22 Cdo 572/2014
Datum rozhodnutí: 13.08.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



22 Cdo 572/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně UPC Real, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 27926818, proti žalované Schachermayer, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4 Modřany, Mezi Vodami 1935/7, identifikační číslo osoby 16188977, zastoupené JUDr. Jiřím Ctiborem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 41/973, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 239/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 55 Co 182/2013-38, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) domáhá zrušení věcného břemene průchodu a přejezdu váznoucího na jejím pozemku parc. č. 197/11 o výměře 25 m2, nacházejícím se v k. ú. M., obci P. Právo věcného břemene je zřízeno ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 197/2, 197/5, 197/7 a 197/9 téhož k. ú. a obce, kterým je žalovaná.
Žalovaná navrhla, aby řízení bylo přerušeno do skončení řízení vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 175/2012 a u soudu prvního stupně pod sp. zn. 51 C 124/2010. U soudu prvního stupně je pod sp. zn. 51 C 124/2010 na základě žaloby podané žalovanou proti žalobkyni (účastnice řízení v opačném postavení) vedeno řízení o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty ve prospěch pozemků žalované a k tíži pozemků žalobkyně parc. č. 197/10, 197/11, 251/8, 4079/32, 4100/21, 4100/2,4100/23 a 4100/27 k. ú. M.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. února 2013, č. j. 25 C 239/2012-28, řízení přerušil do pravomocného skončení řízení téhož soudu sp. zn. 51 C 124/2010. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. Odvolací soud poukázal za to, že ze spisu není patrný stav řízení sp. zn. 51 C 124/2010. Není tak doložen důvod k přerušení tohoto dalšího řízení z hlediska hospodárnosti, zejména z jakých praktických důvodů je třeba na skončení uvedeného řízení čekat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nebyly podmínky pro přerušení řízení. Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Žalobkyně se k dovolání vyjadřuje tak, že dovolání není přípustné. Otázka přerušení řízení podle § 109 odst. 2 o. s. ř. byla již dovolacím soudem řešena. Např. v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 Nejvyšší soud uvedl: Soud může řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. K námitce, že řízení nebylo přerušeno do skončení řízení, neboť si odvolací soud nezjistil stav uvedeného řízení, žalobce uvádí, že dovolatelka namítá vadu řízení, která však nemůže přípustnost dovolání založit. Pokud by dovolací soud shledal dovolání přípustným, žalobce uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Ať už řízení ve věci sp. zn. 51 C 124/2010 skončí jakkoliv, tedy žalobě na zřízení věcného břemene bude vyhověno, nebo bude žaloba zamítnuta, není jeho výsledek pro řízení v této věci významný. Pokud by bylo věcné břemeno zřízeno i na pozemku parc. č. 190/11, pak by nastala situace, že pozemek by byl zatížen stejným věcným břemenem dvakrát, a žalobě v této věci by musel soud vyhovět. Pokud by byla žaloba zamítnuta, musel by soud vyhovět žalobě na zrušení věcného břemene jako bezúčelného. Jestliže výsledek řízení sp. zn. 51 C 124/2012 není významný pro rozhodnutí v této věci, přerušení řízení by bylo naprosto v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a jeho rychlosti.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. )]. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; nejde tu o řešení právní otázky, ale o zvážení účelnosti (nikoliv zákonnosti) postupu soudu v konkrétní věci.
Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Nelze pominout ani první větu § 100 odst. 1 o. s. ř., podle které jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta .
Jinak řečeno, postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv. Lze též odkázat na judikaturu citovanou ve vyjádření k dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně, který bude rozhodovat ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2014 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu