22 Cdo 5357/2007
Datum rozhodnutí: 21.10.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 5357/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. R. a b) R. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. C. a 2) A. C., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 750/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2007, č. j. 9 Co 317/2006-172, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.525,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Lounech (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne


24. listopadu 2005, č. j. 12 C 750/2005-125, uložil žalovaným, aby na vlastní náklady odstranili část jejich stavby nacházející se na pozemku žalobců st. parc. č. 621/5 v kat. území V. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou spoluvlastníky mimo jiné pozemku st. parc. č. 621/5 o výměře 144 m2 v kat. území V., který koupili v roce 1998 od restituentky L. F. spolu s domem č. p. 100 a dalšími pozemky. Žalovaní jsou tamtéž spoluvlastníky domu č. p. 52 s vedlejšími stavbami na st. parc. č. 621 na základě smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené s P.f. ČR 24. 6. 1994. Tyto nemovitosti žalovaní užívali od roku 1972. Nájemní smlouvou ze 14. 8. 1995 P. f. ČR přenechal do nájmu žalovanému pozemek parc. č. 621 na dobu od 2. 1. 1995 do realizace privatizace nemovitostí, kterou se pod bodem VII. smlouvy žalovaný zavázal užívat nemovitý majetek k tomu, k čemu je smluvně určen, s tím, že není oprávněn bez souhlasu pronajímatele činit jakékoliv změny na předmětu nájmu kromě těch, které jsou smlouvou ujednány. V roce 1995 žalovaní na podkladě stavebního povolení vydaného Obecním úřadem ve V. z 12. 1. 1995 rozšířili původní hospodářskou budovu kůlnu na nářadí přístavbou, která se nachází na pozemku žalobců st. parc. č. 621/5. Poté, co rozhodnutí Obecního úřadu ve V. z 12. 1. 1995 bylo nadřízeným okresním úřadem zrušeno, Újezdní stavební úřad v P. 20. 10. 1995 vydal nové stavební povolení na stavbu přístavba dílny ke stávajícím hospodářským objektům na st. parc. č. 621. Objekt byl zkolaudován jako Hobby dílna v roce 1999. Část stavby žalovaných se nachází na pozemku žalobců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní realizovali neoprávněnou stavbu přístavbu na cizím pozemku v době před uzavřením nájemní smlouvy ze 14. 8. 1995, kdy k tomu neměli žádné právo, přitom jim tato skutečnost byla v době stavby známa. Při rozhodování o odstranění části stavby nacházející se na pozemku žalobců soud prvního stupně vycházel z nálezu Ústavního soudu z 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03, kterým Ústavní soud zrušil dřívější rozsudky soudu prvního stupně z 28. 6. 2002, č. j. 12 C 804/99-59, a ze 16. 8. 2002, č. j. 12 C 804/99-76, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 10. 6. 2003, č. j. 47 Co 576/2002-94, 47 Co 577/2002-94, v němž mimo jiné uvedl, že při posuzování případu tzv. neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, což se v tomto případě stalo, protože v době stavby žalovaní měli s pozemkovým fondem uzavřenu nájemní smlouvu, ve které byly jakékoli změny na pozemku zakázány, věděli, že pozemek nevlastní a nejsou tedy oprávněni na něm realizovat přístavbu, musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní, neboť pokud tento princip respektován nebude, vytvoří se povědomí o výhodnosti nedodržování práv ostatních se všemi nežádoucími důsledky. Vzhledem k tomu nelze zajišťovat ve společnosti ochranu takovému neoprávněnému stavebníkovi . Pokud jde o to, že přístavba se stala součástí původní stavby, soud prvního stupně se ztotožnil se závěrem Ústavního soudu, že tato skutečnost nemůže být překážkou jejího odstranění, neboť zde není žádný věcný důvod, proč by neoprávněný stavebník samostatné stavby měl být posuzován ve zcela jiném právním režimu, než ten, jenž realizoval jen přístavbu .


Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. března 2007, č. j. 9 Co 317/2006-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že nájemní poměr k pozemku vznikl žalovaným 2. 1. 1995, od tohoto data byli účastníci nájemní smlouvy vázáni svými souhlasnými projevy, a skutečnost, že nájemní smlouva byla podepsána až 14. 8. 1995, nemá na trvání nájemního poměru vliv. Závěry Ústavního soudu jsou zcela v souladu se zjištěným skutkovým stavem a soud prvního stupně nepochybil, pokud z nich vycházel. Odvolací soud vyslovil souhlas také s tím, že na straně žalovaných nejsou důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby jim byla poskytnuta právní ochrana.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Otázkou zásadního právního významu je skutečnost, od kterého okamžiku vznikne závaznost účastníků smluvního vztahu svými smluvními projevy, jestliže k projevu vůle podpisem smlouvy došlo prokazatelně dne 14. 8. 1995, avšak smlouvou je založen nájemní vztah se zpětnou účinností již od 2. 1. 1995, aniž by zpětný vznik právního poměru byl před podpisem smlouvy stranami sjednán . Namítli, že odvolací soud jim neoprávněně vytkl, že v době realizace přístavby, tj. na jaře 1995, již měli předmětný pozemek v nájmu od 2. 1. 1995 a nájemní smlouvu hrubě porušili provedením přístavby. Právní názor odvolacího soudu spočívající v závěru, že již od 2. 1. 1995 byli účastníci vázáni svými souhlasnými projevy, přestože nájemní smlouva byla uzavřena 14. 8. 1995, je v rozporu s § 34 a násl. a § 43 a násl. občanského zákoníku (dále obč. zák. ). Porušení právních předpisů ze strany P. f. ČR, který byl veden snahou zabránit úniku finančních prostředků na nájemném, nemůže jíž k tíži nájemců, kteří nemohli ovlivnit zpětnou účinnost nájemního poměru. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobci navrhli odmítnutí dovolání s tím, že otázkou zásadního právního významu není existence či neexistence nájemní smlouvy uzavřené žalovanými jako nájemci, resp. její účinnost, ale zda žalovaní postavili stavbu na předmětném pozemku bez souhlasu vlastníka či nikoli. Žalovaní postavili stavbu na pozemku, který nebyl jejich vlastnictvím bez souhlasu vlastníka pozemku, navíc v prohlášení v řízení o vydání stavebního povolení nepravdivě uvedli, že předmětný pozemek je jejich vlastnictvím, ačkoli museli vědět, že tomu tak není.


Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.


Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. března 2007.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde


o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž přichází v úvahu dovolání jen podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů.


Podle § 135c odst. 1 a 2 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.


Rozhodnutí soudů obou stupňů je postaveno především na skutkovém zjištění, že žalovaní v době stavby, t. j. již před uzavřením nájemní smlouvy ze 14. 8. 1995 věděli, že ke své stavbě přistavují na pozemku, který jim nepatří (a tedy bez občanskoprávního oprávnění). Přitom není podstatné, zda na spornou přístavbu bylo vydáno stavební povolení či nikoliv, neboť to z hlediska § 135c obč. zák. není významné. [K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod č. C 2660]. Již sama skutečnost vědomí stavebníků


o nedovolenosti jejich pořizování je zásadním důvodem pro vyhovění žalobě vlastníka pozemku na odstranění takové stavby.


Přitom ustanovení § 135c obč. zák. patří k normám, které mají relativně neurčitou hypotézu, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby ve smyslu § 135c obč. zák. je pak třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V tomto smyslu jde o volnou úvahu soudu, která by měla být podložena pro věc podstatnými skutkovými zjištěními (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č. C 1373 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č.


C 2012). Dovolací soud pak blíže přezkoumává správnost rozhodnutí soudu, který rozhodoval podle § 135c obč. zák. jen v případě, že by důvody, na nichž soud postavil své rozhodnutí byly zjevně nepřiměřené.


V daném případě dovolací soud neshledává, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem či judikaturou. Dovolateli vymezená právní otázka, jejíž řešení má činit z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu pak není zásadní právní otázkou, poněvadž pro rozhodnutí ve věci nebylo klíčové či určující, jaké účinky měla nájemní smlouva ze 14. 8. 1995. Podstatnou skutečností je, že žalovaní v době realizace sporné přístavby věděli, že nestaví na pozemku vlastním a k takové činnosti neměli občanskoprávní oprávnění.


Z výše uvedených důvodů dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny, proto podle


§ 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,


§ 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobcům 1) a 2) představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 2.925,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 2x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 3.525,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř..


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 21. října 2009


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu