22 Cdo 5449/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 143 obč. zák., § 144 obč. zák., § 145 obč. zák.



22 Cdo 5449/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. K. , zastoupeného Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, proti žalované Mgr. J. A. , zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 290/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2016, č. j. 32 Co 3/2016-200, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Ing. Pavla Bezoušky.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 9 C 290/2013-155, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení pozemku parc. č. 967/4 zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora na LV č. 1827 pro katastrální území Č., a jeho předání žalobci. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 32 Co 3/2016-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud se při řešení otázky vydržení vlastnického práva k nemovitosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalovaná je přesvědčena o tom, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, dovolání považuje za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ( obč. zák. ) viz § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel v dovolání především cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2659/2011, a dovozuje, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce vydržení vlastnického práva k nemovitosti, konkrétně domnělého právního titulu jako právního důvodu vydržení pozemku při omluvitelném omylu . Domnívá se, že v případě absence alespoň putativního právního titulu je vyloučeno originární nabytí vlastnického práva k nemovitosti.

Nalézací soudy vyšly při formulací závěrů o dobré víře žalované z toho, že rodiče žalované a její teta koupili kupní smlouvou z 8. 3. 1953 dům č. p. 1044 společně se sousedními pozemky parc. č. st. 1420 a parc. č. 967/3, a již v době jejich koupě k nim byl připlocen i sporný pozemek parc. č. 967/4, který byl v minulosti rovněž prodávajícími užíván společně s převáděnými pozemky, a následně pak byl takto užíván i právními předchůdci žalované a žalovanou. Žalovaná i její právní předchůdci tedy pozemek vždy užívali v domnění, že nabývací titul k domu a pozemkům tvořícím zahradu se vztahuje i na sporný pozemek, neboť byly oploceny jako jeden celek. Nalézací soudy proto uzavřely, že rodina žalované se v roce 1953 chopila v důsledku omluvitelného omylu držby sporného pozemku, a po celou dobu jeho užívání byla v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Pozemek parc. č. 967/4 proto vydrželi již právní předchůdci žalované v roce 1963. Odvolací soud navíc doplnil, že ačkoli nebylo v letech 1964 až 1983 vydržení možné, pokračovala by vydržecí lhůta i po roce 1983, kdy zákon opětovně vydržení připustil, neboť žalovaná a její právní předchůdci, byli až do prvního zpochybnění vlastnického práva V. P. v červnu 1998 v dobré víře, že jim sporný pozemek patří. Přihlédl rovněž k tomu, že výměra plochy skutečně drženého pozemku od pozemku koupeného byla překročena zhruba o 27%.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod C 987, svazek 14, uvedl, že předpokladem vzniku držby k části cizího pozemku sousedící s pozemkem nabytým do vlastnictví je určité reálné vymezení této části podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, například jejím připlocením k nabytému pozemku.

K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud rovněž vyslovil např. v rozsudku ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000, podle kterého Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku . K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, Soudní rozhledy č. 3/2005, a judikaturu uvedenou v poznámce k tomuto rozhodnutí tamtéž. Ve zmíněné poznámce se mimo jiné uvádí: Vydržení části parcely je tedy možné. To je praktické zejména v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku. Právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikované pod č. C 1067 ve svazku 15 Souboru). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaný pod č. C 1181 ve svazku 16 Souboru). Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2741/2008, Soubor č. C 8617).

Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele části sousedního pozemku je významná i skutečnost, že skutečný vlastník pozemku po celou dobu držby nedal najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo; to nasvědčuje závěru, že ani on nepředpokládal, že soused drží část jeho pozemku. Dobrou víru držitele nevylučuje, že si nenechal nabytý pozemek odborně (např. geometrem) vymezit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, Soubor č. C 10325). Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012, Soubor č. C 12695).

Držba rovněž předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000). V dané věci je zjevné, že sporný pozemek nebyl fakticky ovládán rodinou žalobce, ale rodinou žalované.

V souzené věci hodnotily nalézací soudy dobrou víru žalované a jejích právních předchůdců z objektivního hlediska; přihlédly v souladu s ustálenou judikaturou k rozloze drženého pozemku, k tomu, že byl od roku 1953 rodinou žalované historicky užíván v rámci existujícího oplocení jako součást pozemků zakoupených společně s domem, i k tomu, že se žalobce a jeho právní předchůdci nechovali vůči žalované ani její rodině jako vlastníci sporného pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Právní závěry odvolacího soudu jsou řádně odůvodněné, nelze je považovat za nepřiměřené a jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu; není tu nic, co by zakládalo přípustnost dovolání.

Lze jen dodat, že Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně zdůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).

Nepřípadný je pak i odkaz dovolatele na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2659/2011; dovolatel totiž přehlíží, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu konkrétně i z citovaného rozhodnutí - je k nabytí vlastnického práva vydržením mimo jiné nezbytný právní titul, a to alespoň domnělý. V dané věci je zjevné, že domnělým právním titulem byla kupní smlouva z 8. 3. 1953, na jejímž základě koupili rodiče žalované a její teta dům č. p. 1044 společně se sousedními pozemky parc. č. st. 1420 a parc. č. 967/3 a současně se chopili držby sousedního pozemku žalobce.

Úvahy odvolacího soudu, který dospěl k závěru o objektivní dobré víře žalované a jejích právních předchůdců a tudíž i vydržení pozemku, tak nejsou nepřiměřené; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.

V Brně dne 25. ledna 2017


Mgr. David Havlík předseda senátu