22 Cdo 5582/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 5582/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. K. , zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 Vinohradech, Korunní 2569/108a, proti žalované J. T. , zastoupené JUDr. Lenkou Královou, advokátkou se sídlem v Pískové Lhotě, Poděbradská 4, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 327/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 27 Co 128/2016-300, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lucie Houdkové, advokátky se sídlem v Praze 10 Vinohradech, Korunní 2569/108a.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Nymburce (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 14 C 327/2014-233, určil, že žalobce je spoluvlastníkem o velikosti spoluvlastnického podílu id. 1/2 pozemků zobrazených na geometrickém plánu zpracovaném Ing. Eliškou Kvízovou č. 592-53/2014, jež je nedílnou součástí tohoto rozsudku, označených jako parc. č. 1651 a parc. č. st. 75/4 (dále jen předmětné nemovitosti ) v obci a katastrálním území K. L. (výrok I.), rozhodl, že žalovaná je povinna žalobci nahradit náklady řízení ve výši 58 566 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice Okresnímu soudu v Nymburce náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 100 %, jejíž výše bude stanovena v samostatném usnesení (výrok III.).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 27 Co 128/2016-300, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 69 846 Kč (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve zbylém rozsahu výroku II. a ve výroku III. potvrdil; ve výrocích I. a III ve znění blíže specifikovaném (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. Nejdříve rozsáhle rekapituluje rozhodné skutečnosti , následně namítá, že soudy nepřihlédly ke skutečnostem, které tvrdila, a argumentům uváděným zejména v odvolání a doplnění odvolání, ani se s nimi řádně nevypořádaly, přičemž na tato podání odkazuje. Žalovaná je přesvědčena, že žalobce nemůže být sám věcně legitimován, neboť usiluje jen o určení svého spoluvlastnického podílu v rozsahu id. 1/2, přičemž v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4191/2014. Soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, ačkoliv zejména u svědeckých výpovědí žalovaná poukazovala na skutečnosti vypovídající o nevěrohodnosti slyšených svědků. Ačkoliv žalovaná uváděla konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývala nevěrohodnost svědků, soudy se těmito argumenty vůbec nezabývaly. Pokud by ovšem tak oba soudy učinily, musely by dospět na základě provedených důkazů k jiným právním závěrům. Nesouhlasí s tím, že stavby byly v katastrální mapě zakresleny špatně, když stavba prasečníku byla stavbou neoprávněnou doposud v katastru nezakreslenou. Žalovaná trvá na tom, že žalobce nevykonával právní panství nad věcí, když jako vlastník předmětných nemovitostí byla zapsána v katastru ona, řádně z nich platila daň a užívala je, což jí bylo umožňováno. Poukazuje na nesprávný postup soudů obou stupňů, které za žalobce navrhují a požadují předložení důkazů ohledně toho, kdo byl opatrovníkem žalobce a kdo za něj držbu vykonával, čímž došlo k porušení principu rovnosti stran. Nelze souhlasit ani s tím, že z katastrální mapy není dostatečně seznatelný průběh vlastnické hranice, když budova ani budova prasečníku zde nejsou zakresleny správným způsobem. Pokud soudy obou stupňů odkazují na znalecké posudky, pak tyto posudky neměla ona ani její právní předchůdci dříve k dispozici, takže nebylo v jejích možnostech se proti nim bránit. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce nepovažuje dovolání za důvodné, když žalovaná uplatňuje argumenty a námitky vznesené již před soudy nižších stupňů, s nimiž se soudy řádně vypořádaly. Ostatně v převážné části nepřípustně napadá skutková zjištění soudů a hodnocení důkazů. Některé provedené důkazy nadto vytrhává z kontextu a zjištěné skutkové okolnosti účelově interpretuje. Vyjadřuje se k jednotlivým námitkám a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

Jelikož k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku ve shodě s § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].

V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, kterou se měl dovolací soud zabývat. Pokud spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem má být věc posouzena jinak ve smyslu naopak (tj. oproti rozhodnutí odvolacího soudu), pak taková interpretace neodpovídá významu § 237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz) ]. Obsahem samotného dovolání je především rozsáhlá polemika se zjištěným skutkovým stavem, popřípadě výhrady proti postupu soudů obou stupňů. Dovolatelka však v této souvislosti pomíjí, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), a proto dovolací soud není oprávněn zjištěný skutkový stav jakkoliv přezkoumávat, přezkum vad řízení je pak možný jen v situaci, kdy dovolací soud shledá dovolání na základě dovolatelkou položené právní otázky přípustné (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pokud žalovaná poukazuje na skutečnost, že se soudy nevypořádaly s veškerými jejími dříve uvedenými námitkami (zejména obsaženými v odvolání a jeho doplnění), pak je třeba zdůraznit, že tato námitka je zcela nekonkrétní, takže dovolacímu soudu není zřejmé, jaká námitka nebyla vypořádána, nadto takový postup je v rozporu s § 241a odst. 5 o. s. ř.

Pomine-li dovolací soud absenci vymezení otázky přípustnosti dovolání, pak by nebylo možné přisvědčit ani těm námitkám, které svým obsahem brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci.

Konkrétně nelze souhlasit s dovolatelkou, že by podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4191/2014 (dostupného na www.nsoud.cz ), bylo nezbytné, aby se vydržení domáhali všichni spoluvlastníci. Předně je třeba říci, že uvedené rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák., což je typově řízení, které končí vydáním konstitutivního rozhodnutí a u něhož ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99 (uveřejněný pod číslem 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], kdežto řízení o určení vlastnického práva končí vydáním deklaratorního rozhodnutí, v němž se deklaruje toliko skutečný stav. Ač judikatura Nejvyššího soudu v minulosti i u určovací žaloby zdůraznila požadavek, aby byli účastníky řízení všichni spoluvlastníci, tento závěr učinila pouze ve vztahu k více spoluvlastníkům, kteří by o své vlastnické právo měli přijít a jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001 (uveřejněný pod č. C 1 309 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )]. Naopak judikatura připouští, že se spoluvlastník může domáhat určení svého vlastnického práva i ke spoluvlastnickému podílu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012 (uveřejněný pod č. C 14 016 v Souboru)], což reflektuje i ta skutečnost, že pokud podá více spoluvlastníků společnou žalobu na určení jejich vlastnického práva, pak se jedná o samostatné společenství na straně žalující. Na těchto závěrech pak ničeho nemění ani ta skutečnost, že zpochybnění dobré víry i jen u jednoho ze spoluvlastníků způsobuje zánik dobré víry u všech spoluvlastníků [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015 (dostupný na www.nsoud.cz) ].

Důvodnou není ani námitka nesprávnosti právního posouzení vydržení, neboť soudy obou stupňů tuto právní otázku posoudily v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Dobrá víra je psychický stav držitele takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].

Dobrá víra držitele se zřetelem ke všem okolnostem se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Judikatura Nejvyššího soudu připustila, že je možná i držba pozemku, která je v rozporu s údaji obsaženými v katastru nemovitostí, popř. v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí (tzv. držba contra tabulas ) [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010 (uveřejněné pod č. C 10 707 v Souboru)].

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].

V posuzovaném případě odvolací soud uvedl, že žalobce v roce 1991, tj. v době své nezletilosti, nabyl na základě schválení dohody dědiců uzavřené v dědickém řízení po zemřelém P. K. pozemek parc. č. st. 74 v obci a k. ú. K. L., přičemž k tomuto pozemku byly připloceny předmětné nemovitosti; v té době vykonávali držbu jménem žalobce jeho rodiče, kteří jednali v omluvitelném omylu. Předmětné nemovitosti mají výměru 207 m 2 , což je zanedbatelná výměra oproti pozemku parc. č. st. 74 (1469 m 2 ), mají podlouhlý tvar, hranice držby je lomená, logicky odpovídající členění v místě. Ani faktická situace v místě nebyla s to objektivně dobrou víru žalobci narušit, i kdyby byl seznámen s mapou pozemkového katastru týkající se zakreslení vlastnické hranice zvláště za situace, kdy tyto mapy skutečnému stavu neodpovídaly. Ostatně okolnost, že z katastrální mapy mohlo být seznatelné, že linie oplocení neběží po vlastnické hranici zaznamenané v těchto mapách, sama o sobě k vyvrácení dobré víry nestačí, když je připuštěna i oprávněná držba, která je v rozporu s evidencí v katastru nemovitostí. Navíc žalobce nabyl spoluvlastnické právo děděním po svém příbuzném, a proto nebylo ani důvodu, aby takovou iniciativu vyvíjel. Do oprávněné držby žalobce je třeba započíst držbu jeho právních předchůdců, kteří oprávněnou držbu předmětných nemovitostí vykonávali již od roku 1975. Vzhledem k tomu k vydržení došlo 1. 1. 1992. I kdyby však nebylo možné započíst držbu právních předchůdců, tak by k vydržení došlo k 15. 1. 2001, tedy v období, kdy mezi sousedy nebylo sporné, kudy vede vlastnická hranice. Na těchto závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že v roce 2008 měla paní O. K., dřívější spoluvlastnice žalobce, souhlasit s provedeným vytyčením hranic pozemků či následné stanovisko žalobce v rámci šetření stavebního úřadu v roce 2013.

Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal, přičemž shledal, že jsou přiměřené zjištěnému skutkovému stavu, jsou přesvědčivě odůvodněny, reagují na námitky žalované, přičemž je současně odkazováno na relevantní judikaturu dovolacího soudu, a proto závěry odvolacího soudu v dovolacím přezkumu zjevně obstojí. Žalované se nepodařilo na základě skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů zpochybnit skutečnost, že by žalobce ani jeho tehdejší spoluvlastnice nebyli v době uchopení se držby, jakož i po celou vydržecí dobu objektivně v dobré víře. Případné zpochybnění dobré víry po uplynutí vydržecí doby nemá přitom na nabytí vlastnického práva vydržením vliv. Správnost závěrů odvolacího soudu nelze rovněž zpochybnit právními argumenty, které jsou postaveny na skutkovém stavu odlišném od toho, který byl soudy nižších stupňů zjištěn.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. ledna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu