22 Cdo 561/2015
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 3028 odst. 2 o. z., § 1013 odst. 2 o. z.



22 Cdo 561/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalované KAMENOLOMY ČR s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Polanecká 849, IČO: 49452011, zastoupené JUDr. Janou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Na Hradbách 120/2, o zdržení se zásahů do práva žalobkyně, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 81/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2014, č. j. 54 Co 1199/2013-831, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Jany Navrátilové, advokátky se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Na Hradbách 120/2.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 12 C 81/2009-759, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se obtěžování žalobkyně hlukem a prachem pocházejícím z provozu drtiče v provozovně žalované, umístěné na pozemcích parc. č. st. 159 a parc. č. 1446/15 v obci O. a k. ú. O. u K., a dále obtěžování žalobkyně vibracemi pocházejícími z odstřelů kamene prováděných žalovanou v její provozovně, umístěné na těchto pozemcích, a pronikajícími na nemovitosti v užívání žalobkyně, a to na budovu v části obce R., nacházející se na pozemku parc. č. st. 119, a na pozemek parc. č. st. 119, v obci O. a katastrálním území O. u K. (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. IV.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 54 Co 1199/2013-831, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, z nichž první dvě dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. První otázkou má být posouzení, zda je přípustný takový výklad § 1013 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., podle nějž se nelze domáhat, aby se vlastník pozemku zdržel přivádění imisí na pozemek jiného vlastníka v míře nepřiměřené místním poměrům vznikajících při provozu úředně schváleného závodu, pokud se při provádění provozu nepřekračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen . Další otázkou je pak posouzení, zda se použije ustanovení § 1013 odst. 2 ve spojení s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. i v řízení o žalobách o zdržení se zásahu do práv žalobce, které probíhaly již před 1. 1. 2014 . Dále dovolatelka formuluje otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, zda je možné, pokud je tvrzeno obtěžování imisemi nad míru přiměřenou poměrům podle § 127 zákona č. 40/1964 Sb. či podle § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., poměřovat tuto míru přiměřenou poměrům s lokalitou, kde též dochází k obtěžování imisemi .
Dovolatelka namítá, že interpretace příslušných zákonných ustanovení je v rozporu se zásadami, na kterých spočívá občanský zákoník. Upozornila, že se domáhá nejen ochrany svého užívacího práva k nemovitosti, ale také ochrany jejího práva na soukromí a zdraví. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2808/2007, podle kterého může být právně významným i takové obtěžování imisemi, které nepřekračuje stanovené veřejnoprávní limity. Pokud v obci O., místní části R., probíhá odstřelování a drcení kamene, vyvolávající silný hluk, vibrace a prach, tento stav neodpovídá poměrům v lokalitě poklidné Českomoravské vrchoviny. Odvolací soud nesprávně poměřoval daný případ s jinými lokalitami, kde se nachází kamenolom. Dodala, že imise z kamenolomu rovněž působí újmy na zdraví jí a její rodině, přičemž na prokázání tohoto tvrzení přiložila soubor lékařských zpráv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné. Ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu ohledně nutnosti zohlednit při posuzování obtěžování nad míru přiměřenou poměrům nejen poměry místní, ale též poměry dané k určitému druhu činnosti. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto jako nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatelka uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu řešení otázky, která podle jejího názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to, zda se použije ustanovení § 1013 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též o. z. ) i v řízeních o žalobách o zdržení se zásahu do práv žalobce, které probíhaly již před 1. 1. 2014.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože již byla v praxi dovolacího soudu vyřešena.
V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněném pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval v řízení na zdržení se imisí tzv. nepravou zpětnou účinnost o. z. i pro případy, kdy soud prvního stupně rozhodoval před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), ale odvolací soud věc posuzoval již po 1. 1. 2014. Tento závěr následně potvrdil Nejvyšší soudu i v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněném pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč). Takový výklad je ostatně ve shodě se zcela ustálenými závěry vyjádřenými v odborné literatuře potud, že na ustanovení o sousedských právech (§ 1013 § 1023) dopadá § 3028 odst. 2 o. z. o nepravé retroaktivitě, což znamená, že uvedená ustanovení se na sousedská práva začnou aplikovat od dne účinnosti o. z. (k tomu srovnej Eliáš, K.: Sousedská práva v novém občanském zákoníku. Zpravodaj Jednoty českých právníků, 2013, č. 2, str. 18, Eliáš, K.: Sousedská práva v Česku. Sborník přednášek a článků k novému občanskému zákoníku (2013 2014), Pražské sdružení Jednoty českých právníků, Edice Miscellanea iuridica sv. 7, 2014, str. 34, Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník velký komentář. Svazek III. § 419 654. Praha: Leges, 2014, str. 1153, 1165 1166).
Dovolatelka dále přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolací soud neřešil otázku, zda je přípustný takový výklad § 1013 odst. 2 o. z., podle nějž se nelze domáhat, aby se vlastník pozemku zdržel přivádění imisí na pozemek jiného vlastníka v míře nepřiměřené místním poměrům vznikajících při provozu úředně schváleného závodu, pokud se při provádění provozu nepřekračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen .
V souvislosti s touto otázkou dovolací soud především předesílá, že z obsahu dovolání vyplývá, že její řešení dovolatelka pojí s aplikací přechodných ustanovení. Nesouhlasí totiž se závěrem, že po 1. 1. 2014 je třeba věc posuzovat podle příslušných ustanovení o. z. To vyplývá jednoznačně z té části dovolací argumentace, v níž uvádí, že krajský soud dospěl k závěru, že i když řízení o zdržení se zásahů do práv žalobkyně je vedeno již pět roků, nastala s účinností o. z. od 1. 1. 2014 překážka, která znemožňuje žalobkyni, aby se svého práva uplatněného žalobou mohla nadále úspěšně domáhat .
Takový závěr však odvolací soud neučinil, neboť toliko poukázal na to, že po 1. 1. 2014 je nutno nárok žalobkyně posuzovat nikoliv podle § 127 obč. zák., ale podle § 1013 odst. 2 o. z.; tento závěr je přitom zcela ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz výše). Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti, že krajským soudem přijatá interpretace § 1013 odst. 2 ve spojení s § 3028 odst. 2 o. z. nemůže obstát , neboť je v rozporu se zásadami, na kterých o. z. spočívá, a dostává se také do rozporu s ústavně zaručenými základními právy žalobkyně, jde o natolik obecnou námitku, že není zřejmé, na základě jakých argumentů by měl dovolací soud revidovat svůj přístup k výkladu § 3028 odst. 2 o. z. v poměrech tzv. sousedských práv. Obdobné platí i ve vztahu k další obecně formulované námitce, že k uznávaným zásadám právního státu patří dle judikatury Ústavního soudu také zásada právní jistoty, jejímž komponentem je i předvídatelnost práva. Ostatně jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. 10. 2014, účastníci byli poučeni o tom, že bude věc posuzována podle § 1013 o. z.
Pro úplnost dovolací soud v této souvislosti dodává, že odvolací soud navíc zamítnutí žaloby založil na tom, že v řešené věci produkuje imise závod nebo jiné podobné zařízení, jehož provoz byl úředně povolen, které při svém provozu nepřekračuje rozsah úředního schválení, a rovněž proto, že se neprokázalo, že by žalobkyni vznikala v příčinné souvislosti s provozem tohoto úředně povoleného zařízení nějaká újma. Současně pak uvedl, že i kdyby aplikoval § 1013 odst. 1 o. z., nárok žalobkyně by nebyl důvodný proto, že rušení ze strany žalované nepřekračuje míru přiměřenou místním poměrům a podstatně neomezuje obvyklé užívání pozemku.
Jestliže odvolací soud právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].

Již ze samotného textu § 1013 odst. 2 o. z. se jasně podává, že pokud není překročen rozsah úředního schválení (§ 1013 odst. 2 věty druhé o. z. a contrario ), nelze se domáhat zdržení se provozu, lze pouze případně žádat nárok na náhradu újmy v penězích, která sousedovi vzniká. Jestliže tedy závod nebo podobné zařízení, jehož provoz byl úředně schválen, při produkci imisí nepřekračují rozsah úředního schválení, je již proto úspěšnost negatorní žaloby vyloučena. Skutečnost, že by imise překračovaly míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezovaly obvyklé užívání pozemku, tak nezakládá negatorní nárok, nýbrž pouze nárok na náhradu újmy, kterého se však žalobkyně v dané věci nedomáhala (a nečiní tak ostatně ani v rámci dovolání).
Jestliže snad směřovala dovolatelka k závěru, že by se ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. v dané věci aplikovat mělo, ale vzhledem k tomu, že byl nárok uplatněn již před 1. 1. 2014, by dovolatelce neměl být upřen zdržovací negatorní nárok, pak žádná taková výjimka ze zákonné úpravy bez jakýchkoliv pochybností nevyplývá.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (kterým je dovolací soud vázán), že žalovaná nijak neporušila podmínky, za nichž měla kamenolom provozovat, a neshledal, že by imise přesahovaly rámec úředních povolení; proto zamítl negatorní žalobu podle § 1013 odst. 2 o. z. Rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu již proto obstojí, aniž by se dovolací soud musel zabývat správností závěru odvolacího soudu, směřujícího k případné aplikaci § 1013 odst. 1 o. z. Ostatně i zde dovolací soud pouze podotýká, že odvolací soud v rámci širší argumentace (poměřované § 1013 odst. 1 o. z. pro případ, v němž by nebylo možné aplikovat § 1013 odst. 2 o. z.) uzavřel, že v dané věci se nejedná o imise nepřiměřené místním poměrům (s čímž dovolatelka nijak věcně nepolemizuje). Pokud tedy dovolatelka žádá posouzení, zda je přípustný takový výklad § 1013 odst. 2 o. z., podle kterého se nelze domáhat, aby se vlastník pozemku zdržel přivádění imisí na pozemek jiného vlastníka v míře nepřiměřené místním poměrům vznikajícím při provozu úředně schváleného závodu, pokud se při provádění provozu nepřekračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen , ve spojení s výkladem přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., míjí se taková otázka se závěry, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Jestliže dovolatelka odkazuje na to, že výklad § 1013 odst. 2 o. z. je třeba rovněž poměřovat jejím právem na ochranu zdraví a soukromí, odvolací soud se promítnutím uvedených práv podrobně zabýval, a jeho úvahám nelze vytknout jakoukoliv nepřiměřenost. Odvolací soud totiž podrobně na základě provedených důkazů (zejména znaleckých posudků) vyložil, že k poškození zdraví žalobkyně vlivem imisí z kamenolomu nedochází, tedy zdravotní problémy žalobkyně nemají bezprostřední návaznost na imise, které kamenolom produkuje. Naopak bylo zjištěno, že i kdyby imise měly mít na zdraví žalobkyně nějaký vliv, jednalo by se o vliv minimální, nevýznamný ve srovnání s jinými vlivy mimo imise z kamenolomu, kterým byla žalobkyně podrobena a které mohly ovlivnit její zdraví. Odvolací soud totiž na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyní tvrzený nepříznivý efekt na její zdraví není jednoznačně prokázán a i v nejkrajnějším případě mohl být nanejvýš jen velmi malý a z lékařského hlediska nevýznamný ve srovnání s jinými vlivy. Takový skutkový závěr pak bez dalšího vylučuje aplikovatelnost negatorní žaloby, jestliže ji žalobkyně spojila právě s okolností, že působení provozu žalované poškozuje její zdraví.
Dovolatelka konečně namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2808/2007, podle kterého může být právně významným i takové obtěžování imisemi, které nepřekračuje stanovené veřejnoprávní limity. Současně uvádí, že odvolací soud nesprávně poměřoval imise z kamenolomu v O., místní části R., s imisemi z jiných kamenolomů v České republice.
Tento poukaz dovolatelky je bezpředmětný již z toho důvodu, že závěry vyplývající z uvedeného rozhodnutí pojí dovolatelka výslovně s aplikací § 127 obč. zák., jenž v dané věci nepřichází do úvahy.
Dovolatelka v této souvislosti vymezuje právní otázku tak, že pokud je tvrzeno obtěžování imisemi nad míru přiměřenou poměrům podle § 127 obč. zák. či podle § 1013 o. z. je možné poměřovat tuto míru přiměřenou poměrům s lokalitami, kde též dochází k obtěžování imisemi?
Poukaz na § 127 obč. zák. je v této souvislosti bezpředmětný z důvodu, že jeho aplikace nepřichází do úvahy. Ve vztahu k § 1013 pak není především zřejmé, zda se má vztahovat k jeho odstavci 1 či 2. Použitelnost § 1013 odst. 1 o. z. je v dané věci vyloučena závěry odvolacího soudu, že na daný případ dopadá § 1013 odst. 2 o. z. a dovolatelka se ani použití § 1013 odst. 1 o. z. nedovolává.
Podle názoru dovolacího soudu dovolatelkou uplatněná judikatura (22 Cdo 2808/2007) na daný případ bez dalšího nedopadá, neboť se týká výkladu § 127 obč. zák.; dovolatelka pomíjí, že úprava obsažená v § 1013 odst. 2 o. z. nemá v obč. zák. žádný předobraz, tedy ji automaticky nelze přebírat. Podstatné však je, že i kdyby docházelo jak dovolatelka tvrdí k obtěžování imisemi nad míru přiměřenou poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku, negatorní nárok by to v případě závodu nebo podobného zařízení, jehož provoz byl úředně povolen a který rozsah povolení nepřekračuje, nezaložilo. Tudíž se v poměrech této konkrétní věci nejedná o otázku významnou ani z pohledu § 1013 odst. 2 o. z. a žalobkyní uplatněného zdržovacího nároku.
Předkládá-li žalobkyně lékařské zprávy, jedná se o nové důkazy, které v dovolacím řízení nelze uplatnit (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 je o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 15. února 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu