22 Cdo 5430/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 135c odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 5430/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) JUDr. J. B. a b) PhDr. H. B. , obou zastoupených JUDr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 65a, proti žalovaným 1) Ing. V. B. a 2) Z. B. , zastoupeným Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, o odstranění stavby a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 215/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2015, č. j. 13 Co 39/2012-202, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 000 Kč, k rukám zástupce žalobců JUDr. Evy Novákové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud Brno-venkov (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. října 2011, č. j. 14 C 215/2006-156, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně na vlastní náklady odstranit oplocení sestávající se z betonové podezdívky, cihlových sloupků, celkem ve výši 1,9 m a dřevěných výplní v celkové délce 33,8 m postavené na hranici pozemků žalobců mezi parcelou číslo 1418/10 a parcelou číslo 1418/3 zapsanými na LV číslo 1064 vedeném katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Rosice, pro katastrální území T., obec T. do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zastavil řízení v části, ve které se žalobci domáhali vyklizení pozemku parcela číslo 1418/10 v katastrálním území T., obec T., okres B. v. (výrok II.), a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 30. dubna 2015, č. j. 13 Co 39/2012-202, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jen tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně na vlastní náklady odstranit oplocení sestávající z betonové podezdívky, cihlových sloupků, celkem ve výši 1,9 metru, a dřevěných výplní, v celkové délce 33,8 metru, postavené na hranici pozemků žalobců mezi parcelou číslo 1418/10 a parcelou číslo 1418/3, zapsanými na listu vlastnictví č. 1064 katastru nemovitostí pro obec a katastrální území T., vedeného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm Brno-venkov, do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívají se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zejména v tom, že nalézací soudy opomněly vzít v úvahu kritéria pro posouzení, zda je účelné rozhodnout o odstranění neoprávněné stavby (zděného plotu) žalovanými. V této souvislosti poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 a ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 5500/2007, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Zmíněná rozhodnutí podávají demonstrativní výčet kritérií, ke kterým musí soud přihlížet při rozhodování o odstranění stavby ve smyslu ust. § 135c odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Nalézací soudy daná kritéria neposoudily a odchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelé napadají i skutkové závěry nalézacích soudů a dokazování. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě sám ve věci rozhodl tak, že zřídí žalovaným za náhradu věcné břemeno užívání pozemku parc. č. 1418/10 v k. ú. T. .

Žalobci se ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhují odmítnout dovolání, neboť nejsou splněny předpoklady přípustnosti dle § 237 o. s. ř.

Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Dovolatelé tvrzené odchýlení se od ustálené judikatury spatřují v tom, že soudy obou stupňů nezohlednily kritéria při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby, kdy soud přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení stavby uplynula (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2012 se uvádí: Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné stavby při respektování závěrů podávajících se z R 23/2003 přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v daném případě nejedná . V usnesení ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 2977/2010, odkázal Ústavní soud na závěry své ustálené judikatury, vyjádřené poukazem na to, že ústavní soud se v minulosti ve svém rozhodování již několikrát zabýval obdobnými případy tzv. neoprávněných staveb, kdy k prvotnímu omezení vlastnického práva majitele pozemku dochází nikoliv na základě nějakého aktu (zásahu) státu, nýbrž jednáním další osoby, a to (neoprávněným) zastavěním části pozemku dotčeného vlastníka, a kde výsledkem uvedeného jednání je střet dvou práv, kde vlastnické právo ke stavbě omezuje právo majitelů pozemku v jejich vlastnických oprávněních, zejména pokud jde o jejich právo věc užívat (srov. k tomu např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 198/95, II. ÚS 568/01, IV. ÚS 1447/09 . Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "při posuzování případů tzv. neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Pokud tento princip respektován nebude, má toto nejen dopady na samotného vlastníka, ale na celou společnost, v níž se vytváří povědomí o "výhodnosti" nedodržování práv ostatních se všemi nežádoucími důsledky. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že by v zájmu společnosti byla ochrana takového "neoprávněného" stavebníka. Na straně druhé je v zájmu společnosti, aby i v těchto případech nedocházelo ve vztahu ke stavebníkovi k nadměrně tvrdým, a tedy obecně neakceptovatelným řešením. O postupu podle § 135c odst. 1 obč. zák. proto třeba uvažovat vždy tehdy, neexistují-li na straně tohoto stavebníka důvody zvláštního zřetele hodné .

Odvolací soud se v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí s těmito kritérii vypořádal. Vyšel z toho, že ke vzniku neoprávněné stavby došlo jedině pochybením žalovaných , že důvodem pro zachování neoprávněné stavby v tomto případě není ani zásada hospodárnosti a účelnosti, když mezi výší nákladů na odstranění stávajícího a vybudování nového oplocení na straně jedné a hodnotou pozemku, v jehož užívání jsou žalobci omezeni, není nijak zásadní rozdíl a že zde nejsou žádné mimořádné důvody, které by výjimečně odůvodňovaly omezení vlastnického práva žalobců k dotčenému pozemku a ke zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaných . Při volbě způsobů vypořádání je třeba vycházet z pořadí, v jakém zákon vypočítává jednotlivé způsoby vypořádání neoprávněné stavby, a z principů, na nichž je založeno občanské právo, které poskytuje ochranu tomu, do jehož práv bylo bez právního důvodu zasaženo, proti tomu, kdo takto do práva zasáhl. Vznikne-li v důsledku neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten, kdo do práva neoprávněně zasáhl, nepodává-li se ze zákona opak. Proto je třeba vždy v první řadě uvažovat o odstranění stavby. Jestliže vzhledem k tomu odvolací soud upřednostnil ochranu vlastnického práva žalobců jako majitelů dotčených pozemků, nejsou jeho úvahy zjevně nepřiměřené a jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V podstatné části dovolání žalovaní podrobují kritice skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud doplňuje, že i pro výroky o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jestliže dovolatelům byla výrokem III. rozhodnutí odvolacího soudu uložena povinnost nahradit žalobcům částku 14 689 Kč, není dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vzhledem ke shora řečenému dospěl dovolací soud k tomu, že dovolání není přípustné a podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2016

Mgr. David Havlík předseda senátu