22 Cdo 5356/2014
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 513 obč. zák., § 175y odst. 1 o. s. ř., § 91 odst. 2 o. s. ř.




22 Cdo 5356/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) I. Č. , b) Ing. P. Č. a c) L. Č. , zastoupených Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze, Nad Rakoskou 1228/38, proti žalovaným 1) JUDr. B. G. a b) S. G. , o zaplacení 51 755 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 3/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, č. j. 13 Co 64/2012-274, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, č. j. 13 Co 64/2012-274, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 17 C 3/98-229, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům 44 958 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu v části, aby žalované byly povinny zaplatit žalobcům 6 817 Kč a poplatek prodlení z částky 9 094 Kč od 28. 3. 1996 do zaplacení, z částky 7 837 Kč od 17. 3. 1997 do zaplacení, z částky 7 393 Kč od 1. 3. 1998 do zaplacení, z částky 6 925 Kč od 2. 4. 1999 do zaplacení, z částky 9 089 Kč od 7. 3. 2000 do zaplacení a z částky 11 436 Kč od 5. 3. 2001 do zaplacení (výrok II.). Dále zamítl žalobu v části, aby žalované byly povinny zaplatit žalobcům úrok z prodlení v zákonné výši z částky 9 094 Kč od 28. 3. 1996 do zaplacení, z částky 7 837 Kč od 17. 3. 1997 do zaplacení, z částky 7 393 Kč od 1. 3. 1998 do zaplacení, z částky 6 925 Kč od 2. 4. 1999 do zaplacení, z částky 9 089 Kč od 7. 3. 2000 do zaplacení a z částky 11 436 Kč od 5. 3. 2001 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV., V. a VI.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 18. 6. 1993 uzavřeli smlouvu o věcném břemeni M. V., Ing. F. Č. jako povinní z věcného břemene a JUDr. B. G. [žalovaná 1)], S. G. [žalovaná 2)] jako oprávněné z věcného břemene, na základě které jsou žalované oprávněny užívat byt č. 5 v P., ve spoluvlastnictví M. V. a Ing. F. Č.. Podle čl. III. této smlouvy jsou žalované povinny hradit spotřebu el. energie, plynu a vody, náklady z opravy bytu a podílet se na nákladech spojených s užíváním bytu.

Žalobou podanou dne 13. 1. 1998 se domáhali M. V. a Ing. F. Č. zaplacení částky 90 152,25 Kč představující náklady spojené s užíváním bytu v letech 1995 a 1996. M. V. zemřela dne 4. 4. 1998 a dědicem veškerého majetku se ze zákona stal Ing. F. Č. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 4. 2008, č. j. 17 C 3/98-34, rozhodl o procesním nástupnictví podle § 107 odst. 1 o. s. ř. a v řízení pokračoval s Ing. F. Č., který rozšířením žaloby ze dne 12. 1. 2000 požadoval zaplacení dalších 90 152,25 Kč jako nákladů spojených s užíváním bytu žalovanými v letech 1997 a 1998, a rozšířením žaloby ze dne 15. 11. 2001 požadoval po žalovaných zaplacení 52 318,32 Kč jako nákladů spojených s užíváním bytu žalovanými v letech 1999 a 2000.

Ing. F. Č. zemřel dne 13. 12. 2004. Jeho dědicové I. Č. [žalobkyně a)], Ing. P. Č. [žalobce b)], L. Č. [žalobkyně c)], B. Č. a J. Č. dědictví neodmítli. O pohledávce zůstavitele vůči žalovaným nebylo doposud v rámci dědického řízení rozhodnuto. Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 8. 2008, č. j. 17 C 3/98-42, rozhodl podle § 107 odst. 2 o. s. ř o procesním nástupnictví po zemřelém Ing. F. Č. a v řízení nadále pokračoval se všemi shora uvedenými dědici.

Usnesením ze dne 30. 3. 2009, č. j. 17 C 3/98-76, soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 154 486,16 Kč, neboť v tomto rozsahu vzali všichni žalobci žalobu zpět. Předmětem řízení zůstala částka 51 775 Kč s přísl. Při jednání konaném dne 23. 6. 2009 J. Č. a B. Č. vzali žalobu zpět, soud ve vztahu mezi nimi a žalovanými řízení zastavil a pokračoval v řízení na straně žalující s I. Č. [žalobkyně a)], Ing. P. Č. [žalobce b)] a L. Č. [žalobkyně c)].

Na základě znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem EQUITA Consulting, s. r. o., vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, vynaložili v letech 1995 až 2000 částku 44 958 Kč představující náklady spojené s užíváním bytu žalovanými a rozhodl, že žalované jsou povinny tuto částku na základě shora uvedené smlouvy o věcném břemeni žalobcům zaplatit. V částce 6 817 Kč soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, č. j. 13 Co 64/2012-274, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu i do částky 44 958 Kč a v zamítavých výrocích II. a III. rozsudek potvrdil (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v projednávané věci nebylo dědictví ve vztahu ke sporné pohledávce k žádosti dědiců doposud vypořádáno, přičemž možnými dědici jsou I. Č. [žalobkyně a)], Ing. P. Č. [žalobce b)], L. Č. [žalobkyně c)], J. Č. a B. Č. Řízení ve vztahu mezi J. Č., B. Č. a žalovanými zastaveno, neboť J. Č. a B. Č. vzali žalobu zpět. V období od smrti zůstavitele až do pravomocného skončení řízení o vypořádání dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku zůstavitele a jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Z toho vyplývá, že ve sporech vedených vůči třetím osobám mají podle § 91 odst. 2 o. s. ř. postavení nerozlučných společníků a nezúčastní-li se řízení všichni známí dědicové, je tím dán nedostatek jejich věcné aktivní legitimace k vedení sporu. Protože v projednávané věci dva z dědiců za souhlasu ostatních nehodlali v řízení pokračovat a řízení bylo ve vztahu mezi nimi a žalovanými zastaveno, odvolací soud žalobu zamítl pro nedostatek věcné aktivní legitimace žalobců, neboť se neúčastní řízení všichni známí dědicové.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že jsou-li všichni dědicové do pravomocného rozhodnutí o dědictví považováni za vlastníky celého majetku zůstavitele a jsou-li oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, požadavek odvolacího soudu na účast všech dědiců v řízení není v souladu s § 513 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť podle tohoto ustanovení může žádat o plnění i jeden ze spoluvěřitelů, tedy dědiců. Proto i jeden z dědiců je oprávněn v rámci soudního řízení požadovat zaplacení pohledávky z majetku zůstavitele, o níž nebylo doposud v rámci dědického řízení rozhodnuto. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 6. 2011, projednal a rozhodl dovolací soud tuto věc podle zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,

Odvolací soud výslovně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 44 958 Kč. Co do zamítnuté částky 6 817 Kč sice rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, učinil tak však proto, že na žalující straně nevystupovali všichni známí dědicové po původním žalobci. Soud prvního stupně přitom žalobu v této části zamítl z věcných důvodů. Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je přitom rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Rozsudek odvolacího soudu je tedy po obsahové stránce měnícím i co do částky 6 817 Kč, a přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána.

Dovolatelé předkládají dovolacímu soudu otázku, zda se v soudním řízení může domáhat zaplacení pohledávky z majetku zůstavitele, o níž nebylo doposud v rámci dědického řízení rozhodnuto, i jen jeden z více známých dědiců.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015 (rozhodnutí je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), uvedl, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák."). K nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví.

Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví (všech věcí, pohledávek a jiných majetkových práv zůstavitele) a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají dědici postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).

Dále Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí dovodil, že z uvedeného ve vztahu k (případné) zůstavitelově pohledávce vyplývá, že - nedošlo-li (dosud) mezi více dědici k jejímu vypořádání v řízení o dědictví nebo v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení § 175y odst. 1 o. s. ř. a nejde-li o majetek spravovaný správcem dědictví - vůči zůstavitelově dlužníku jsou dědici oprávněni (bez ohledu na to, zda jde o dluh dělitelný nebo nedělitelný) společně a nerozdílně; z užití ustanovení § 513 obč. zák. pak vyplývá, že kterýkoliv z dědiců může žádat po dlužníku celé plnění, samozřejmě s tím, že je nemůže požadovat ani zčásti - jestliže pohledávka zůstavitele dosud nebyla vypořádána mezi více dědici - pouze pro sebe, ale jen ve prospěch všech dědiců.

V projednávané věci dosud nedošlo mezi více dědici k vypořádání pohledávky zůstavitele v řízení o dědictví nebo v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení § 175y odst. 1 o. s. ř. a nejde o majetek spravovaný správcem dědictví. V takovém případě jsou vůči zůstavitelově dlužníku všichni známí dědicové oprávněni společně a nerozdílně, a na základě § 513 obč. zák. je po dlužníku (žalovaných) oprávněn požadovat celé plnění kterýkoliv ze známých dědiců, v posuzované věci tedy i tři z pěti známých dědiců (žalobci). Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobci nejsou aktivně legitimováni, protože nepožadují po žalovaných předmětné plnění všichni známí dědicové, spočívá v tomto ohledu rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2016


Mgr. David Havlík
předseda senátu