22 Cdo 543/2011
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: § 136 obč. zák., § 137 obč. zák., § 175a o. s. ř., § 175q o. s. ř.




22 Cdo 543/2011
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) E. Š. , bytem v K. N. M., N. 2414/5, b) D. Z. , bytem v P. 196, c) D. P. , bytem v K. N. M., Z. 1616/3, d) V. S. , bytem v K. L. 117, e) E. M. , bytem v K. L. 309, f) S. K. , bytem v K. L. 166, g) J. W. , bytem v K. L. 72, h) J. W. , bytem v K. L. 72, i) M. P. , bytem v K. L. 69, j) A. Z. , bytem v K. L. 236, k) Ing. P. P. , bytem v H. 189, l) V. O. , bytem v H. T. 217, všech zastoupených JUDr. Denisou Wesselsovou, advokátkou se sídlem Karviné - Fryštátu, K. Śliwky 125, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova č. 1106/19, IČO: 42196451, o určení spoluvlastnických podílů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 51/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. srpna 2010, č. j. 57 Co 192/2010-481, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
V dané věci se žalobci společně jako spoluvlastníci menšinových podílů na níže označených nemovitostech domáhají vůči žalovanému jako subjektu s právem hospodaření s většinovým podílem ve vlastnictví státu určení, že jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí s vyššími podíly, než jak jsou zapsány v katastru nemovitostí.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. února 2010, č. j. 20 C 51/2002-450, zamítl žalobu na určení spoluvlastnických podílů na nemovitostech zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek pro katastrální území K. L. a obec K. L. v tom smyslu, aby bylo určeno, že ideálními spoluvlastníky podílů na pozemcích parc. č. 1718 - lesní pozemek, parc. č. 1719/2 - lesní pozemek, parc. č. 1719/8 - ostatní plocha, parc. č. 3111/4 - ostatní plocha a pozemcích ve zjednodušené evidenci, parcely původ PK 1717/1 a PK 1719/1 jsou žalobce a) v rozsahu 105813/767121, žalobkyně b) v rozsahu 92589/767121, žalobkyně c) v rozsahu 79353/767121, žalobce d) v rozsahu 26448/767121, žalobkyně e) v rozsahu 66129/767121, žalobce f) v rozsahu 13231/767121, žalobce g) v rozsahu 13224/767121, žalobkyně h) a žalobce g) v rozsahu 13224/767121, žalobce i) v rozsahu 224847/767121, žalobkyně j) v rozsahu 13231/767121, žalobce k) v rozsahu 79353/767121, žalobce l) v rozsahu 13231/767121, a že žalovaný má právo hospodaření k podílu 26448/767121. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
V předcházejícím řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. května 2007, č. j. 20 C 51/2002-329, žalobě vyhověl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného následně rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 31. ledna 2008, č. j. 57 Co 633/2007-361, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby žalobce vyzval k odstranění vad žaloby (neurčitost žalobního petitu), spočívající v absenci údaje o tom, jaký právní vztah má být podle ní určen.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. srpna 2010, č. j. 57 Co 192/2010-481, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ohledně přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. mají za to, že v předcházejícím řízení odvolací soud usnesením ze dne 31. ledna 2008, č. j. 57 Co 633/2007-361, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. května 2007, č. j. 20 C 51/2002-329, s právním názorem, že je zde rovněž nutno posoudit naléhavý právní zájem jako základní podmínku pro možnost vyhovění žalobě . Domnívají se, že na základě takto nově posouzené otázky naléhavého právního zájmu soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Dále uvádějí, že všichni žalobci jsou právními nástupci vlastníků podílů na nemovitostech zapsaných na LV a tyto podíly nabyli jednak v rámci dědického řízení po svých právních předchůdcích či na základě převodních smluv , že až do roku 1990 neměli žalobci a jejich právní předchůdci možnost seznámit se s výkladem zápisu výše jejich podílů v pozemkových knihách, protože jejich dispozice s vlastnickými podíly byla omezena ze strany žalovaného , že žalobci se poprvé setkali s chybou v zápisech v pozemkových knihách až po vzniku katastrálních úřadů, v souvislosti s možností po roce 1990 disponovat se svými vlastnickými podíly bez zásahu státu , že závěry soudů jsou nesprávné, neboť pro postavení žalobců jako vlastníků je rozhodující, že vlastnický podíl na nemovitostech zapsaných na LV v dědickém řízení byl projednán, byť jeho výše nebyla správně vypočtena , že žalobci vstupovali vždy zcela do postavení svých právních předchůdců a bylo pouze chybou v katastru nemovitostí, že bylo v průběhu posledních desetiletí neoprávněně manipulováno s výší podílů výkladem, který navýšil spoluvlastnický podíl státu , že žalobci neměli a nemají ani dnes možnost se domáhat dodatečného projednání dědictví ve vztahu ke spornému podílu, protože notář vychází při provádění dědického řízení ze zápisu uvedených na LV a stejným způsobem je pak postupováno, má-li být zapsán spoluvlastnický podíl na základě kupní či darovací smlouvy , že katastrální úřad by nezapsal podíl na nemovitostech, které by byly předmětem převodu a byly uvedeny v jiném podílu než jsou zapsány na LV u příslušného katastrálního úřadu , že právní předchůdci žalobců byli vždy vlastníky ideálních podílů na parcelách zapsaných na LV, a nemůže být tedy sporné jejich vlastnictví jako takové, je sporná pouze výše spoluvlastnického podílu . Podle žalobců problematika určovací žaloby ve vztahu k ideálním podílům na nemovitostech, která byla zapříčiněna špatným výkladem zápisu v pozemkových knihách (viz znal. posudek Ing. K.), nebyla doposud řešena Nejvyšším soudem a rozsudky Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 739/2003 a 22 Cdo 1826/2004, které řešily podobnou problematiku, nemohou být aplikovány na rozhodování v této věci. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s tvrzením žalobců, že ohledně posouzení naléhavého právního zájmu, jako základního předpokladu úspěšnosti žaloby, byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, a proto žalobu, které v předcházejícím řízení vyhověl, následně zamítl. Proto se domnívá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné. Přípustné podle něj není ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a z dovolání ani není zřejmé, v čem dovolatelé zásadní právní význam spatřují. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání především o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Právním názorem odvolacího soudu je podle konstantní judikatury názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 1077/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck pod č. C 6143, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002).
Odvolací soud usnesením ze dne 31. ledna 2008, č. j. 57 Co 633/2007-361, sice rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. května 2007, č. j. 20 C 51/2002-329, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a potud tedy soud prvního stupně rozhodl ve svém prvním rozhodnutí odlišně, žádným právním názorem však odvolací soud soud prvního stupně nezavázal. Soudu prvního stupně rušícím rozhodnutím pouze vytkl, že rozhodoval o neurčité žalobě , a uložil mu, aby před dalším rozhodnutím věci vyzval žalobce k odstranění vad žaloby postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. Odvolací soud nezavázal soud prvního stupně závazným právním názorem ohledně existence naléhavého právního zájmu na určení spoluvlastnických podílů žalobců. Dovolání tedy podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné není.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání by podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. bylo přípustné jen v případě, kdyby jím dovolatelé zpochybnili ten právní názor odvolacího soudu, v jehož důsledku soud prvního stupně rozhodl jinak než v předchozím rozsudku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2076/2010, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz ). O takový případ však v souzené věci nejde.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci nabyli spoluvlastnické podíly na pozemcích na základě smluv či dědických rozhodnutí pouze v rozsahu podílů dnes zapsaných v katastru nemovitostí . Jestliže byli jejich právní předchůdci vlastníky většího spoluvlastnického podílu, na žalobce je nepřevedli a pokud na žalobce přešlo vlastnické právo jako na dědice, nebylo o tomto jejich dědictví dosud rozhodnuto .
V dané věci bylo předmětem řízení spoluvlastnické právo žalobců; při jeho určení nelze vyjít pouze z toho, že jejich předchůdci vlastnili spoluvlastnické podíly na nemovitostech v rozsahu větším, než jsou spoluvlastnické podíly žalobců v současné době zapsané v katastru nemovitostí. Jestliže žalobci nabyli vlastnické právo k podílům na nemovitostech kupní, darovací nebo jinou smlouvou, nabyli vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí v rozsahu smlouvou určeném (srov. ustanovení § 132 odst. 1 a § 133 odst. 2, 3 obč. zák.). Rozsah převáděného majetku (tedy i velikost převáděného spoluvlastnického podílu) je tedy zásadně určen vůlí stran smlouvy, na základě které se vlastnické právo převádí. V případě nabytí vlastnického práva k podílům na nemovitostech děděním nedochází k nabytí dědictví jen na základě smrti zůstavitele; dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto. Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc (zde spoluvlastnický podíl na nemovitostech v tvrzeném rozsahu), může být v soudním řízení řešen jen žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takové věci. Rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. Jestliže se tedy žalobci domnívají, že jejich předchůdci byli ke dni své smrti spoluvlastníky pozemků s podíly většími, než o jakých bylo rozhodováno v rámci dědického řízení, bylo by v takovém případě nutno domáhat se určení, že předchůdci žalobců byli ke dni smrti spoluvlastníky nemovitostí v tvrzeném rozsahu, a poté provést dodatečné vypořádání pozůstalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3130).
Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito východisky v souladu; zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu tak není dán.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů nemají právo, a žalovanému, který v dovolacím řízení nebyl zastoupen advokátem, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu

.