22 Cdo 5734/2016
Datum rozhodnutí: 07.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 1040 odst. 1 o. z.



22 Cdo 5734/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. H. , identifikační číslo osoby: 48714119, zastoupené JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 50, proti žalované Zoologické zahradě Ostrava, příspěvkové organizaci , se sídlem v Ostravě, Michálkovická 197, identifikační číslo osoby: 00373249, zastoupené JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 102/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2016, č. j. 57 Co 192/2016-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ):

Okresní soud v Ostravě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 80 C 102/2013-89, uložil žalované povinnost vydat žalobkyni celkem 42 kusů terárií s kovovou konstrukcí různých rozměrů a 4 kusy terárií různých rozměrů lepených (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala vydání 6 kusů terárií různých rozměrů lepených, 34 kusů zářivkových těles, 42 kusů drátěných krycích skel o tloušťce 6mm různých rozměrů, 42 kusů dřevěných osvětlovacích krytů různých rozměrů a dalších položek movitých věcí (výrok II.). Žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 9 075 Kč.

Krajský soud v Ostravě (dále odvolací soud ) k odvolání žalobkyně, jež směřovalo proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, změnil částečně tento výrok tak, že žalované uložil povinnost vydat žalobkyni v obecné pariční lhůtě dalších 6 kusů terárií různých rozměrů lepených a 34 kusů zářivkových těles; jinak výrok potvrdil (výrok I.). O nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu (proti výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na § 237 o. s. ř. a uvedla, že je jím k řešení předložena právní otázka, zda je technické vybavení terárií jejich součástí, přičemž žádala, aby tuto otázku dovolací soud posoudil jinak než soud odvolací. Namítala, že soudy pochybily, pokud nevyhověly návrhům na provedení důkazů, jimiž měla být prokázána tvrzení o jejím vlastnickém právu k jednotlivým položkám technického vybavení terárií. V důsledku tohoto pochybení vycházely soudy z nesprávného závěru, že jednotlivé položky technického vybavení terárií jsou samostatné věci v právním slova smyslu, jež jsou oddělitelné od věci hlavní. Tím, že soudy nevyhověly důkazním návrhům, porušily rovněž článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 3. 5. 2013 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).

V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud dovolatelka žádala, aby dovolací soud otázku právní povahy technického vybavení terárií, tj. zda jde o součást věci či o samostatnou věc, jež byla oddělena od věci hlavní, posoudil jinak než odvolací soud, pak uplatnila důvod přípustnosti dovolání, který § 237 o. s. ř. nezakládá. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi také uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání by nemohlo být přípustné ani proto, že odvolací soud na posouzení právní povahy technického vybavení terárií své rozhodnutí nezaložil. Dovolací soud, jak vyplývá z vymezení přípustnosti dovolání v § 237 o. s. ř., může přitom reagovat pouze na řešení otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Odvolací soud ovšem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého věcného výroku proto, že shledal správným závěr prvostupňového soudu, že žalobkyně ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vazbě na prokázání jednoho z předpokladů pro úspěšnost reivindikační žaloby, tj. že žalovaná věci zadržuje.

Žalobkyně označuje nesprávné právní posouzení věci (právní povahy technického vybavení terárií jako součásti věci hlavní) jako důsledek pochybení soudů v nalézacím řízení, které neprovedly navržené důkazy, jimiž by byla popisem technického vybavení objasněna vazba k věci hlavní a existence vlastnického práva žalobkyně k jejím součástem. V tomto postupu shledala porušení jejího práva zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou.

Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Dovolací soud také opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, jež jsou přístupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz). Této své povinnosti soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci dostály. Odvolací soud vysvětlil, že žalobkyní navržené důkazy nejsou způsobilé prokázat, že žalovaná vindikované věci zadržuje. Důkazy měla být prokázána právní povaha věcí, jejichž vydání se žalobkyně domáhá. Nijak se ovšem nedotýkaly tvrzeného neoprávněného zadržování věcí, tj. předpokladu úspěchu reivindikační žaloby, pro jehož nedostatek byla žaloba zamítnuta. V nalézacím řízení proto nebylo porušeno ústavně zakotvené právo dovolatelky obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. února 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu