22 Cdo 5562/2016
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 135c odst. 1 obč. zák., § 3055 odst. 1 alinea první o. z.



22 Cdo 5562/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně GV Reality s. r. o., se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, identifikační číslo osoby: 24148733, zastoupené Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, proti žalovanému O. B. , zastoupenému Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, o odstranění stavby a o vzájemném návrhu na zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 25/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 64 Co 54/2016-304, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 16 C 25/2013-223, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen v obecné pariční lhůtě odstranit z pozemku parc. č. 2339/19 budovu, umístěnou na tomto pozemku, vše zapsané v katastrálním území a části obce K., obec P. (výrok I.). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby soud určil, že žalovaný je oprávněn z věcného břemene užívání pozemku parc. č. 2339/19, katastrální území K., zastavěním budovou, a užívání a požívání pozemků parc. č. 2339/197, parc. č. 2339/210 a parc. č. 2339/153, katastrální území K., s tím, že toto právo se váže k vlastnictví budovy a přechází spolu s vlastnickým právem k této budově (výrok II.). Rovněž zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby soud zřídil ve prospěch žalovaného oprávnění z věcného břemene užívání pozemku parc. č. 2339/19, katastrální území K., zastavěním budovou a ve vztahu k pozemkům parc. č. 2339/197, parc. č. 2339/210 a parc. č. 2339/153, katastrální území K., zřídil právo cesty k budově na pozemku parc. č. 2339/19, katastrální území K., přes výše uvedené pozemky s tím, že v obou případech se toto právo váže k vlastnictví budovy a přechází spolu s vlastnickým právem k této budově (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Městský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 64 Co 54/2016-304, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a v části výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, aby ve vztahu k pozemkům parc. č. 2339/197, parc. č. 2339/210 a parc. č. 2339/153, katastrální území K., soud zřídil právo cesty k budově na pozemku parc. č. 2339/19, katastrální území K., přes výše uvedené pozemky s tím, že v obou případech se toto právo váže k vlastnictví budovy a přechází spolu s vlastnickým právem k této budově, potvrdil; v části výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, aby soud zřídil ve prospěch žalovaného oprávnění z věcného břemene užívání pozemku parc. č. 2339/19, katastrální území K., zastavěním budovou, a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je vlastníkem budovy v katastrálním území K., část obce K., obec P., nacházející se na pozemku parc. č. 2239/19, jenž je, stejně jako pozemky parc. č. 2339/197, parc. č. 2339/210 a parc. č. 2339/153 ve vlastnictví žalobkyně. K budově je přístup z ulice V. K. Budova byla vystavěna společností IPB Real a. s. na základě obecné smlouvy o spolupráci, nájemní smlouvy ze dne 13. 1. 1997 a smlouvy o zřízení věcného břemene k pozemkům (ve vlastnictví státu) ze dne 13. 1. 1997; tyto smlouvy se souhlasem Ministerstva zdravotnictví uzavřel s IPB Real a. s. Institut klinické a experimentální medicíny (dále IKEM ) jako příspěvková organizace přímo podřízená Ministerstvu zdravotnictví a oprávněná nakládat s majetkem státu. S uzavřením smluv vyslovilo opakovaně souhlas Ministerstvo zdravotnictví ČR a IPB Real a. s. si nechala zpracovat právní analýzu smluvních vztahů s IKEM, z níž vyplynulo, že uzavřené smlouvy v maximální možné rovině zajišťují práva k pozemkům tak, aby na nich IPB Real a. s. mohla stavět. Na obytný komplex Zelené údolí bylo vydáno stavební povolení. Předmětné pozemky stát převedl na Lidové bytové družstvo Praha 4 (dále LBD ), neboť právnímu předchůdci LBD byly tyto pozemky na základě rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1989 odebrány. Zrušením rozhodnutí o vyvlastnění vstoupilo LBD do právních vztahů namísto IKEM na základě § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ). V té době již výstavba obytného komplexu byla realizována. LBD pak 14. 6. 2012 za úplatu převedlo pozemky na právní předchůdkyni žalobkyně společnost, GORDION s. r. o., z níž později odštěpením vznikla žalobkyně. Od společnosti IPB Real nabyli vlastnické právo k budově na základě kupní smlouvy uzavřené dne 16. 2. 2001 manželé B. Žalovaný se stal jejím vlastníkem na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 081 Ex 1263/08-45.

Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně, že budova není stavbou neoprávněnou. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 22 Cdo 4461/2015, v němž byla řešena obdobná věc (byla posuzována oprávněnost jiné stavby v téže lokalitě vybudované za týchž skutkových a právních okolností jako budova ). Uzavřel, že na vypořádání vztahu z neoprávněné stavby je na místě aplikovat § 135c obč. zák. a připomněl názor vyjádřený v citovaném rozsudku dovolacího soudu, že s ohledem na fakt, že s výstavbou budovy byl dán souhlas vlastníka pozemku, jakož i státních orgánů, bude třeba při úvaze o způsobu vypořádání přijmout takové řešení, které umožní další existenci stavby. V závislosti na těchto závěrech dovolacího soudu odvolací soud v projednávané věci zrušil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, který nekorespondoval tomu, že vypořádání vztahu by se mělo týkat pouze stavby budovy na zastavěném pozemku, k němž žalovaný v minulosti nenabyl žádné oprávnění, a že v rámci řešení vztahu vlastníka budovy a vlastníka stavby by mělo být uvažováno tak, aby byla stavba zachována.

Proti rozsudku odvolacího soudu (proti části výroku I., jímž byl potvrzen zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně spatřuje důvod přípustnosti dovolání v tom, že předmětná otázka hmotného práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které spočívá v tom, že na zjištěný skutkový stav odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis.

Připomněla, že i judikatura dovolacího soudu považuje rozhodnutí o vypořádání neoprávněné stavby za rozhodnutí konstitutivní, neboť teprve jím dochází ke vzniku práv a povinností, které účastníci dříve neměli, a pouhá možnost tento nárok uplatnit ještě volbu způsobu vypořádání nezakládá. Poukázala rovněž na to, že s ohledem na intertemporální ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. se řídí podle nové právní úpravy uplatnění dalších nároků z věcných práv jako např. zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nebo zrušení věcného břemene, což vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014).

Vypořádání vztahu z neoprávněné stavby budovy mělo být řešeno podle právní úpravy občanského zákoníku účinné po 1. 1. 2014 (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb. dále o. z. ). Pokud odvolací soud při volbě právního režimu, podle něhož měla být věc řešena vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 22 Cdo 4461/2015-454, pak pominul, že i dovolací soud se odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe (žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, z něhož obsáhle citovala, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1875/98), která dospěla k závěru, že (ne)oprávněnost stavby se posuzuje podle právní úpravy účinné v době jejího vzniku a na vypořádání vztahu z neoprávněné stavby se aplikuje právní úprava v době, kdy soud o vypořádání rozhoduje.

Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud pochybil, pokud v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004) při zjištění, že budova je stavbou neoprávněnou, zamítl žalobu na její odstranění.

Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rovněž i rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný označil dovolání za nepřípustné, neboť jím žalobkyně napadá část potvrzujícího výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na odstranění stavby, nicméně celá dovolací argumentace směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, které napadeny nebyly. Žaloba na odstranění stavby byla založena nikoliv na vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku podle § 135c obč. zák., ale na § 126 odst. 1 obč. zák. Taková vlastnická žaloba nepochybně zamítnuta být může v situaci, kdy dále bude řízení o vypořádání vztahu k neoprávněné stavbě pokračovat a žalobkyně se k jednotlivým způsobům vypořádání může vyjadřovat.

Dále uvedl, že na vypořádání vztahu z neoprávněné stavby je aplikovatelná právní úprava účinná do 31. 12. 2013, což dovolací soud ve své recentní judikatuře již vyjádřil (žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4191/2014, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, jenž byl vydán ve skutkově i právně obdobné věci). Dále připomněl i shodně vyznívající názory v odborné literatuře [viz Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 až § 1474). Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2013, str. 1235], včetně právní expertízy hlavního autora nového občanského zákoníku Prof. Karla Eliáše, z níž při nezařazení případu vypořádání neoprávněné stavby mezi zvláštní intertemporální ustanovení k věcným právům (§ 3054 až § 3068) vyplývá, že je třeba vyjít z § 3028 odst. 2 o. z. a nejen oprávněnost stavby, ale i vypořádání vztahu z neoprávněné stavby podřídit dosavadní právní úpravě, tj. § 135c obč. zák. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě dojde-li k závěru o přípustnosti dovolání, aby je zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 24. 1. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V projednávané věci sice dovolání splňuje veškeré obsahové náležitosti stanovené občanským soudním řádem a žalobkyně rovněž vymezuje dvě z kritérií jeho přípustnosti upravené v § 237 o. s. ř., nicméně dovolání není přesto přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva, na nichž rozsudek závisí a jež dovolatelka identifikuje, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a stejně není naplněna ani podmínka, že relevantní právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Žalobkyně namítá, že na vypořádání neoprávněné stavby měl odvolací soud aplikovat v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu úpravu občanského zákoníku účinnou v době rozhodování, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném po 1. 1. 2014, konkrétně jeho ustanovení § 1085, popřípadě § 1086 o. z. Pokud tak odvolací soud neučinil a řešení vztahu z neoprávněné stavby podřídil právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, jmenovitě § 135c obč. zák., přičemž odkázal na recentní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, pak byl rovněž naplněn i důvod přípustnosti dovolání spočívající v rozdílném rozhodování dovolacího soudu o téže právní otázce.

Uvedená námitka přípustnost dovolání ani pro jeden z uvedených důvodů nezakládá. Dovolací soud ve shora citovaném rozsudku velmi podrobným způsobem ve věci charakterizované v podstatných rysech totožnými skutkovými okolnostmi formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož i vypořádání neoprávněné stavby vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. bude podrobeno dosavadní právní úpravě. Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu se podává, že občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neřeší výslovně další osudy neoprávněných staveb, vzniklých za platnosti občanského zákoníku z roku 1964, resp. i dříve. V ustanoveních přechodných a závěrečných sice pamatuje na vlastnický režim staveb na cizích pozemcích, které tu budou v době, kdy nabyl nový zákoník účinnosti, o jejich vypořádání se však nezmiňuje. Pro vypořádání neoprávněných staveb zřízených před 1. 1. 2014 není nová úprava použitelná. Nový občanský zákoník totiž vychází z toho, že stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku (§ 3055 odst. 1 o. z.). Toto řešení je jediné možné, jiné by bylo v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pak jsou ovšem zjevně nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí z opačného přístupu vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát vlastníkem stavebník, musel by mu ji soud přikázat. Na stávající stavby nelze užít ani pravidlo platné v případech, kdy vlastník pozemku o zřizování neoprávněné stavby věděl, avšak bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Je tedy zřejmé, že přímá aplikace § 1086 a násl. nepřichází (je-li celá stavba na cizím pozemku) do úvahy [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 str. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012)]. Proto vypořádání staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle § 135c obč. zák.).

Od uvedených závěrů není důvod odchylovat se ani v projednávané věci, a to zvláště v situaci, kdy se začínají prosazovat i v dalších rozhodnutích dovolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, proti němuž byla podána ústavní stížnost, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2818/16, odmítnuta, přičemž i závěry týkající se volby odpovídajícího právního režimu v testu ústavnosti uspěly). Nelze rovněž přehlédnout, že v usnesení ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 480/2015, Nejvyšší soud ve vztahu k dosavadní judikatuře, na níž odkazuje i žalobkyně, uvedl následující: Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, se oprávněnost stavby posuzuje podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku, a způsob vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, se odvíjí od právní úpravy platné v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě. Pravidla o posuzování (ne)oprávněnosti stavby a způsobu vypořádání neoprávněné stavby, jak z citovaného rozsudku dovolacího soudu vyplývají, jsou v rozhodovací praxi pevně ukotvena (k tomu srovnej dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 6/2001, str. 280, a z rozhodnutí soudů nižších stupňů například rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 37 Co 40/95, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 10/1996, str. 480). Nelze ovšem přehlédnout, že historicky se tato judikatura začala vytvářet a reflektovat právní stav účinný po 1. 4. 1964, kdy do tehdejšího občanského zákoníku byl institut neoprávněné stavby začleněn, a zcela zřejmě souvisel s absencí superficiální zásady. Tato zásada byla v právní úpravě opuštěna již v tzv. středním občanském zákoníku (§ 155 a následující středního občanského zákoníku zákon č. 141/1950 Sb.), ale protože úprava neoprávněné stavby v něm ještě nebyla obsažena, řešil se způsob vypořádání staveb vzniklých před 1. 4. 1964 podle pravidel o nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci (§ 125 a následující zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník). Z uvedeného vyplývá, že judikatorně ukotvené pravidlo, že oprávněnost stavby je třeba posoudit podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku, zatímco vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, se uskuteční podle právní úpravy platné v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě je svázáno nejen s institutem neoprávněné stavby, ale i s absencí zásady superficies solo cedit. Nová právní úprava občanského zákoníku, jež je naopak na superficiální zásadě založena, normuje takové způsoby vypořádání vztahu ke stavbě na cizím pozemku, které této zásadě konvenují, tudíž u nových staveb potlačuje takový konečný stav, kdy vlastnictví k pozemku a ke stavbě by svědčilo různým osobám (§ 1084 až § 1086 o. z.).

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, stejně jako ostatní výše citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, nepředstavují judikatorní odklon od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dosavadní judikatura nebyla při řešení otázky dopadající právní úpravy na řešení vztahu z neoprávněné stavby konfrontována s návratem k superficiální zásadě, která se promítla do právní úpravy soukromého práva účinné od 1. 1. 2014. Jak z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, tak i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1875/98, na něž odkazuje žalobkyně, vyplývá, že otázka (ne)oprávněnosti stavby a způsobu vypořádání vztahu z neoprávněné stavby byly sice posuzovány podle dvou různých úprav zákona č. 40/1964 Sb. (účinné do 1. 1. 1992, šlo-li o vznik neoprávněné stavby, a po 1. 1. 1992, pokud šlo o její vypořádání), nicméně vždy v právních poměrech absentující zásady superficies solo cedit. Částečný judikatorní odklon od dosavadní rozhodovací praxe není tudíž založen na revizi správnosti dosavadních závěrů, ale na změně právní úpravy, do níž se vrátila právní zásada prosazující jednotnost vlastnického práva k pozemku a ke stavbě na tomto pozemku situované. Nebyla tak splněna podmínka pro iniciování změny dosavadní judikatury postupem upraveným v § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Řešení, která z nové úpravy vyplývají a konvenují superficiální zásadě (srovnej § 1084 odst. 1 o. z., podle něhož stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku), jsou nepřenositelná do režimu vypořádání vztahu z neoprávněné stavby, jež vychází z přechodného ustanovení § 3055 odst. 1 věta první o. z., podle něhož stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka rozporu rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího při řešení otázky procesního práva spočívající v nemožnosti zamítnout žalobu na odstranění stavby tehdy, jedná-li se o stavbu neoprávněnou. Žalobkyně sice odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, nicméně přehlíží, že v projednávaném sporu na rozdíl od věcí posuzovaných dovolacím soudem v citovaných rozhodnutí se vypořádání vztahu z neoprávněné stavby domáhá vzájemným návrhem i žalovaný. Protože řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi jeho účastníky, a soud není vázán návrhem účastníků [§ 153 odst. 2 o. s. ř., pro odvolací soud § 212, věta druhá, písm. d) o. s. ř.], nelze zásadně vyloučit, aby soud, dospěje-li k závěru, že návrh účastníka řízení na určité konkrétní vypořádání nelze akceptovat, nerozhodl o vypořádání jiným způsobem. Tento závěr byl ostatně formulován oběma rozhodnutími dovolacího soudu, na něž žalobkyně odkázala. I z podnětu vzájemného návrhu žalovaného, který se domáhá vypořádání vztahu z neoprávněné stavby zřízením věcného břemene, je možné tento vztah vypořádat jiným způsobem, jehož volba s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu není z procesního hlediska omezena pouze na to, co žádá účastník řízení.

Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení v dovoláním napadené části končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2017

Mgr. David Havlík
předseda senátu