedl aktualizaci ceny věcí přikázaných dovolateli, a podle toho pak změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výši vypořádacího podílu v neprospěch dovolatele. V této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, ovšem z obsahu dovolání, kterým je dovolací soud vázán, je zřejmé, že dovolatel v této části rozhodnutí odvolacího soudu nenapadá, neboť v dovolání s oceněním provedeným odvolacím soudem nijak nepolemizuje. Případný dovolací přezkum by se tak v souladu s obsahem dovolání musel zaměřit na posouzení správnosti zařazení domu do BSM účastníků (a v této části je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím).


Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ] včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pokud tedy dovolatel nevznese v dovolání právně relevantní výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.


Dovolání se opírá s výjimkou právně nevýznamného tvrzení o nesprávnosti dřívějšího právního názoru odvolacího soudu, viz výše o námitky skutkové povahy, ke kterým patří i polemika s hodnocením důkazů. Není tu tedy nic, co by z napadeného rozsudku mohlo činit rozhodnutí po právní stránce zásadní, a dovolatel ani nic takového netvrdí.


Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a z § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 4 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 10.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a 19 % daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy 12.257,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 25. února 2009


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu