22 Cdo 5484/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 5484/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. V. U. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8 Karlíně, Šaldova 466/34, proti žalovanému Exekutorskému úřadu Praha 6 JUDr. Evě Jablonské , se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, zastoupenému Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1 Josefově, Dušní 8/11, o vydání dokladů a zaplacení 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 242/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2015, č. j. 58 Co 158/2015-47, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 3. února 2015, č. j. 4 C 242/2014-33, zastavil řízení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 25 748,80 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok II.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 11. května 2015, č. j. 58 Co 158/2015-47, usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolatel namítá, že kdyby nebylo řízení zastaveno, činil by soudní poplatek 25 000 Kč a jeho náklady za zastoupení by činily minimálně 38 478 Kč. Kdyby se tedy dovolatel nechal v řízení před soudem prvního stupně zastoupit, vznikly by mu náklady řízení ve výši 64 478 Kč. Dovolatel dále rozvádí svou dovolací argumentaci a závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Protože řízení ve věci bylo zahájeno před 31. prosincem 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz část první, článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do merita ) takového vztahu nebo takové věci týkalo [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].

V posuzovaném případě žalobce namítá, že kdyby se nechal v řízení před soudem prvního stupně zastoupit, vznikly by mu náklady řízení ve výši 64 478 Kč, a proto má být jeho dovolání přípustné.

Dovolací soud se s názorem žalobce neztotožňuje, neboť jím uváděná výše jemu údajně odepřených nákladů řízení je zcela hypotetická, nezakládající se na reálných nákladech řízení, které žalobci skutečně vznikly, a je i s ohledem na dovolací návrh evidentně uváděná jen za účelem dosažení přípustnosti dovolání. Dovolatel se totiž ani v odvolacím řízení ani v dovolacím řízení nedomáhal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalovanému, ale požadoval, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Za této situace je pak případná výše nákladů řízení vzniklých samotnému žalobci z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zcela bezpředmětná.

Stran reálných nákladů řízení nebyl žalobce v řízení před soudem prvního stupně zastoupen, neuhradil žádný soudní poplatek, a proto mu žádné uznatelné náklady ve výši 64 478 Kč vzniknout nemohly. Rozhodnutím soudu prvního stupně mu byla uložena povinnost ve výši 25 748,80 Kč, která je evidentně menší než zákonem požadovaných 50 000 Kč.

Částky alespoň 50 000 Kč nezbytné pro připuštěné dovolání by nebylo možné dosáhnout ani tehdy, když by dovolací soud k částce 25 748,80 Kč připočetl náklady odvolacího řízení. Jelikož v odvolacím řízení nebyl vybrán soudní poplatek za odvolání a žalobce se nechal zastoupit advokátem, vznikly mu náklady řízení v souvislosti s tímto zastoupením. I kdyby dovolací soud při výpočtu nákladů odvolacího řízení vycházel pro dovolatele z nejpříznivější varianty, tedy ze součtu tarifních hodnot jednotlivých žalobních nároků, tj. 510 000 Kč, a nikoliv z výše náhrady nákladů řízení, která byla žalobci soudem prvního stupně uložena, činila by hodnota 1 úkonu právní služby ve shodě s § 7 bodem 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ) 10 340 Kč. K tomu by bylo třeba ve shodě s § 13 odst. 3 advokátního tarifu připočíst paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby a případně daň z přidané hodnoty ve shodě s § 137 odst. 3 o. s. ř. Uznatelné úkony právní služby mohly být v odvolacím řízení učiněny toliko 2 příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a odvolání proti rozhodnutí, v němž nejde o rozhodnutí ve věci samé, za něž náleží odměna ve výši 1/2 [§ 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu]. Za odvolací řízení mohla žalobci vzniknout újma ve výši 19 493,10 Kč. I kdyby se sečetly náklady uložené, případně odepřené před oběma stupni řízení, stále by jejich součet nedosahoval 50 000 Kč. Ovšem i zde platí dovolacím soudem uvedené výše, že žalobce se přiznání náhrady nákladů řízení nedomáhal, ale toliko požadoval, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Jelikož dovolání žalobce není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2016


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu