22 Cdo 552/2007
Datum rozhodnutí: 21.01.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 552/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. D., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 8/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2006, č. j. 53 Co 440/2005-694, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.501,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. srpna 2005, č. j. 10 C 8/2000-613, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité včetně perského koberce o rozměrech 4 x 3 m, zůstatek ve výši 214,67 CAD na devizovém účtu číslo s názvem D. H., vedeném u Ž. b., a. s., pobočka P., a zůstatek ve výši 19.872,20 Kč na účtu penzijního připojištění podle smlouvy číslo 000157180, vedeném u A. Ž. p. f., a. s., pobočka P., vše v celkové částce 90.187,- Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil zn. H. S., registrační značky, světlé modré barvy, dále blíže označené věci movité, akcie L. T., vedené v E. S. P. P. (v systému zaměstnaneckých akcií) v programu B., a zůstatek ve výši 45.205,24 USD na devizovém účtu číslo typ účtu registrovaný plán důchodového pojištění (RRSP), vedeném u B. o. M., F. C. F., vše v celkové částce 1.682.701,- Kč. Pod bodem III. žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 69.707,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.


Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 5. 6. 1981, zaniklo rozvodem 17. 3. 1998. Věci uvedené ve výroku rozsudku pod bodem I. jako položky 1) až 31) a pod bodem II. jako položky 1) až 13) byly pořízeny za trvání manželství účastníků z jejich společných prostředků. Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků soud prvního stupně učinil i perský koberec, ohledně kterého žalovaný tvrdil, že jej získal darem od B. A.. K prokázání svého tvrzení předložil dopis určený všem zainteresovaným , který měl napsat B. A., v němž je uvedeno, že dal krásný perský koberec masat jako dárek na rozloučenou svému dávnému příteli A. D. . Žalobkyně zpochybnila pravost a správnost tohoto dopisu s tím, že není podepsán, není notářsky ověřen a B. A. neměl v podstatě žádný majetek. Podle soudu prvního stupně žalovaný nesplnil svou důkazní povinnost k prokázání svého tvrzení. Z výpisu z účtu číslo 817-05-2524 E. S. P. P., v systému zaměstnaneckých akcií v programu B., za dobu od 28. 3. 1998 do 26. 6. 1998 soud prvního stupně zjistil, že v tomto období byl účet veden na majitele A. D., ve formě akcií L. T. Inc. K nejbližšímu dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, a to k 26. 6. 1998 činila tržní cena akcií 1.510,24 USD, po přepočtu a zaokrouhlení 51.393,- Kč. Jiný výpis žalovaný na výzvu soudu nepředložil. Jde o akcie společnosti, u níž byl žalovaný zaměstnán, a která od roku 1997 z jeho platu srážela určité procento na akcie. S akciemi disponoval pouze žalovaný a dosud je vlastní. Protože akcie byly pořizovány za trvání manželství z platu žalovaného, který patřil do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, soud prvního stupně akcie učinil jeho předmětem. Cenu akcií soud stanovil podle své úvahy, neboť jejich cena je velmi proměnlivá a lze pouze s nepoměrnými obtížemi zjistit její výši, jaká byla před několika měsíci až lety. Cenu akcii stanovil podle ceny zjištěné k 26. 6. 1998. Z potvrzení B. o. M. z 20. 12. 2002 soud prvního stupně zjistil, že u této banky byl k uvedenému dni veden registrovaný plán důchodového pojištění č. 8038264 na majitele A. D.. Zůstatek na účtu k 17. 3. 1998 činil 45.205,24 CAD, po přepočtu a zaokrouhlení 1.538.018,- Kč. Účet založil na své jméno žalovaný v roce 1995 a peníze na tento účet byly složeny jednorázově poté, co žalovaný ukončil pracovní činnost a odcestoval do ČR a po schvalovacím řízení Ministerstva financí ČR. Jde o peníze, které po dobu zaměstnání žalovaného v K. jeho zaměstnavatel platil do penzijního fondu, aniž by žalovanému něco strhával z platu. Po skončení jeho zaměstnání byly dosud takto zaplacené peníze do penzijního fondu přetransformovány, ale žalovaný s nimi může nakládat až po dosažení věku 65 let a jsou určeny na zakoupení doživotní renty v důchodovém věku. Soud prvního stupně zůstatek na důchodovém pojištění žalovaného zahrnul do bezpodílového spoluvlastnictví s tím, že jde o příjmy žalovaného, které jeho zaměstnavatel používal na úhradu jeho důchodového pojištění. Za nerozhodné pro rozhodnutí považoval skutečnost, že žalovaný nemůže finanční prostředky vybrat dříve než dosáhne věku 65 let. Ze stejných důvodů zahrnul do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zůstatek na účtu penzijního připojištění žalobkyně, jakož i zůstatek na devizovém účtu žalobkyně. Při rozhodnutí o tom, které věci přikázat tomu kterému z účastníků do výlučného vlastnictví, soud prvního stupně vycházel z návrhů účastníků a z toho, které věci ten který z účastníků po rozvodu manželství užíval a má je v držení. Při vypořádání soud zohlednil, že po zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 012 v P., Mezi školami č. p. 2473, se výlučnou nájemkyní a členkou bytového družstva stala žalobkyně a že obvyklá cena členského podílu k tomu bytu činí 1.800.000,- Kč. Uvedený družstevní byt byl žalovaný povinen vyklidit po zajištění náhradního bytu. Náhradní byt pro žalovaného s nájemní smlouvou na dobu neurčitou za tzv. regulované nájemné zajistila žalobkyně, která 8. 10. 2001 za uzavření takové smlouvy zaplatila L. G. částku 350.000,- Kč. Do takto zajištěného náhradního bytu byl žalovaný 8. 6. 2004 exekučně vystěhován. Částku 350.000,- Kč soud prvního stupně nepovažoval za předmět bezpodílového spoluvlastnictví, jak tvrdil žalovaný. Postavil se na stanovisko, že tato částka představuje náklady, které by žalobkyni nevznikly, pokud by si žalovaný náhradní byt zajistil sám, a že je v souladu s § 149 odst. 2 o. z. i obecnými zásadami spravedlivého vypořádání k těmto nákladům při vypořádání přihlédnout . Poukázal na to, že občanský zákoník uzavření takové smlouvy výslovně nezakazuje, jedná se o obvyklý typ smlouvy, která je v obdobných případech běžně uzavírána , a tato smlouva, jakož i zaplacená částka, která s ohledem na velikost a stav bytu byla v místě a čase obvyklá, je v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ). Částku 350.000,- Kč proto připočetl k aktivům žalovaného. Soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalovaného na vypořádání částky 55.331,- Kč, představující náklady spojené s provozem automobilu H. S., registrační značky (platby zákonného pojištění, za odtah vozidla, platba pneuservisu), s tím, že tyto náklady nelze zahrnout do vypořádání, když tyto náklady mají spotřební charakter a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů není vyúčtováním celého spotřebního společenství manželů . Soud prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by při vypořádání odůvodňovaly odchýlení se od zásady rovnosti podílů účastníků na nabytém společném majetku.


Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. června 2006, č. j. 53 Co 440/2005-694, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé pod body I. a II. změnil jen tak, že žalovanému se přikazují hodnoty v ceně 1.232.276,- Kč, jinak jej v těchto výrocích potvrdil, a pod bodem III. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 155.505,50 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Odvolací soud doplnil dokazování, i když soud prvního stupně podle odvolacího soudu skutkový stav řádně objasnil, a učinil skutkový závěr, že žalobkyně mohla nabýt a také nabyla částku 350.000,- Kč, kterou vynaložila na zajištění náhradního bytu pro žalovaného, z vlastních prostředků. Uvedl, že žalobkyně od rozvodu manželství do října 2001 dosahovala takového měsíčního příjmu, který jí umožnil ušetřit částku 230.000,- Kč, zbývající částku 120.000,- jí půjčil svědek J. D. Žalovaný ani netvrdil, z jakých společných prostředků by uvedena částka měla pocházet. Uvedená částka tak do bezpodílového spoluvlastnictví nepatřila. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že částku vynaloženou žalobkyní na zajištění náhradního bytu pro žalovaného je třeba zohlednit a vypořádat v rámci širšího majetkového vypořádání účastníků. Na rozdíl od soudu prvního stupně tuto částku nepřipočetl k aktivům žalovaného, ale odečetl ji od zjištěné obvyklé ceny členských práv k družstevnímu bytu žalobkyně, tj. od částky 1.800.000,- Kč, a při vypořádání tak vycházel z ceny členských práv ve výši 1.450.000,- Kč. Zde odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku Znaleckého ústavu T., z něhož zjistil, že za situace, kdy byt by byl zatížen právem bydlení další osoby, snížila by se cena členských práv až o 1.000 000,- Kč. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zůstatku na účtu důchodového pojištění žalovaného, který po přepočtu na české koruny činí 1.087.593,- Kč, s tím, že soud prvního stupně provedl přepočet, jako kdyby účet byl veden v amerických dolarech, zatímco je veden v kanadských dolarech. Jinak se odvolací soud zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Dodal, že pro posouzení charakteru majetkové hodnoty nemůže být rozhodná skutečnost, že žalovaný nemůže v současné době nakládat s finančními prostředky uloženými na účtu důchodového pojištění. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v otázce ceny akcií v době rozhodování soudu. S ohledem na to, že jde o zaměstnanecké akcie zaměstnavatele žalovaného, který je měl po celou dobu od rozvodu manželství v držení, považoval odvolací soud za spravedlivé, aby byly přikázány do vlastnictví žalovaného.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že majetkové hodnoty nebyly mezi účastníky spravedlivě rozděleny. Cena akcií společnosti L. T. v době rozhodnutí odvolacího soudu byla zcela nicotná a ve vztahu k jejich ceně v roce 1998 jsou prakticky bezcenné. Tuto skutečnost soudy nevzaly v úvahu a nevyhověly ani jeho návrhu, aby byly rozděleny účastníkům rovným dílem, čímž by bylo docíleno spravedlivého vypořádání. Přikázáním všech akcií do vlastnictví se žalovaný cítí značně znevýhodněn v porovnání s tím, co bylo přikázáno žalobkyni. Žalovaný nemá zájem nabývat do vlastnictví majetek, který ke dni rozhodnutí nemá cenu, kterou měl ke dni rozvodu. To platí i pro osobní automobil zn. H. S., který, ačkoliv jej původně požadovala žalobkyně, byl přikázán do jeho vlastnictví v ceně ke dni rozvodu manželství a nebylo přihlédnuto k nákladům žalovaného vynaloženým na jeho údržbu a poplatky spojené s jeho provozem, zatímco částka 350.000,- Kč za nájemní smlouvu k bytu žalovaného byla zohledněna, i když nebyla žalobkyní vynaložena na správu a údržbu věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví. Dále uvedl, že žalobkyně před vynesením rozsudku soudu prvního stupně nenavrhla žádné důkazy o nabytí částky 350.000,- Kč, ani nikdy netvrdila, že by si půjčila peníze od J. D.. Doplnění dokazování v tomto směru žalovaný považuje za nezákonné. Žalovaný nesouhlasí také s rozhodnutím, pokud mu byl přikázán zůstatek na jeho důchodovém pojištění, neboť s touto hodnotou nemůže do dovršení věku 65 let nakládat a ani mu do té doby nebude vyplacena. Je toho názoru, že do bezpodílového spoluvlastnictví manželů patří finanční prostředky, které byly za trvání manželství jednomu z manželů vyplaceny, neboť teprve vyplacením finančních prostředků se tyto prostředky dostávají do dispozice účastníka a jsou využitelné do BSM . Protože splatnost jeho důchodového pojištění nenastala, nejde o prostředky patřící do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků podle žalovaného nepatří také perský koberec, který dostal darem od B. A., o čemž předložil darovací listinu vlastnoručně podepsanou dárcem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, příp. jeho odmítnutí. Námitky vznesené žalovaným v dovolání žalobkyně nepovažuje za opodstatněné.


Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.


Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.


Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 132 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných tamtéž pod C 149 a C 159 a dále v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, pod C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ . Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.


Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen potud, že ve prospěch dovolatele napravil víceméně početní pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že při stanovení zůstatku na účtu registrovaného plánu důchodového pojištění žalovaného soud vycházel nikoli z kanadského, ale amerického dolaru. Soud prvního stupně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vycházel ze zůstatku na uvedeném účtu ve výši 1.538.018,- Kč, zatímco odvolací soud ve výši 1.087.593,- Kč. Změna rozsudku soudu prvního stupně se tak týká rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. částky 450.425,- Kč. Ve vztahu ke všem ostatním částem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je tento rozsudek rozsudkem potvrzujícím.


Dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 450.425,- Kč, není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné, a pokud jde o částku 1.087.593,- Kč, rozhodly soudy obou stupňů shodně a tudíž rozsudek odvolacího soudu ohledně této částky je rozsudkem potvrzujícím. Pokud se žalovaný dovolával skutečnosti, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku, nemá tato skutečnost vliv na posouzení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, protože jde o výroky, proti kterým zákon v taxativním výčtu případů, kdy je dovolání přípustné, dovolání nepřipouští. Podle § 167 odst. 1 OSŘ nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením. Usnesením se rozhoduje zejména o podmínkách řízení, o zastavení nebo přerušení řízení, o odmítnutí návrhu, o změně návrhu, o vzetí návrhu zpět, o smíru, o nákladech řízení, jakož i o věcech, které se týkají vedení řízení. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. a) vyjma věcí uvedených v § 237 odst. 2, dále v § 238, § 238a a § 239 odst. 2 písm b) OSŘ. Přípustnost dovolání v daném případě nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, kterým je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí o nákladech řízení a soudním poplatku není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z § 238, § 238a a § 239 odst. 2 písm. b) OSŘ. K tomu srov. Soubor rozhodnutí, C 2458.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek. Dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 OSŘ by se dovolací soud mohl zabývat jen za předpokladu, že by dovolání shledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila. K jednotlivým dovolacím námitkám:


1) Cena zaměstnaneckých akcií společnosti L. T.:


Soud prvního stupně si byl vědom, že po právní stránce je správné vycházet z ceny zaměstnaneckých akcií společnosti L. T. Inc. v době rozhodování (viz str. 13 odůvodnění rozsudku), ovšem s ohledem na technické problémy se zjištěním takové ceny i s obecným ohledem na její velikou variabilitu vyšel z volné úvahy ve smyslu § 136 OSŘ. Odvolací soud v podstatě na toto ocenění odkázal jako správné. Nelze tedy mít za to, že by šlo o nesprávné právní posouzení. Eventuální nesprávnost postupu podle § 136 OSŘ by pak byla nesprávností v rovině nesprávného procesního postupu při provádění dokazování. Ke správnosti takového postupu se však již dovolací soud vyjadřovat nemůže, neboť by mohlo jít jen o vadu řízení (dokazování) podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Jde-li o akcie zaměstnanecké vázané na osobu žalovaného, a to podle kanadského práva, nelze dobře nalézacímu soudu vytýkat, že je mezi účastníky nerozdělil.


2) Cena automobilu H. S.:


Soudy obou stupňů při stanovení ceny osobního automobilu zn. H. S., registrační značky , správně vycházely ze stavu tohoto automobilu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a z jeho ceny v době rozhodování soudu. Tento postup je v souladu s judikaturou, danou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2001, podle kterého při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů .


3) Původ částky 350.000,- Kč, vynaložené žalobkyní na pořízení bytové náhrady pro žalovaného:


Žalovaný nenamítá (právní) nesprávnost započtu této investice žalované (vyplývající z její povinnosti podle rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu a členství ve stavebním bytovém družstvu), ale postup odvolacího soudu ve vztahu ke zkoumání původu částky 350.000,- Kč, kdy dle názoru žalovaného byla žalobkyně řádně poučena prvoinstančním soudem k předložení důkazů o původu těchto peněz a skutečnosti jejich uhrazení . Jde tedy opět o námitku nesprávného procesního postupu odvolacího soudu, nikoli jeho nesprávného právního posouzení.


4) Vypořádání blokovaného registrovaného plánu důchodového pojištění:


Toto vypořádání představuje vypořádání majetkové hodnoty již existující, vytvořené složením části příjmu náležejícího podle § 143 ObčZ do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků na účet žalovaného, nikoli o částku, která bude žalovanému vyplacena teprve v budoucnu za splnění určitých daných podmínek. Skutečnost, že tato částka není žalovanému k dispozici, nemůže vést k tomu, že by nebyla vypořádána. Pokud by se tak nestalo, je zřejmé, že by žalobce byl v budoucnu oproti žalobkyni majetkově zvýhodněn. Není proto důvodu odklonit se od správné praxe soudů, které prostředky na účtu představující důchodové připojištění, pojistné a pod. některého z manželů, patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, činí předmětem jeho vypořádání. Tento samozřejmý a správný přístup soudů v daném případě nezavdává takové pochybnosti, které by mohly vést v dané věci k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.


5) Otázka, zda perský koberec patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nebo jen žalovanému:


Odpověď na uvedenou otázku je odvislá od výsledků dokazovaní a jeho hodnocení nalézacím a odvolacím soudem. Dovolací soud ani v tomto směru neshledává nic, co mohlo rozhodnutí odvolacího soudu činit rozhodnutím zásadního právního významu. Totéž platí pro námitku 6), proti rozdělení věcí mezi účastníky a nákladů spojených s provozem osobního automobilu zn. H. S. po zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků.


S ohledem na uvedené, dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1 (z částky 775.154,- Kč), § 4 odst. 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 13.201,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 21. ledna 2008


JUDr. František B a l á k , v. r.


předseda senátu