22 Cdo 554/99
Datum rozhodnutí: 30.11.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 554/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. Ž., zastoupenému advokátkou, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 220/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 1998, č. j. 11 Co 506/98-45, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Opavě (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. dubna 1998, čj. 7 C 220/97-20, zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhal vydání osobního automobilu zn. Ford Escord D, červené barvy, SPZ ..., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce v roce 1992 uzavřel leasingovou smlouvu ohledně předmětného vozu, v technickém průkazu vozu byl vyznačen dlouhodobý pronájem, který skončil ke dni 30. 11. 1994, a vozidlo bylo převedeno na žalobce. Dále vzal za prokázáno, že žalobce uzavřel se žalovaným v roce 1995 ústní kupní smlouvu, kterou žalobce prodal žalovanému předmětný automobil za dohodnutou kupní cenu 180.000,- Kč, přičemž první splátku této kupní ceny 90.000 Kč, vybrané 7. 4. 1995 z účtu žalovaného u Č. s. a. s., použil žalobce k úhradě první leasingové splátky na další automobil Ford Eskord. Žalobce připustil, že tužkou psaná poznámka na výpisu z účtu žalovaného u výběru 90.000 Kč splátka na Ford" je napsána jeho rukou. Tvrzení, že z této částky si ponechal 50.000,- Kč z toho titulu, že vykonal pro žalovaného určité služby tím, že mu zapůjčil předmětný vůz k zahraničním cestám, a zbylou částku 40.000,- obdržel od žalovaného jako nájem za užívání předmětného automobilu, žalobce neprokázal ani účetně nedoložil. Zaplacení částky 90.000,- Kč, která byla použita při akontaci leasingu a také předání zbylých 90.000,-Kč žalovaným potvrdily svědkyně Z. Ž. (manželka žalovaného) a H. F. (manželka žalobce a dcera žalovaného). S odůvodněním, že žalobce neprokázal vlastnictví k předmětnému vozu, neposkytl mu soud prvního stupně ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. srpna 1998, čj. 11 Co 506/98-45, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci vozidlo Ford Escord, výrobní číslo ..., červené barvy, SPZ ... a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že je na žalobci, aby prokázal, že je vlastníkem předmětného vozu a že žalovaný neprávem vůz zadržuje. Poukázal však na to, že bylo na žalovaném, aby prokázal své tvrzení, že k němu nabyl vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou se žalobcem za dohodnutou kupní cenu 180.000,- Kč. Po doplnění dokazování opětovným výslechem účastníků a svědkyň Z. Ž. a H. F. dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný důkazní břemeno neunesl. Podle soudu prvního stupně bylo tvrzení žalovaného, že uzavřel předmětnou kupní smlouvu se žalobcem, podpořeno výpovědí slyšených svědkyň. Z doplňujících výslechů žalovaného a těchto svědkyň však vyplývají rozpory ohledně místa, kde mělo k uzavření smlouvy dojít a ohledně přítomnosti manželky žalovaného při uzavření smlouvy. Před odvolacím soudem totiž Z. Ž. uvedla, oproti výpovědi žalovaného, že k uzavření smlouvy v její přítomnosti nedošlo. Zásadní neshody byly také zjištěny ohledně předání částky 90.000 Kč jako první splátky dohodnuté kupní ceny. Z. Ž. totiž před odvolacím soudem nepodpořila tvrzení žalovaného ani v tom, že k jejímu předání došlo v bytě žalobce za její přítomnosti. Žalovanému se rovněž nepodařilo prokázat, jakým způsobem byla zaplacena zbývající část kupní ceny ve výši 90.000,- Kč, když ohledně tohoto tvrzení nebylo nic konkrétního ani z výpovědi svědkyň zjištěno. Pro závěr, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o uzavření tvrzené kupní smlouvy svědčí i skutečnosti, že vozidlo nebylo přepsáno na dopravním inspektorátu, žalovaný nemá v držení velký technický průkaz a žalovaný v letech 1996-1998 neplatil zákonné pojištění. Jestliže žalovaný neunesl důkazní břemeno, že je vlastníkem předmětného vozu, logicky je unesl žalobce, jestliže ohledně toho, že nabyl k němu vlastnictví 30. 11. 1994, nebylo mezi účastníky sporu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný vůz bez právního důvodu zadržuje a žalobci přísluší jako jeho vlastníku ochrana podle § 126 odst. l obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř, které rozvádí tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci a v určitých skutkových zjištěních nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování", správně tedy uplatňuje dovolací důvody podle § 241odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že neprokázal předání částky 90.000 Kč žalobci, když na výpisu z účtu žalovaného je u výběru částky 90.000 Kč vlastnoruční poznámka žalobce splátka na Ford". Tu žalobce použil na akontaci nového vozu, na kterou by jinak neměl finanční prostředky, a proto také nabídl žalovanému odprodej předmětného vozu. Přitom žalobce při prvém výslechu vypověděl, že žalovaný mi z titulu údajné kupní ceny nezaplatil vůbec nic". K závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena, dospěl odvolací soud, aniž přihlédl k tomu, že žalobce původně tvrdil, že žalovaný používal vůz na základě smlouvy o sdružení uzavřené se žalovaným a že po ukončení smlouvy mu žalovaný vůz odmítá vydat. Vůz však součástí sdružení nebyl. Žalovaný měl totiž vůz nepřetržitě k dispozici a používal ho k soukromým účelům, jakmile si žalobce v roce 1995 pořídil vůz nový. Podle žalovaného se odvolací soud nedostatečně zabýval otázkou, kolik z částky 90.000 Kč by mělo žalobci náležet z titulu údajně vykonaných cest žalovaným do zahraničí. Takové jízdy žalovaný nepopírá, ale částky za ně nemohly činit tolik, kolik uvádí žalobce. Žalovaný sám vázal uznání jejich výše na účetnictví žalobce, ale tuto skutečnost žalobce neprokázal". Žalovaný dále poukazuje na to, že k platnosti smlouvy o koupi věci movité není třeba písemné formy, když stačí, že se účastníci shodli na ceně a způsobu jejího zaplacení. To prokázal i výpověďmi slyšených svědkyň, když rozpory v jejich výpovědích se netýkaly toho, že smlouva byla uzavřena a kupní ceny. Jak byla kupní cena splácena, není pro hodnocení věci významné, neboť je třeba vzít v úvahu, že v době uzavření smlouvy účastníci nebyli v žádném rozporu a žalovaný finančně rodinu žalobce podporoval. Konečně žalobce vytýká odvolacímu soudu, že v průběhu odvolacího řízení byly navrhovány důkazy jak ze strany žalobce, tak i z jeho strany, a pokud soud vydal rozhodnutí na základě dosud provedených důkazů, učinil tak v rozporu s tím, že jeho povinností bylo zjistit skutkový stav všemi dosažitelnými prostředky". Proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za předčasné. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení řádně zastoupeným (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o dovolání přípustné ( § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, dovolání není opodstatněné.

Nejprve dovolací soud z úřední povinnosti zkoumal, zda v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Takové vady žalovaný nenamítal a ze spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny.

Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v § 132 o. s. ř. o volném hodnocení důkazů. Pod pojem provedené dokazování nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek (řízení nalézací).

Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Nelze-li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.

Vzhledem k výše uvedenému nemůže obstát námitka žalovaného, že zjištění odvolacího soudu, že žalobce od něj nepřevzal částku 90.000 Kč nemá oporu v provedeném dokazování. Takové zjištění totiž odvolací soud neučinil - po doplnění dokazování učinil zjištění, že oproti tomu co tvrdil, žalovaný uvedenou částku nepředal žalobci v bytě žalobce za přítomnosti jeho manželky H. Ž. jako část kupní ceny. Toto zjištění učinil právě z výpovědi manželky žalovaného, stejně jako zjištění, že nebyla přítomna uzavření kupní smlouvy v bytě žalobce, oproti tomu co žalovaný rovněž tvrdil a jako účastník řízení vypovídal. Žalovaný sice i v dovolání rozpory v těchto výpovědích konstatuje, ale nelogicky je vysvětluje tím, že se netýkaly uzavření kupní smlouvy a kupní ceny". Zjištění odvolacího soudu, že žalovaný nepředal žalobci částku 90.000 Kč jako plnění části kupní ceny předmětného vozu také není v rozporu s výpovědí žalobce před soudem prvního stupně, ale, jak vyplývá z doslovné citace této výpovědi v dovolání, naopak s ní koresponduje. Na toto zjištění navazují dále zjištění odvolacího soudu, že nedošlo k přepisu vozu na dopravní inspektorátu na žalovaného, že žalovaný neměl v držení velký technický průkaz a že neplatil zákonné pojištění vozu, ze kterých odvolací soud také dovodil, že nedošlo k uzavření tvrzené kupní smlouvy.

Pro uvedený závěr měl tedy odvolací soud potřebná zjištění - že kupní smlouva nebyla uzavřena za okolností, které žalovaný tvrdil, pokud jde o místo, čas a přítomnost dalších osob, že nedošlo ke změně v evidenci a pojištění vozu, které by změnu vlastnictví měly následovat a že žalovaný ani nedoložil zaplacení kupní ceny 180.000 Kč. Žalovanému nelze přisvědčit, že pro závěr, zda došlo k uzavření kupní smlouvy není významné, zda byla kupní cena žalovaným zaplacena. Pokud žalovaný tvrdil, že kupní smlouva uzavřena byla a že také sjednanou kupní cenu zaplatil, bylo by možné považovat za věrohodné jeho tvrzení o uzavření smlouvy, pokud by prokázal zaplacení finanční částky žalobci ve výši odpovídající jím tvrzené sjednané kupní ceny 180.000 Kč, a to bez ohledu na vzájemné vztahy účastníků, daných tím, že žalobce je manželem dcery žalovaného a stavem jejich manželství. Jestliže ovšem žalovaný neprokázal, mimo předání částky 90.000 Kč (nikoli však jako kupní cenu), zaplacení zbývajících 90.000 Kč vůbec, pak pro uvedený závěr, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy, již nebylo podstatné zjištění, kolik z předané částky 90.000 Kč skutečně náleželo žalobci za žalovaným vykonané cesty s předmětným vozem do zahraničí. Žalovaný ostatně i v dovolání připouští, že pohledávka žalobci vůči němu vznikla, přitom však v rozporu s tím ještě ve vyjádření k žalobě uváděl, že kupní cenu 180.000 Kč zaplatil žalobci tak, že 90.000 Kč mu předal na zaplacení akontace a zbytek zaplatil ve splátkách.

Konečně k námitce žalovaného, že odvolací soud neprovedl účastníky v odvolacím řízení navrhované důkazy, lze v prvé řadě uvést, že žalovaný sám žádné důkazy nenavrhoval. Považoval za nadbytečný žalobcem navrhovaný důkaz výslechem svědkyně V. P., bývalé účetní žalovaného. K návrhu žalobce na vyžádání zprávy bezpečnostní agentury B. O. žalovaný uvedl, že před zaměstnancem této agentury se nevyjádřil tak, že předmětný vůz je v bezpodílovém spoluvlastnictví jeho dcery a žalobce. Není také povinností soudu zjistit skutkový stav všemi dosažitelnými prostředky". Z § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede. To znamená, že není povinen provést ani všechny účastníky navrhované důkazy. Neprovede zejména důkazy, které jsou pro věc nerozhodné nebo které nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. Jestliže tedy na základě již provedených důkazů soud ke zjištění skutkového stavu dospěl, nemusí již další navrhované důkazy provádět.

Z rozsudku odvolacího soudu tak vyplývá, že tento soud při hodnocení provedených důkazů vycházel ze všech shromážděných důkazů a náležitě zdůvodnil, proč za základ svého skutkové zjištění vzal dokazování, které provedl. Pokud žalovaný vytýkal odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, činí tak nedůvodně.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je rovněž správné, neboť na základě správně zjištěného skutkového stavu nemohl dospět k jinému odpovídajícímu právnímu závěru, než učinil: že žalovaný neprokázal nabytí vlastnictví k předmětnému vozu kupní smlouvou uzavřenou se žalobcem a žalobci tak přísluší ochrana vlastnického práva podle § 126 odst. l obč. zák.

Z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu správný a dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Žalovaný nebyl s dovoláním úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly. Proto bylo podle § 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 a § 142 odst. l o. s. ř. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2000

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková