22 Cdo 5394/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 80 o. s. ř.



22 Cdo 5394/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně S. F. , zastoupené JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, proti žalovaným 1) L. O. a 2) A. O. a zastoupeným JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, o určení vlastnického práva, vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 244/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2015, č. j. 17 Co 507/2013-214, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Prostějově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. srpna 2013, č. j. 6 C 244/2012-134, určil, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku parc. č. 102 v obci a k. ú. P., zapsaného na LV č. 195, v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, o výměře 134 m 2 , označené písmenem a v geometrickém plánu Ing. Z. S., číslo plánu 214-147/2011 (dále jen předmětný geometrický plán ), ověřeného dne 27. 6. 2012 pod č. 9/2012, souhlas katastrálního úřadu ze dne 17. 7. 2012, č. 678/2012, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 2. července 2015, č. j. 17 Co 507/2013-214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně v žalobě netvrdila, ani neprokázala naléhavý právní zájem na určení jejího vlastnického práva, odvolací soud sice patřičné tvrzení z žaloby dovodil, ale jeho vyhledávací činnost není namístě. Nedostatek patřičných tvrzení je vadou žaloby, která měla být odstraněna náležitým postupem, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3357/2013. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil, pokud se pokusil extensivním výkladem chybějící tvrzení dovodit. Neřešenou otázkou je vztah mezi výrokovou částí rozsudku o určení vlastnictví k nemovitosti a geometrickým plánem, na nějž výrok odkazuje. Odvolací soud se nesprávně nezabýval otázkou formální a věcné správnosti geometrického plánu s tím, že přezkum geometrického plánu není v pravomoci soudu. Odvolací soud měl povinnost geometrický plán přezkoumat a řádně se vypořádat s námitkami žalovaných, a to třeba i za využití znaleckého zkoumání, což se nestalo. Do katastru nemovitostí tak byl zapsán pozemek parc. č. 102/2, který nebyl ve výrokové části rozsudku vůbec uveden, což svědčí o nezpůsobilosti vkladu geometrického plánu do katastru nemovitostí. Na základě uvedeného žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Jelikož řízení v dané věci bylo zahájeno před 31. 12. 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz část první, článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaní v první řadě namítali, že žalobkyně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu netvrdila ani neprokázala naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3357/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl, že v žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože se jedná o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit ve smyslu § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Pokud soud zamítne určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž by žalobce o uvedené procesní povinnosti poučil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci .
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2053/2009 (dostupného na www.nsoud.cz ), se pak podává, že soudní praxe a odborná literatura je ve shodě v tom, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky ( mutatis mutandis totéž platí i pro právo spoluvlastnické), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí (k tomu srovnej § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky (k tomu srovnej např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 1994, sp. zn. 7 Co 2075, 2368/94, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 1995, č. 2, str. 25 nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528) .
V předmětné věci shledal odvolací soud námitku žalovaných ohledně absence tvrzení a prokázání existence naléhavého právního zájmu nedůvodnou. Ačkoliv žaloba neobsahovala výslovné vyjádření, v čem žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, bylo možné z tvrzení obsažených v žalobě existenci naléhavého právního zájmu zcela jednoznačně dovodit, přičemž na tato konkrétní tvrzení odvolací soud poukázal.
Dovolací soud považuje postup odvolacího soudu za zcela přiměřený. Byť se žalobkyně v žalobě existencí naléhavého právního zájmu přímo nezabývala, z jednotlivých tvrzení lze existenci naléhavého právního zájmu dovodit. Otázka existence naléhavého právního zájmu přitom byla posouzena v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pro úplnost lze dodat, že i kdyby z žaloby nešlo dovodit naléhavý právní zájem, žalobkyně by musela být soudem vyzvána k přednesu patřičných tvrzení. Takový postup však nebyl nezbytný, neboť žalobkyně se k otázce naléhavého právního zájmu vyjádřila v průběhu řízení před soudem prvního stupně (viz protokol o jednání ze dne 21. srpna 2013, č. l. 132). Lze tedy shrnout, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaní dále namítají jako neřešenou otázku vztah mezi výrokovou částí rozsudku o určení vlastnictví k nemovitosti a geometrickým plánem, na nějž výrok odkazuje.
Tato otázka přípustnost založit již proto, že je natolik nekonkrétní, že dovolacímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by se měla projevit v posuzované věci. Jednotlivými dílčími námitkami přitom dovolatelé nezpochybňují, že ve výroku rozhodnutí má být odkaz na příslušný geometrický plán, toliko zpochybňují schopnost předmětného geometrického plánu vyvolat změnu v katastru nemovitostí ve shodě s výrokem rozhodnutí.
V této souvislosti odvolací soud uvedl, že soudu nepřísluší posuzovat po odborné stránce kvalitu a správnost vyhotovení příslušného geometrického plánu ani není oprávněn přezkoumávat činnost oprávněného zeměměřičského inženýra, neboť k tomu není nadán odbornými znalostmi. Orgánem, který je oprávněn se vyjádřit k otázce schopnosti vkladu údajů předmětného geometrického plánu, je zeměměřičský a katastrální inspektorát, z jehož vyjádření jasně vyplývá, že předmětný geometrický plán je způsobilý k zápisu do katastru nemovitostí. Ryze technickou pak je otázka, jakým způsobem bude vlastnické právo k části a zapsáno do katastru nemovitostí.
Odvolací soud se obrátil na příslušný katastrální úřad, jakož i na příslušný zeměměřičský a katastrální inspektorát s dotazem, zdali je vyhotovený geometrický plán způsobilý k zápisu do katastru nemovitostí. Oba státní orgány přitom odvolacímu soudu sdělily, že geometrický plán je způsobilý k zápisu do katastru nemovitostí. Tyto závěry pak ve vazbě na jím citovanou příslušnou právní úpravu v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil a s touto argumentací odvolacího soudu dovolatelé nijak v dovolání nepolemizují. Tomu ostatně nasvědčuje i informace uváděná samotnými dovolateli, že katastrální úřad provedl zápis do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí soudu, jehož součástí byl předmětný geometrický plán.
Jestliže pak dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se s jejich námitkami proti geometrickému plánu nijak nevypořádal, obsahově namítají vadu v postupu odvolacího soudu, tj. vadu řízení, která však není způsobilým dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), přičemž současně zaměňují naznačený nesouhlas se závěry odvolacího soudu s absencí odpovídajícího odůvodnění z hlediska náležitostí rozsudku uvedených v § 157 odst. 2 o. s. ř. Nadto své výhrady ohledně tvrzených vad geometrického plánu opírají o skutečnosti, které měly nastat až po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu při zápisu obsahu rozsudku do katastru nemovitostí. V této souvislosti však přehlížejí, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.) a že v dovolání nelze uplatňovat nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu ničeho nemůže zpochybnit skutečnost, že část a pozemku parc. č. 102 byla v katastru nemovitostí zaevidována jako pozemek parc. č. 102/2, neboť je z výroku rozhodnutí zcela zřejmé, k jaké části pozemkové parcely bylo vlastnické právo určeno. Lze tak souhlasit s odvolacím soudem v tom, že jak bude část a pozemku parc. č. 102 v katastru nemovitostí evidována, je otázkou ryze technickou, která nemůže zpochybnit závěry soudů ve věci samé. Tato výhrada je ostatně námitkou vůči postupu katastrálního úřadu, nikoliv vůči postupu odvolacího soudu.
Dovolatelé sice v dovolání ohlásili napadení všech výroků rozsudku odvolacího soudu, tj. i výroků o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k nákladovým výrokům však jakákoliv dovolací argumentace schází, přičemž dovolací soud nemá pochybnost o tom, že nesouhlas s nákladovými výroky je důsledkem nesouhlasu s rozhodnutím soudů ve věci samé. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že dovolání do nákladů řízení v daném případě není přípustné již proto, že nákladovými výroky byla žalovaným uložena k náhradě částka menší než 50 000 Kč, čímž je bez dalšího přípustnost dovolání vyloučena ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Jelikož nebylo možno žalovaným přisvědčit v jimi vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu