22 Cdo 536/2011
Datum rozhodnutí: 25.09.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 536/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce R. Š. , bytem ve L., zastoupeného JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548, proti žalovanému Z. S. , bytem v Č., zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 92, o určení vlastnictví a o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 164/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 24. června 2010, č. j. 23 Co 276/2010, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Ing. Tomáše Veselého. O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen ,,soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. února 2010, č. j. 11 C 164/2009-46, zamítl ve výroku I. žalobu žalobce, aby soud určil, že je vlastníkem ,,pracovního stroje samojízdného, sklízecí mlátičky tovární značky J. D., (dále jen ,,předmětná věc ) a že žalovaný je povinen mu předmětnou věc vydat. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud ) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. června 2010, č. j. 23 Co 276/2010-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel v dovolání napadá posouzení okolností, za kterých byla vydražena předmětná věc. V dovolání však nepřekročil svou argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před nalézacími soudy. Zopakoval pouze, že podle jeho názoru nemohlo dojít na straně žalovaného k nabytí vlastnického práva příklepem ve veřejné dražbě, když nezaplatil cenu vydražené věci v hotovosti tak, jak mu to ukládaly právní předpisy účinné ke dni konání dražby, nýbrž bezhotovostním převodem.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry, ke kterým dospěly soudy v nalézacím řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na posouzení dvou na sobě nezávislých důvodů: a) pasivní legitimaci žalovaného ve sporu zde shledal, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, protože již věc prodal třetí osobě, b) okolnosti, za kterých došlo k nabytí předmětné věci v dražbě zde dospěl odvolací soud k závěru, že k nabytí vlastnického práva předmětné věci došlo i přes to, že podle § 329 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 nebylo možné nabýt ve veřejné dražbě vlastnictví věci, pokud nedošlo k úhradu ceny vydražené věci v hotovosti, neboť žalobce předmětnou věc po ukončení veřejné dražby zaplatil bezhotovostním převodem v souladu se zákonem č. 254/2004 Sb.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 48 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008 www.nsoud.cz).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí pouze se závěrem odvolacího soudu ohledně nabytí předmětné věci ve veřejné dražbě. To samo o sobě nemůže založit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, protože napadené rozhodnutí obstojí již vzhledem k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, který dovolatel v podaném dovolání nijak nezpochybnil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 4.750,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedeno vyhláškou č. 64/2012 Sb., vyčíslená podle § 5 písm. d) a § 8 ve spojení s § 17 písm. b) vyhlášky (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalovanému náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobce) podle § 11 odst. 1 písm. k), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.050,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1.010,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na tak činí 6.060,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6 060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. září 2012

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu