22 Cdo 5378/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 5378/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. G. W. , zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Bolzanova 1615/1, proti žalovanému Ing. K. B. , zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 182/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2016, č. j. 30 Co 339/2015-450, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 3 C 182/2012-308, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném vydání věcí blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 30 Co 339/2015-450, rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku I. ohledně vydání 70 akvarelů různých velikostí malých, středních a větších formátů od M. R. a ve výroku II. o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. Žalobce nesouhlasí s tím, že neunesl důkazní břemeno ohledně svého vlastnického práva k věcem, jejichž vydání se domáhal, a ohledně skutečnosti, že tyto věci má u sebe žalovaný. Poukazuje na skutečnosti, z nichž jeho tvrzení vyplývají, přičemž vytýká soudům, že v rámci volného hodnocení důkazů, které nemůže být postaveno na jejich libovůli, neučinily závěr o prokázání tvrzených skutečností. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření zdůrazňuje, že je dovolání nepřípustné, neboť žalobce nevymezil žádnou právní otázku, nýbrž otázku skutkovou, nadto nevymezil ani dovolací důvod. Následně se vyjadřuje k dovolací argumentaci a závěrem navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].

V dané věci není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku, kterou se měl dovolací soud zabývat. Žádná právní otázka nevyplývá ani z obsahu samotného dovolání, které je rozsáhlou polemikou se závěrem soudů obou stupňů o neunesení důkazního břemene žalobcem. Dovolatel však v této souvislosti pomíjí, že závěr o neunesení důkazního břemene je závěrem skutkovým a nikoliv právním [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013 (dostupná na www.nsoud.cz )], který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem má být věc posouzena jinak ve smyslu odlišně oproti odvolacímu soudu, pak taková interpretace neodpovídá smyslu § 237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz) ]. Dovolání je totiž založeno výlučně na výhradě vůči procesu hodnocení dokazování, kdy podle přesvědčení dovolatele měly soudy hodnotit provedené důkazy jinak a měly dospět k závěru o unesení důkazního břemene na straně žalobce.

Jelikož dovolatel nevymezil otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. ledna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu