22 Cdo 5500/2007
Datum rozhodnutí: 06.11.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 5500/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta, ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. M. B., a 2) J.ě B., zastoupeným advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnických práv a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 8 C 1451/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 28 Co 222/2007-497, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 3 615,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. září 2006, č. j. 8 C 1451/2004-450, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. února 2007, č. j. 8 C 1451/473, pod bodem I. výroku zřídil věcné břemeno, podle kterého je vlastník pozemku parc. č. 765 zahrada v katastrálním území a obci V. L. (zapsán u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště N., na LV č. 36) povinen strpět přesah střechy domu č. p. 19 na st. parc. č. 22 v kat. území a obci V. L. nad pozemek parc. č. 765 zahrada v kat. území V. L., a to v rozsahu pruhu o délce 13,1 m (délka fasády domu č. p. 19) a šířce 1 m až 1,25 m včetně žlabu . Pod bodem II. uložil žalovaným, aby žalobci zaplatili společně a nerozdílně za zřízení věcného břemene jednorázově částku 10 000,- Kč. Pod bodem III. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se rušení vlastnického práva žalobce k parc. č. 765 v kat. území a obci V. L. a odstranit ze zdi domu č. p. 19 ve V. L., stojícího na hranici parc. č. 765, obložení z cihel v šířce cca 15 cm, zabudované na uvedenou zeď v říjnu 1995. Pod body IV. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 20, stavební parc. č. 54, na níž stojí dům č. p. 20, a parc. č. 765 zahrady v obci a kat. území V. L. Žalovaní tamtéž mají ve společném jmění manželů dům č. p. 19, stojící na stavební parc. č. 22. Nemovitosti účastníků spolu bezprostředně sousedí. Hranice mezi st. parc. č. 22 a parc. č. 765 tvoří zeď domu č. p. 19. Žalovaní v rámci rekonstrukce domu zbudovali na domě novou střechu, která je delší, než byla původní. Střecha domu žalovaných přesahuje nad pozemek žalobce celkově v rozsahu 15 m2. Náklady na zkrácení přesahu střechy domu žalovaných na 0,3 m a 0,35 m by si vyžádalo nákladů ve výši 13 899,- Kč. Žalobce do svého domu jezdí 1 x týdně. Na pozemku pod střechou domu žalovaných žalobci nikdy nic nepěstoval ani nepěstuje, roste tam tráva. Samotná střecha domu žalovaných pozemek žalobce nestíní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zkrácení přesahu střechy domu žalovaných na původních 0,3 m včetně okapového žlabu, jak požadoval žalobce, by bylo neúčelné a že dostatečným řešením je zřízení věcného břemene pod bodem I. výroku rozsudku (§ 135c ObčZ). Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene vyšel ze znaleckého posudku Ing. Z. M.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j. 28 Co 222/2007-497, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zřízení věcného břemene a náhradě za věcné břemeno potvrdil, jinak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, který v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 5. 10. 2004, č. j. 22 Cdo 1342/2004-355, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze z 9. 3. 2004, č. j. 28 Co 69/2004-320, a rozsudek soudu prvního stupně ze 16. 9. 2003, č. j. 10 C 1339/95-302, postupoval pokud jde o přesah střechy domu žalovaných podle § 135c občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) a zřídil věcné břemeno za náhradu. Podle názoru odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu, že přesah střechy je zde již více jak 10 let, žalovaní nejednali ve zlém úmyslu, dodatečně požádali o stavební povolení, vyjádřili lítost a nabídli žalobci finanční kompenzaci, kterou žalobce nepřijal. Žalobce nebyl ochoten ke smírnému vyřešení sporu tak, aby stávající přesah střechy byl zachován. Odvolací soud dále uvedl, že i když přesah střechy lze po technické stránce zkrátit a náklady na její zkrácení nejsou tak vysoké, byla by jeho zkrácením jak požaduje žalobce nemovitost žalovaných vystavena neúměrně nepřízní počasí a docházelo by podle stanoviska stavebního úřadu k poškozování její obvodové zdi, neboť jde o západní stranu a v daném místě převažují západní větry. Navíc se nepodařilo prokázat, jaký byl původní přesah střechy nad pozemek žalobce. Výše náhrady za zřízené věcné břemeno nebyla účastníky řízení napadána.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobce vytýká soudu prvního stupně i odvolacímu soudu, že nenechaly zkrátit přesah střechy domu žalovaných, i když to ničemu nebránilo a jeho zkrácením se objektu nic nestane. Poukázal na znalecký posudek Ing. Z. M., který neviděl problém, proč by střecha nemohla být zkrácena, a to jak ze stavebně technického hlediska, tak i architektonického. Náklady na zkrácení přesahu střechy jen nepatrně přesahují náhradu za zřízení věcného břemene. Jestliže lze střechu bez potíží zkrátit, nemusí nastupovat náhradní varianta zřízení věcného břemene, která zatěžuje vlastníka nemovitosti po celou dobu existence pozemku. Při řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je třeba brát v úvahu především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv bylo neoprávněně zasaženo. Žalovaní zákon porušili vědomě, stavbu mají nelegální a neschválenou a porušují zákonem chráněná vlastnická práva žalobce. Rozhodnutí obou soudů jsou v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání s tím, že nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ), případně jeho zamítnutí. Poukázali na to, že zkrácení střešního přesahu by znamenalo odstranění podbití, střešních tašek a latí, především však zkrácení krokví po celé délce domu a že tato úprava by byla nevratná a z estetického hlediska by dům znehodnotila. Soudy v daném případě postupovaly podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, podle kterého nelze nařídit odstranění stavby tam, kde to není účelné (§ 135c ObčZ).

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné jen (jak vyplývá přímo z jeho textu) pro řešení právních a nikoli skutkových otázek. Dovolatel, opírající přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, proto musí napadat rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod č. C 3080 v Souboru rozhodnutí vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck Praha).

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší. K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku třebas i procesněprávní, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Nevymezil-li žalovaný v dovolání právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Podle § 135c odst. 1) ObčZ, zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo ji zřídil (dále jen vlastník stavby ).

Podle § 135c odst. 2) ObčZ nebude-li odstranění stavby účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.

Podle § 135c odst. 3) ObčZ může soud uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména může za náhradu zřídit věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

V dané věci dovolatel konkrétní otázku zásadního právního významu nevymezil a dovolací soud nezjistil, že by odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že soudy obou stupňů zatížily vlastníka nemovitosti zřízením věcného břemene, místo aby nechaly zkrátit přesah střechy domu žalovaných. K tomu lze pouze uvést, že soudy o stavbách na cizích pozemcích a o následném způsobu vypořádání vzájemných vztahů vlastníka stavby s vlastníkem pozemku běžně rozhodují a je vždy věcí soudu, aby v každém konkrétním případě našel nejvhodnější a nejúčelnější řešení, které by bylo v souladu s § 135c ObčZ. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002 ze dne 17. dubna 2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2003, č. sešitu 3/2003, podle kterého účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. Při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak, zda stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří a teprve dodatečně podle geodetického zaměření a podle provedené opravy zjistil opak. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl též k době, která od zřízení stavby uplynula.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neshledal, že by v dané věci měl řešit právní otázku, jejíž řešení by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí zásadně právně významné a následně přínosné pro soudní praxi.

S ohledem na uvedené dovolací důvody soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 7 písm. f), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 2 438,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a daň z přidané hodnoty v částce 577,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. listopadu 2008

JUDr. František B a l á k, v. r.

předseda senátu