22 Cdo 56/2014
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 56/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) V. K. , a b) A. K. , obou zastoupených Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Městské části Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1429/68, o určení vlastnického práva a vzájemné žalobě žalované na vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 221/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 29 Co 521/2012-148, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. 12 C 221/2009-107, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky každý id. 1/2 pozemku parc. č. 493/17 (dále jen předmětný pozemek ) v obci P. a v katastrálním území Z., vzniklého rozdělením pozemku parc. č. 493/1, v obci P. a v k. ú. Z., provedeným geometrickým plánem Brokeš Zázvorka zeměměřičská kancelář s. r. o., číslo plánu 2741-104/2009 (výrok I.), uložil žalobcům povinnost vyklidit předmětný pozemek do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 28. února 2013, č. j. 29 Co 521/2012-148, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, na nesprávném zhodnocení provedených důkazů a na z toho vyplývajícím nesprávném rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam spatřují zejména v posouzení otázky, zda skutečnost, že dědic v rámci dědického řízení neuvede vlastnictví vydržované nemovitosti jeho právním předchůdcem, bez dalšího znamená ztrátu dobré víry i v situaci, kdy již uplynula zákonná desetiletá lhůta pro vydržení jeho právním předchůdcem. Žalobci zdůrazňují, že si v roce 1977 neuvědomovali význam svého prohlášení před notářem a jeho dopad na vlastnické právo a nezabývali se otázkou, zda byl předmětný pozemek uveden v seznamu pozůstalosti, který zdědili. Jejich otec žalobcům ukázal smlouvu o koupi předmětného pozemku, a i s ohledem na tuto skutečnost předmětný pozemek užívali, starali se o něj, obhospodařovali jej a po celou dobu neměli nejmenší důvod k pochybnostem o své vlastnickém právu. Neměli ani jakýkoli důvod k ověřování vlastnického práva v katastru nemovitostí, když až do roku 2008 nic nevzbuzovalo pochybnosti o jejich vlastnickém právu. Pouhé jediné formální pochybení, tj. neuvedení předmětného pozemku před notářem v roce 1977, nemůže zcela anulovat jejich dobrou víru, kterou u žalobců vyvolala již kupní smlouva, kterou jim ukázal jejich právní předchůdce. Jelikož oba předmětný pozemek drželi od roku 1977, vlastnické právo vydrželi. Nadto je třeba se zabývat otázkou, zdali nelze započíst i dobu jejich právního předchůdce. Soud prvního stupně dále nesprávně zhodnotil provedené důkazy, když zhodnotil pouze jeden důkaz a nepřikládal větší důraz výpovědi svědka M. S. Žalobci vyjadřují také nesouhlas se závěrem, že žalovaná není pasivně legitimovaná v řízení o určení vlastnického práva, když s odkazem na zákon č. 131/2000 Sb. dovozují, že městská část je aktivně i pasivně věcně legitimována v žalobě o vyklizení nemovitosti, o určení vlastnického práva či určení neplatnosti kupní smlouvy. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

I když dovolatelé v dovolání explicitně nevymezili rozsah, v němž rozsudek odvolacího soudu napadají, z obsahu dovolací argumentace vyplynulo, že dovolatelé brojí proti rozsudku odvolacího soudu toliko v části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a proto se dovolací soud zaměřil pouze na přezkum této části rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatelé byť s poukazem na nesprávné znění občanského soudního řádu předkládají dovolacímu soudu otázku, zda skutečnost, že dědic v rámci dědického řízení neuvede vlastnictví vydržované nemovitosti jeho právním předchůdcem, bez dalšího znamená ztrátu dobré víry i v situaci, kdy již uplynula zákonná desetiletá lhůta pro vydržení jeho právním předchůdcem . Položenou otázkou dovolatelé ve své podstatě zpochybňují právní závěr soudů obou stupňů o tom, že dovolatelé nebyli objektivně v dobré víře, a proto vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť posouzení otázky dobré víry žalobců je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Dobrá víra je psychický stav držitele takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )]. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní.

Dobrá víra držitele se zřetelem ke všem okolnostem se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].

V posuzovaném případě soud prvního stupně shledal, že žalobci nejsou v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří, byť své vlastnické právo odvozují od svého otce, o něm však před notářem prohlásili, že žádné pozemky nevlastnil. Žalobci ani jejich otec přitom v katastru nemovitostí zapsáni nebyli. S těmito závěry se posléze ztotožnil odvolací soud a ani dovolací soud jim nemá čeho vytknout.

Žalobcům ve prospěch jejich držby nesvědčí žádný, byť i jen domnělý, právní titul, na jehož základě by mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře. Dobrou víru žalobci nemohli odvozovat z toho, že by zcela automaticky bez dalšího smrtí otce žalobců na ně přešel předmětný pozemek, neboť i v době smrti jejich otce bylo obecně známou informací, že je třeba k nabytí vlastnického práva potvrzení formou rozhodnutí o dědictví. A i kdyby tato skutečnost žalobcům neměla být známá, z dalších okolností případu je evidentní, že o této skutečnosti zcela jistě věděli. Z dokazování totiž vyplynulo, že žalobci v rámci dědického řízení před notářem prohlásili, že jejich otec ke dni smrti nevlastnil žádné nemovitosti ani jiný majetek větší majetek, a proto státní notářství rozhodlo o tom, že nepatrný majetek zanechaný zůstavitelem bude vydán vypraviteli pohřbu. Jelikož žalobci byli účastníky pozůstalostního řízení a v rozhodnutí o dědictví nebylo pojednáno o žádných nemovitostech, což žalobci ani netvrdili, nemohli svou držbu opírat ani o rozhodnutí o dědictví. Pro úplnost lze dodat, že žalobci nemohli opírat dobrou víru ani o údajnou kupní smlouvu, kterou jim měl ukázat jejich otec, neboť tato kupní smlouva měla svědčit otci žalobců a nikoliv jim. Pokud tedy v posuzovaném případě soudy obou stupňů shledaly absenci dobré víry, jsou jejich závěry zcela přiměřené.

Jelikož žalobci nebyli od samého počátku objektivně v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří, je bezpředmětnou otázka, zdali by si do své oprávněné držby, která soudy obou stupňů nebyla shledána, mohli započíst dobu svého právního předchůdce.

Dovolací soud se dále nezabýval námitkou zpochybňující absenci pasivní věcné legitimace žalované v řízení o určení vlastnického práva, neboť i kdyby byla tato námitka shledána oprávněnou, na správnosti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu by to ničeho nemohlo změnit [srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].

Námitka, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotit provedené důkazy, když zhodnotil pouze jeden důkaz a nepřikládal větší důraz výpovědi svědka M. S. , směřuje nepřípustně do zjištěného skutkového stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). A i kdyby snad touto námitkou měli dovolatelé na mysli vadu řízení, jíž se měl soud prvního stupně dopustit, nebyli by touto námitkou schopni bez dalšího zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu. Nadto v souvislosti s touto otázkou nepoložili žádnou právní otázku, a proto ani případné tvrzení vady řízení by nemohlo samo o sobě přípustnost dovolání založit [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].

Jelikož nebylo možno žalobcům přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu