22 Cdo 5688/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 5688/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. D. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem v Horoměřicích, Malá 967, proti žalované Mgr. D. B. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, o vypořádání společného jmění manželů a vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 9/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2016, č. j. 13 Co 48/2016-490, takto:

Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:

Okresní soud v Domažlicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, č. j. 7 C 9/2013-391, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků řízení (výrok I. V.), rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok VI. a VII.), o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok IX.) a uložil žalobci povinnost vydat žalované obrazy V., K. a K. od autora H. R. do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 13 Co 48/2016-490, zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku VIII. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.) a potvrdil výrok VIII. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku III., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je povinen vydat žalované shora označené obrazy s tím, že vlastnické právo k nim nabyl darem od žalované v roce 1996. Od tohoto okamžiku je rovněž jejich oprávněným držitelem, tudíž se eventuálně stal jejich vlastníkem na základě vydržení, jelikož až z vyjádření žalované ze dne 23. 3. 2012 vyplývá, že by měly být v jejím vlastnictví. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku III. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Namítá, že žalobce nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na něj dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.
V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Mají-li být právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzeny jinak, neuvádí dovolatel žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013), a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není známo. Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V části dovolání žalobce podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu