22 Cdo 5780/2016
Datum rozhodnutí: 10.05.2017
Dotčené předpisy: § 135c obč. zák.




22 Cdo 5780/2016


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) L. J. a b) M. J., zastoupených Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalované obci Desná , se sídlem v Desné č. p. 100, IČO: 00579483, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, o vypořádání neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 222/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 28. července 2016, č. j. 22 Co 203/2016-207, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 28. července 2016, č. j. 22 Co 203/2016-207, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. března 2016, č. j. 6 C 222/2014-172, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud ve Svitavách (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 6 C 222/2014-172, zřídil věcné břemeno (služebnost) odpovídající právu každého vlastníka pozemku parc. č. 2/2 a 2/14, zapsaného na listu vlastnictví č. 12, vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm Svitavy, pro katastrální území D. u L., mít umístěnu stavbu části opěrné zdi na pozemku parc. č. 658 v k. ú. D. u L. (dále jen předmětný pozemek ), zapsaném na listu vlastnictví č. 10 001 pro k. ú. D. u L., a to v rozsahu geometrického plánu č. 208-81/2015, vyhotoveného Geodetickou kanceláří Helena Havranová, Dolní Újezd 92, pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku, který je přílohou 1 rozsudku (výrok I.); věcné břemeno zřídil za úhradu ve výši 8.030,- Kč, kterou jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že není sporné, že opěrná zeď vybudovaná žalobci v letech 1996 1997 nachází se zčásti na předmětném pozemku, který je v katastru nemovitostí evidován jako ostatní komunikace. Tato zeď vyžadovala vydání územního a stavebního povolení, které však nebylo prokázáno, jedná se tak o stavbu nepovolenou. Z hlediska soukromého práva je však podstatné to, zdali byla stavba postavena na cizím pozemku se souhlasem jeho vlastníka. V daném případě tvrzení žalobců, že již nežijící starosta žalované se zbudováním opěrné zdi souhlasil, nepostačuje pro spolehlivý závěr, že žalovaná předem souhlasila se stavbou nové opěrné zdi i na předmětném pozemku. Jejich tvrzení naopak svědčí o tom, že žalobci již v době zahájení stavby věděli, že zeď staví zčásti na cizím pozemku. Ani z následných jednání není patrné, že by žalovaná se stavbou zdi souhlasila. Byť žalobci zeď budovali jako neoprávněnou stavbu, nebylo vyvráceno jejich tvrzení, že měli se starostou žalované dohodnuto, že následně upraví vzájemné vlastnické vztahy, a proto mohli být v dobré víře, že žalovaná proti postavení zdi výhrady nemá. Tomu nasvědčuje jak smlouva o prodeji části pozemku ze dne 25. 9. 2000 (dále jen předmětná smlouva ), tak i souhlas stavebního úřadu s rozdělením pozemku. Záměr uzavřít předmětnou smlouvu schválilo zastupitelstvo žalované. K zamítnutí vkladu vlastnického práva podle předmětné smlouvy došlo z důvodů, že jeden pozemek byl zatížen věcným břemenem, což vylučovalo jeho sloučení s částí pozemku žalované. Lze tedy uzavřít, že žalovaná měla v úmyslu část předmětného pozemku zcizit, což žalobce mohlo utvrdit v dobré víře, že proti již postavené zdi nemá výhrad. Výhrady žalované byly vzneseny až po 15 letech, když reagovala na novou žádost žalobců o odprodej části pozemků. Opěrná zeď je poměrně rozsáhlou a zachovalou stavbou zabezpečující svah, na kterém stojí dům žalobkyně, přičemž stavba si musela vyžádat značné finanční náklady. Opěrná zeď chrání pod ní vedoucí účelovou komunikaci nacházející se v ne příliš dobrém stavu. Komunikace je využívána nejen žalobci, ale i příležitostně dalšími osobami, v nejužším místě je široká 320 cm, což spolu s jejím stavem znamená, že není vhodná pro nákladní vozidla, úprava by si vyžádala určité náklady a zřejmě i vybudování další opěrné zdi. Soud se neztotožnil s argumentem žalované, že opěrná zeď povede k tomu, že žalovaná bude muset vydat vysoké náklady na zbudování opěrné zdi na druhé straně komunikace; to by bylo nezbytné i v případě, že by žalobci zeď postavili přesně na místě zdi původní, což je důsledek poměrně prudkého svahu, v němž se komunikace nachází. Soud vzal v potaz i dřívější nabídky žalobců směřující k tomu, že by se podíleli materiálově na rekonstrukci komunikace, což žalovaná neakceptovala. Soud prvního stupně tak učinil závěr, že odstranění stavby opěrné zdi není účelné a je dán důvod ke zřízení věcného břemene k umístění stavby opěrné zdi na pozemku žalované za přiměřenou náhradu. Výši náhrady ve výši 8.030,- Kč stanovil na základě znaleckého posudku. Zřízení věcného břemene strpěním stavby zdi není odnětím vlastnického práva, nýbrž se jedná o důsledek stavu vzniklého před 15 lety, na kterém mají podíl obě strany sporu. Soudu prvního stupně nebylo známo, že by existující právní předpisy v případě místních komunikací vylučovaly soudem zvolený způsob řešení sporu.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 22 Co 203/2016-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, ostatně žádný z účastníků proti skutkovým zjištěním nevznášel výhrady. Soud prvního stupně věc posoudil správně i po právní stránce. Předně se odvolací soud ztotožnil s tím, že je třeba neoprávněnou stavbu opěrné zdi posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Soud prvního stupně správně vzal v úvahu, že případným odstraněním opěrné zdi by došlo nejen ke znehodnocení její materiální hodnoty, nýbrž i ke značnému riziku vážného poškození pozemků a staveb žalobců, tak i samotné komunikace na předmětném pozemku. Postavením opěrné zdi naopak nevznikla škoda žalované ani dalším osobám komunikaci užívajícím, neboť komunikace i nadále plnila svou funkci, aniž by žalovaná či kdokoli ze skutečných či potenciálních uživatelů cesty vznášel nějaké výhrady. Ničím nebylo prokázáno tvrzení žalované, že stavba opěrné zdi vyvolá potřebu postavení opěrné zdi na druhé straně komunikace, když z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplývá opak. Soud prvního stupně hodnotil skutečnost, že žalobci věděli, že staví z převážné části na cizím pozemku, avšak toho si byla vědoma i žalovaná, která nejen proti stavbě nezakročila, nýbrž v součinnosti s žalobci činila kroky k nápravě právního stavu prodejem dotčené části předmětného pozemku. Pokud tedy žalovaná začala vznášet výhrady proti stavbě až po cca 15 letech od jejího postavení, lze její postoj jen stěží označit za snahu o skutečné konstruktivní řešení problému. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je namístě zřídit k zastavěné části předmětného pozemku věcné břemeno. Stran náhrady byl odvolací soud toho názoru, že soudem prvního stupně stanovená částka není v rozporu s rozhodnutími, na které žalovaná poukazovala. Žalovaná jako vlastník pozemku je omezena zcela minimálně, když komunikace je stále zcela funkční, a výše náhrady za zřízení věcného břemene byla stanovena vyšší, než je obvyklá cena zastavěné výměry pozemku, když částka 8.030,- Kč je součtem obvyklé ceny zastavěné části pozemku (6.000,- Kč) a újmy vzniklé jejím zastavěním (2.030,- Kč). Rovněž lze stěží hovořit o tom, že v daném případě byla žalovaná stavbou opěrné zdi omezena bez svého vědomí či proti své vůli, nadto zřízením opěrné zdi nejen nedochází k dalšímu poškozování majetku žalované, naopak je majetek žalované touto zdí chráněn. Nepřípadným byl shledán poukaz, že žalovaná hospodaří s veřejným majetkem, rovněž jako poukaz na údajný rozpor s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též Listina ). Na věci ničeho nemění ani zákon o obcích, ani skutečnost, že jde o pozemky, na nichž se nachází pozemní komunikace. Veřejnoprávní aspekty náležejí k posouzení příslušnému správnímu úřadu, případně při rozhodování o odstranění stavby opěrné zdi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolacímu soudu předkládá k řešení otázku, zdali lze zřízením věcného břemene de facto odejmout trvalé vlastnické právo. Domnívá se, že institut neoprávněné stavby, podle § 135c občanského zákoníku, nabývá zcela jiného obsahu i významu a v dané věci byl zneužit. Rozdílná situace je u věcných břemen inženýrských sítí apod., které nebrání jinému využití pozemku, oproti tomu v dané situaci je věcné břemeno zřizováno ve prospěch černé stavby, v důsledku čehož žalovaná již nikdy nebude mít možnost pozemek užívat. Nebylo namístě žalobcům vyhovět ani z důvodů dobrých mravů, když se jednalo o vědomě neoprávněnou stavbu. I kdyby bylo věcné břemeno zřízeno po právu, byla by namístě zcela jiná náhrada, než určil soud. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu žalovaná považuje určenou náhradu za zcela nedostačující, vysoce preferující zájem žalobců, a nikoliv zájem žalované, do jejíchž práv bylo svévolně zasaženo. Namístě by byla náhrada x-násobná . Soud se naprosto nevypořádal s tím, že pozemek žalované není běžným pozemkem, nýbrž místní komunikací, která má zvláštní úpravu, přičemž pokládá otázku, zdali lze věcné břemeno zřídit na místní komunikaci. Na místní komunikaci je nepřípustné, aby se objevovaly černé stavby a byla soudně zřizována věcná břemena. Opěrná zeď postavená na místní komunikaci je pevnou překážkou, kterou nikdo nepovolil, což však nijak neovlivnilo rozhodování soudu. S tím souvisí aspekt, že černá stavba vyvolala nutnost postavit na druhé straně komunikace opěrnou zeď, aby místní komunikace mohla bezpečně sloužit ke svému účelu. Nelze pominout ani aspekt veřejného zájmu, kdy je postavení opěrné zdi toliko otázkou soukromého zájmu, kdežto existuje veřejný zájem na existenci místní komunikace. V neposlední řadě se soud nevypořádal s faktem, že poškozenou je jednotka územní samosprávy, nelze totiž pominout, že podobné omezení vlastnického práva mimo vůle orgánu obce by bylo v rozporu se zákonem o obcích, protože by jí byl de facto odňat výkon samosprávy. Žalovaná se na základě uvedeného domnívá, že zřízení věcného břemene tak, jak jej učinil soud, není možné a je dokonce protiústavním zásahem. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci ve vyjádření rekapitulují rozhodnutí soudů obou stupňů, zdůrazňují, že odvolací soud se správně, dostatečně a srozumitelně vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v dovolání. Stran výše náhrady poukazují na nepřípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dále uvádějí, že podle znaleckého posudku kamenná zeď zabránila sesuvu půdy ze svahu dolů, čímž se zachránila i komunikace. Žalovaná o své vlastnictví nepochybně nepřišla, je i nadále vlastníkem, byť s omezeními vyplývajícími ze zřízeného věcného břemene; jde o běžný způsob úpravy poměrů. Rozsah zastavěného pozemku je minimální (pouze 75 m 2 ), užíváním dotčené části pozemku žádná zásadní újma žalované nevznikne. Kroky žalované v roce 2013 byly překvapivé, nepochopitelné a její jednání je v rozporu s dřívější dohodou mezi žalobci a žalovanou. Žalobci se také bezúspěšně pokusili o mimosoudní vyřešení věci. Závěrem navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto a jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasí se zřízením věcného břemene, přičemž v této souvislosti namítá, že právní úprava neoprávněné stavby vede k protiústavnímu omezení vlastnického práva a že není možné zřídit věcné břemeno na pozemku, který je místní komunikací.
Dovolání je přípustné již z toho důvodu, že právní posouzení odvolacího soudu je neúplné, neboť odvolací soud pominul, že 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), přičemž tato okolnost může mít v poměrech dané věci význam na právní posouzení věci.
Podle § 506 o. z. součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen stavba ) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.
Podle § 1087 o. z. zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře (odstavec 1). Kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část byla zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku (odstavec 2).
Podle § 3059 o. z. je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se § 3056 až 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.
Občanský zákoník opětovně do českého právního prostředí zavedl zásadu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) i ve vztahu ke stavbám; tato se projevuje zejména v § 506 a § 1083 a násl. o. z. Zákonodárce však s ohledem na ochranu nabytých práv rozhodl, že superficiální zásada uplatní jen u nově zřizovaných staveb, a proto Nejvyšší soud dovodil, že samotná existence ustanovení § 506 o. z. nemůže ničeho změnit na existenci staveb jakožto samostatných věcí v občanskoprávním smyslu, které vznikly před 1. 1. 2014 [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 195)]. Zákonodárce však v rámci přechodných ustanovení v § 3054 a násl. o. z. upravil zvláštní pravidla, která mají sjednotit vlastnický režim stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu vzniklé před 1. 1. 2014 a pozemku, na němž se tato stavba nachází. Je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou totožný, pak se stavba ve shodě s § 3054 o. z. stala dnem 1. 1. 2014 součástí pozemku. Naopak je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu.
Obdobně i ustanovení § 1087 o. z. upravující přestavek se s ohledem na ochranu nabytých práv uplatní teprve až u staveb zřízených po 1. 1. 2014. Zákonodárce nicméně ustanovením § 3059 větou druhou o. z. obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň zčásti na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V předmětné věci byla stavba opěrné zdi postavena zčásti na pozemku ve vlastnictví žalobců a zčásti na předmětném pozemku ve vlastnictví žalované. Za dané situace bylo proto v první řadě namístě zkoumat, zdali nebyly splněny podmínky pro uplatnění ustanovení o přestavku na základě § 3059 o. z. Pokud by se totiž ukázalo, že žalobci nabyli část předmětného pozemku v rozsahu, na němž stojí opěrná zeď, pak by musela být žaloba na vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), zamítnuta s tím, že se již o neoprávněnou stavbu nejedná. Jestliže odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto uplatněn právem.
K uvedenému dovolací soud dodává, že až za situace, kdy nelze ustanovení o přestavku uplatnit pro nenaplnění zákonných podmínek (což doposud v dané věci nebylo najisto postaveno), se lze zabývat otázkou, jak se má vypořádat neoprávněná stavba nacházející se na více pozemcích různých vlastníků. Judikatura dovolacího soudu v této souvislosti ve vztahu ke stavbám nacházejících se zcela na cizím pozemku dovodila, že jestliže nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. 1. 2014, je namístě při vypořádání neoprávněné stavby posuzovat podle příslušných ustanovení obč. zák. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )]. Režim aplikace ustanovení obč. zák. na poměry vypořádání neoprávněné stavby v dané věci v dovolání dovolatelka nijak nezpochybňuje, a nečiní tak ani žalobci ve vyjádření k dovolání.
Dovolací soud dále úplnost uvádí, že by rozhodnutí ve věci samé v této podobě nemohlo v dovolacím přezkumu obstát.
Podle § 135c obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen vlastník stavby ). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit na náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné pod č. C 2 660 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )], a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008 (uveřejněné pod č. C 8315 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě, a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutím soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje [shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013 (uveřejněné pod č. C 13 595 v Souboru); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/14 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Závěry stran absence územního, stavebního či kolaudačního rozhodnutí se z obdobných důvodů přiměřeně uplatní i ve vztahu k nepovolenému umístění stavby na pozemní komunikaci, a proto absence povolení pro umístění pevné překážky, která je svou povahou stavbou, na pozemní komunikaci nehraje vliv pro posouzení, zdali je stavba oprávněná či nikoliv. Uvedené však neznamená, že by absence veřejnoprávního povolení byla v tomto řízení irelevantní. Existence veřejnoprávního povolení sice není rozhodná pro závěr o oprávněnosti stavby, ale soud by i k této skutečnosti měl přihlédnout v rámci zvoleného způsobu vypořádání neoprávněné stavby, neboť soud je povinen přihlédnout ke všem okolnostem, které v řízení vyjdou najevo [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (uveřejněný pod č. C 2 012 v Souboru)].
Neoprávněnou stavbou ve smyslu § 135c odst. 3 obč. zák. může být jak stavba podzemní, například podzemní vedení veřejné telekomunikační sítě [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010 (uveřejněné pod č. 33/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)] či vodovodní a kanalizační přípojka [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003 (uveřejněný pod č. C 2 257 v Souboru)], tak i stavby nadzemní, jako například stavba rodinného domu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4667/2010 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné přitom postačuje, je-li na cizím pozemku zřízena jen zčásti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1097/2003 (uveřejněný pod č. C 2 494 v Souboru)].
Jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na vypořádání neoprávněné stavby zamítnout [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004 (uveřejněný pod č. C 3 098 v Souboru)].
Ústavní soud v judikatuře dospěl k závěru, že právní úprava vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. je konformní, ba dokonce Listinou základních práv a svobod předvídaná, neboť řeší kolizi vlastnických práv dotčených subjektů a dalších právem chráněných hodnot [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2818/16 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Ústavní soud nicméně zdůraznil, že při aplikaci § 135c obč. zák. je nezbytné zaujmout ústavně konformní výklad. V usnesení ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2977/2010 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), Ústavní soud uvedl, že se v minulosti ve svém rozhodování již několikrát zabýval obdobnými případy tzv. neoprávněných staveb, kdy k prvotnímu omezení vlastnického práva majitele pozemku dochází nikoliv na základě nějakého aktu (zásahu) státu, nýbrž jednáním další osoby, a to (neoprávněným) zastavěním části pozemku dotčeného vlastníka, a kde výsledkem uvedeného jednání je střet dvou práv, kde vlastnické právo ke stavbě omezuje právo majitelů pozemku v jejich vlastnických oprávněních, zejména pokud jde o jejich právo věc užívat (srov. k tomu např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 198/95, II. ÚS 568/01, IV. ÚS 1447/09 či stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 455/03, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Právě ve stěžovatelem cit. nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že při posuzování případů tzv. neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Pokud tento princip respektován nebude, má toto nejen dopady na samotného vlastníka, ale na celou společnost, v níž se vytváří povědomí o výhodnosti nedodržování práv ostatních se všemi nežádoucími důsledky. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že by v zájmu společnosti byla ochrana takového neoprávněného stavebníka. Na straně druhé je v zájmu společnosti, aby i v těchto případech nedocházelo ve vztahu ke stavebníkovi k nadměrně tvrdým, a tedy obecně neakceptovatelným řešením. O postupu podle § 135c odst. 1 obč. zák. proto třeba uvažovat vždy tehdy, neexistují-li na straně tohoto stavebníka důvody zvláštního zřetele hodné .
Závěry Ústavního soudu byly akceptovány i judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že při volbě způsobu vypořádání od počátku neoprávněné stavby je třeba vycházet z pořadí, jak je uvedeno v zákoně. Základním způsobem vypořádání je tedy odstranění stavby. Pokud ovšem odstranění stavby není účelné, přicházejí do úvahy další způsoby, zejména přikázání neoprávněné stavby vlastníkovi pozemku. Judikatura zdůrazňuje, že zákonný výčet možných způsobů je demonstrativní, tudíž není vyloučeno jiné uspořádání poměrů, než které zákon výslovně uvádí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (uveřejněný pod č. C 2 012 v Souboru)].
Účelnost odstranění neoprávněné stavby ve smyslu § 135c obč. zák. je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy musí soud přihlížet zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, k jakému účelu byla stavba zřízena a jaký je její charakter, jaký je rozsah zastavěného pozemku, případně pozemku nutného k řádnému užívání neoprávněné stavby, za jakých okolností byla stavba zřízena, zda stavebník stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, zda vlastník pozemku o stavbě věděl a zda proti ní zakročil, jaká doba od zřízení stavby uplynula. Na soudu tedy je, aby porovnal hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla na straně jedné, se zájmem na dalším využití stavby na straně druhé. Bez významu není ani porovnání těchto ztrát ve vztahu k následnému hospodářskému využití dosud zastavěného pozemku neoprávněnou stavbou, případně pozemku dosud užívaného v souvislosti s touto stavbou. Hospodářská ztráta vzniklá odstraněním staveb představuje nejen náklady na odstranění staveb, ale i cenu staveb [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (uveřejněný pod č. C 2 012 v Souboru)].
Způsob vypořádání neoprávněné stavby jejím přikázáním vlastníkovi pozemku je podmíněn tím, že vlastník pozemku s takovým způsobem řešení souhlasí. Nelze totiž nutit vlastníka pozemku k tomu, aby převzal za náhradu do svého vlastnictví neoprávněnou stavbu. Judikatura ovšem dále dovodila, že i kdyby vlastník pozemku s přikázáním stavby souhlasil, nelze mu přikázat stavbu, která je zčásti umístěna mimo jeho pozemek. Tento způsob vypořádání by totiž v důsledku opět nastolil stav neoprávněné stavby, byť pro jinou část stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1875/98 (uveřejněný pod č. C 651 v Souboru), či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 3452/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nelze-li tedy odstranit stavbu pro neúčelnost a nelze-li ji ani přikázat do vlastnictví vlastníka pozemku, musí soud postupovat podle § 135c odst. 3 obč. zák. a uspořádat poměry mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku jinak. Právní úprava uvádí zejména možnost zřídit na pozemku vlastníka pozemku věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby.
V dané věci dospěly soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že není účelné nařízení odstranění stavby opěrné zdi na předmětném pozemku, a proto rozhodly o zřízení věcného břemene umístění stavby opěrné zdi. Soud prvního stupně zdůraznil, že tvrzení žalobců, že již nežijící starosta žalované se zbudováním opěrné zdi na předmětném pozemku souhlasil, nepostačuje pro spolehlivý závěr, že žalovaná předem souhlasila se stavbou nové opěrné zdi i na předmětném pozemku. Jejich tvrzení naopak svědčí o tom, že žalobci již v době zahájení stavby věděli, že zeď staví zčásti na cizím pozemku. Ani z následných jednání není patrné, že by žalovaná se stavbou opěrné zdi souhlasila. Byť žalobci opěrnou zeď budovali jako neoprávněnou stavbu, nebylo vyvráceno jejich tvrzení, že měli se starostou žalované dohodnuto, že následně upraví vzájemné vlastnické vztahy, a proto mohli být v dobré víře, že žalovaná proti postavení zdi výhrady nemá. Tomu nasvědčuje jak předmětná smlouva, tak i souhlas stavebního úřadu s rozdělením předmětného pozemku. Záměr uzavřít předmětnou smlouvu schválilo zastupitelstvo žalované. K zamítnutí vkladu vlastnického práva podle předmětné smlouvy došlo z důvodů, že jeden pozemek byl zatížen věcným břemenem, což vylučovalo jeho sloučení s částí předmětného pozemku. Lze tedy uzavřít, že žalovaná měla v úmyslu část předmětného pozemku zcizit, což žalobce mohlo utvrdit v dobré víře, že proti již postavené zdi nemá výhrad. Výhrady žalované byly vzneseny až po 15 letech, když reagovala na novou žádost žalobců o odprodej části předmětného pozemku. Opěrná zeď je poměrně rozsáhlou a zachovalou stavbou zabezpečující svah, na kterém stojí dům žalobkyně, přičemž stavba si musela vyžádat značné finanční náklady. Opěrná zeď chrání pod ní vedoucí účelovou komunikaci nacházející se v ne příliš dobrém stavu. Komunikace je využívána nejen žalobci, ale i příležitostně dalšími osobami, v nejužším místě je široká 320 cm, což spolu s jejím stavem znamená, že není vhodná pro nákladní vozidla, úprava by si vyžádala určité náklady a zřejmě i vybudování další opěrné zdi. Soud prvního stupně se však neztotožnil s argumentem žalované, že opěrná zeď povede k tomu, že žalovaná bude muset vydat vysoké náklady na zbudování opěrné zdi na druhé straně komunikace; to by totiž bylo nezbytné i v případě, že by žalobci zeď postavili přesně na místě zdi původní, což je důsledek poměrně prudkého svahu, v němž se komunikace nachází. Vzal v potaz i dřívější nabídky žalobců směřující k tomu, že by se podíleli materiálově na rekonstrukci komunikace, což žalovaná neakceptovala. Učinil tak závěr, že odstranění stavby opěrné zdi není účelné a je dán důvod ke zřízení věcného břemene k umístění stavby opěrné zdi na pozemku žalované za přiměřenou náhradu. Zřízení věcného břemene strpěním stavby zdi není odnětím vlastnického práva, nýbrž se jedná o důsledek stavu vzniklého před 15 lety, na kterém mají podíl obě strany sporu. Existující právní předpisy pak v případě místních komunikací soudem zvolený způsob řešení sporu nevylučují.
S těmito závěry se ztotožnil odvolací soud, když zdůraznil, že správně bylo zohledněno, že případným odstraněním opěrné zdi by došlo nejen ke znehodnocení její materiální hodnoty, nýbrž i ke značnému riziku vážného poškození pozemků a staveb žalobců, tak i samotné komunikace na předmětném pozemku. Postavením opěrné zdi naopak nevznikla škoda žalované ani dalším osobám komunikaci užívajícím, neboť komunikace i nadále plnila svou funkci, aniž by žalovaná či kdokoli ze skutečných či potenciálních uživatelů cesty vnášel nějaké výhrady. Ničím nebylo prokázáno tvrzení, že stavba opěrné zdi vyvolá potřebu postavení opěrné zdi na druhé straně komunikace. Byla hodnocena i vědomost žalobců, že staví z převážné části opěrnou zeď na cizím pozemku, avšak toho si byla vědoma i žalovaná, která proti stavbě nezakročila, nadto v součinnosti s žalobci činila kroky k nápravě právního stavu prodejem dotčené části předmětného pozemku. Pokud žalovaná začala vznášet výhrady proti stavbě až po cca 15 letech od jejího postavení, lze její postoj jen stěží označit za snahu o skutečné konstruktivní řešení problému. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je namístě zřídit k zastavěné části předmětného pozemku věcné břemeno. Na věci ničeho nemění ani zákon o obcích, ani skutečnost, že jde o pozemky, na nichž se nachází pozemní komunikace; veřejnoprávní aspekty náležejí k posouzení příslušnému správnímu úřadu, případně při rozhodování o odstranění stavby opěrné zdi.
Závěry soudů obou stupňů nemohou podle dovolacího soudu v současné podobě rozhodnutí obstát. Soudy obou stupňů se sice řádně vypořádaly s otázkou, zdali opěrná zeď se nachází na předmětném pozemku, ale nevypořádaly se řádně s otázkou, zdali opěrná zeď byla postavena a stále stojí na pozemní komunikaci. Ostatně soudy doposud neučinily patřičná skutková zjištění ohledně toho, kde se pozemní komunikace v době stavby zdi nacházela, přičemž toto zjištění může hrát významnou roli pro závěr, zdali je třeba uvažovat o jejím odstranění jakožto preferovaném způsobu vypořádání neoprávněné stavby či je třeba s ohledem na další okolnosti případu považovat její odstranění za neúčelné. Dovolací soud podotýká, že druhové určení parcely a její způsob využití evidované v katastru nemovitostí bez dalšího neznamenají, že předmětný pozemek v celém svém rozsahu je skutečně pozemní komunikací. Za dané situace je právní posouzení soudů obou stupňů i v tomto ohledu neúplné, a proto nesprávné.
Rozhodnutí soudů obou stupňů nemůže obstát ani v otázce stanovené náhrady za zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že výše náhrady za zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák. se stanoví na základě úvahy soudu, přičemž zákon nestanoví pro její určení žádná kritéria. Tato úvaha však musí vycházet z ceny pozemku, z výše nájemného, jehož bylo možno v dané době a v daném místě za pozemek dosáhnout a z míry omezení jeho vlastníka [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 3, str. 87)]. Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník byl na svém vlastnickém právu omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k případné dobré víře stavebníka) a k újmě, postihující vlastníka pozemku. Cenový předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu vycházející z uvedených kritérií [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 9, str. 404), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007 (uveřejněný pod č. C 8 941 v Souboru)]. Je-li zavinění stavebníka na vzniku neoprávněné stavby dáno, náhrada podle míry zavinění převyšuje obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene vzniklého na smluvním základě, není však důvodu, aby se přihlíželo k výhodě, kterou zřízením věcného břemene získává stavebník, tj. zpravidla k tomu, jaké náklady by měl, kdyby musel svou potřebu užívání či zřízení stavby řešit jiným způsobem (v některých případech včetně odstranění stavby) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008 (uveřejněný pod č. C 8 609 v Souboru)].
V posuzovaném případě soud prvního stupně při stanovení výše náhrady ve výši 8.030,- Kč vyšel ze znaleckého posudku Ing. Rudolfa Jungera. Soud závěry znaleckého posudku převzal jako správné, a to zejména za stavu, kdy žalovaná nedokládá, že svůj pozemek parc. č. 658 skutečně bude opravovat, a že si oprava nezbytně vyžádá náklady právě v důsledku existence před 15 roky zbudované opěrné zdi žalobců. Výhrady vznesené žalovanou u jednání proti tomu, jak znalec použil stavební dokumentaci v posudku označenou, soud neshledal takovými, že by se dotýkaly vyčíslení výše náhrady. Jiné výhrady proti výši znalcem vyčíslené náhrady žalovaná nevznesla. Zřízení věcného břemene strpěním stavby zdi pak není podle přesvědčení soudu odnětím vlastnického práva, jde o důsledek stavu vzniklého před 15 lety, na kterém mají svůj podíl obě strany sporu. Se stanovením náhrady soudem prvního stupně se ztotožnil odvolací soud, který zdůraznil, že stanovená částka není v rozporu s rozhodnutími, na které žalovaná poukazovala. Žalovaná jako vlastník pozemku je omezena zcela minimálně, když komunikace je stále zcela funkční, a výše náhrady za zřízení věcného břemene byla stanovena vyšší, než je obvyklá cena zastavěné výměry pozemku, když částka 8.030,- Kč je součtem obvyklé ceny zastavěné části pozemku (6.000,- Kč) a újmy vzniklé jejím zastavěním (2.030,- Kč). Rovněž lze stěží hovořit o tom, že v daném případě byla žalovaná stavbou opěrné zdi omezena bez svého vědomí či proti své vůli, nadto zřízením opěrné zdi nejen nedochází k dalšímu poškozování majetku žalované, naopak je majetek žalované touto zdí chráněn.
Již soud prvního stupně pochybil tím, že náhradu za zřízení věcného břemene nechal stanovit znalci; tím ovšem popřel závěry judikatury dovolacího soudu zdůrazňující, že stanovení náhrady je otázkou právní, a nikoliv skutkovou, jejíž řešení tudíž přísluší soudu, a nikoliv znalci, jehož znalecké zkoumání ohledně ceny pozemku či ceny věcného břemene má být toliko vzato za základ pro rozhodování o náhradě (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1434/2010, dostupný na www.nsoud.cz ). Odvolací soud pak pochybil tím, že svým postupem potvrdil nesprávný postup, jakož i závěr soudu prvního stupně ohledně stanovení přiměřené náhrady.
V další fázi řízení bude na soudu prvního stupně, aby se znovu řádně zabýval otázkou, zdali neoprávněná stavba nadále leží na cizím pozemku a zda jsou dány předpoklady pro její vypořádání. Dospěje-li k závěru, že tomu tak skutečně je, v rámci zvoleného způsobu vypořádání zohlední veškeré okolnosti případu, zejména se bude řádně zabývat otázkou, zdali stavba opěrné zdi stále stojí na pozemní komunikaci; dovolací soud předesílá, že pokud tomu tak bude, měl by soud pečlivě zvážit, zdali tato okolnost skutečně nebrání zřízení věcného břemene, a to i při vědomí toho, že stavba opěrné zdi by tvořila pevnou překážku v užívání pozemní komunikace. Dovolací soud v této souvislosti nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že případné umístění stavby na pozemní komunikaci je okolností, kterou nelze v řízení o vypořádání stavby vůbec zohlednit. I když je ustanovení § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nepochybně právní normou z oblasti veřejného práva, k případné skutečnosti, že se neoprávněná stavba nachází na pozemní komunikaci, je nepochybně při úvaze o způsobech vypořádání neoprávněné stavby potřeba přihlédnout.
V případě, že se soud prvního stupně opětovně přikloní k závěru, že je namístě zřídit za náhradu věcné břemeno umístění stavby opěrné zdi na dotčené části předmětného pozemku, stanoví náhradu na základě své úvahy, která zohlední zejména obvyklou cenu předmětného pozemku, způsob a intenzitu zatížení věcného břemene, neopomene ani tu skutečnost, že věcné břemeno je zřizováno proti vůli vlastníka dotčeného pozemku. Dovolací soud dodává, že pokud by měla být důvodem pro ponechání stavby opěrné zdi skutečnost, že žalovaná po dokončení stavby byla s existencí opěrné zdi seznámena a v přiměřené lhůtě nezakročila, pak by tato okolnost již neměla být zohledňována v neprospěch žalované v rámci úvahy o přiměřené náhradě.
S ohledem na výše uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu