22 Cdo 535/98
Datum rozhodnutí: 29.06.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 535/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců: A) M. H. a B) J. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) V. H. a 2) A. H., zastoupených advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 989/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 1997, č. j. 22 Co 42/94-636, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze z 30. 7. 1997, č. j. 22 Co 42/94-636, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 12. 7. 1994, č. j. 5 C 989/92-140 ve výrocích, kterými bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č.p. 3/II a stavební parcele č. 228, zapsaných na listu vlastnictví č. 5498 pro obec a kat. území K., a kterými byly tyto nemovitosti přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobcům každému z poloviny, se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 30. 7. 1997, č. j. 22 Co 42/94-636, a to proti výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 12. 7. 1994, č. j. 5 C 989/92-140, ve výroku o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným přiměřenou náhradu na vyrovnání podílů, proti výroku, kterým byly potvrzeny výroky o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se zamítá.

III. Žalovaný 1) je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobkyni A) částku 11.194,- Kč a žalobci B) částku 10.532,- Kč, žalovaná 2) je povinna zaplatit každému ze žalobců na nákladech dovolacího řízení částku 9.871,- Kč, a to oba žalovaní do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobců.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (dále jen soud prvního stupně) rozsud-kem ze dne 12. července 1994 č. j. 5 C 989/92-140 zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č.p. 3/II a stavební parcele č. 228, zapsaných na listu vlastnictví č. 5498 pro obec a katastrální území K., a nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalobců každému z poloviny. Žalobcům uložil, aby na vypořádání podílů zaplatili žalovanému 1) částku 1.031.333,- Kč a žalované 2) 589.333,- Kč, z toho žalobkyně A) má zaplatit žalovanému 1) 562.545.40,- Kč, žalované 2) 321.454,50 Kč a žalobce B) má zaplatit žalovanému 1) 468.787,90 Kč a žalované 2) 267.878,80 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně náklady řízení žalobcům v částce 95.576,- Kč a státu v částce 11.825,- Kč.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci nabyli spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem na základě dohody o vydání věcí, uzavřené 18. 9. 1991 (registrované 19. 9. 1991) podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se S. p. a c., státním podnikem v K., a to v rozsahu podílů žalobkyně A) 6/24, žalobce B) 7/24, žalovaný 1) 7/24 a žalovaná 2) 4/24. Žalobci využívají nemovitosti k provozování pekařství, když k tomuto účelu sloužily od počátku po jejich výstavbě. Žalobce B) je vlastníkem veškerého zařízení provozu pekárny, ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem dohodou účastníků nedošlo. Při posouzení otázky reálné dělitelnosti nemovitostí soud prvního stupně přihlédl k tomu, že je třeba zachovat jako celek pekárnu, která pokrývá většinu spotřeby pečiva v K. Vycházel dále z toho, že nemovitosti nelze rozdělit (žalovaní navrhovali, aby do jejich vlastnictví byl přikázán objekt A s obchodem a příslušná část pozemku parc. č. 228, žalobcům budova B s vlastním provozem pekárny, objekt C - sklady, objekt D - historická bašta a příslušná část předmětného pozemku). Reálné rozdělení je podle znaleckého posudku F. B. technicky obtížné a vyžadovalo by náklady 1.770.000,- Kč. Navíc by znamenalo přerušení výroby pečiva na několik měsíců. Přikázal proto nemovitosti do spoluvlastnictví žalobcům každému z jedné poloviny a uložil jim, aby na vypořádání podílů zaplatili žalovaným shora uvedené peněžní částky, přičemž vycházel z ceny nemovitostí stanovené znalcem F. B. podle vyhl. č. 391/1991 Sb. ve znění vyhl. č. 611/92 Sb. částkou 3.536.000,- Kč.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací po doplnění dokazování rozsudkem z 30. července 1997, č. j. 22 Co 42/94-636 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalobcům zaplatit na vyrovnání podílu žalovaným částku 1.817.255,- Kč, a to tak, že žalobkyně A) zaplatí 660.820,- Kč žalovanému 1) a 330.410,- Kč žalované 2), žalobce B) zaplatí 495.615,- Kč žalovanému 1) a 330.410,- Kč žalované 2), do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili státu na nákladech odvolacího řízení 62.920,90 Kč a žalobcům 72.453,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že nemovitosti nelze reálně rozdělit a přikázal je proto do podílového spoluvlastnictví žalobců, jak navrhovali. Vycházel z toho, že vypořádání podílů je třeba provést podle tržní (obecné) ceny (dále jen "obecná cena"), tj. ceny, za kterou by je bylo možno v daném čase, místě a se zřetelem k jejich stavu a využití prodat. Doplnil proto dokazování znaleckým posudkem F. B., vypracovaného v prosinci 1995 a lednu 1996, který stanovil obecnou cenu částkou 3.300.000,- Kč. Tuto cenu stanovil znalec "tzv. komparativní, tedy srovnávací metodou, tj. vyhodnocením cen nedávno uskutečněných prodejů nemovitostí srovnatelných svým charakterem, velikostí a lokalitou. Dospěl k závěru, že tyto informace jsou soustředěny pouze u skutečných realizátorů trhu s nemovitostmi, tedy u realitních kanceláří v místě. Vycházel pak z minimálních a maximálních cen, o nichž se informoval u pěti realitních kanceláří a vypočetl tak průměrnou cenu". Dále znalec stanovil cenu nemovitostí podle vyhl. č. 178/1994 Sb. ve znění vyhl. č. 295/1995 Sb. částkou 5.982.380 Kč. Vzhledem k námitkám k doplněnému znaleckému posudku odvolací soud nařídil provedení revizního znaleckého posudku ústavem. U. Ú. s. i., VUT B. (dále jen ÚSI), aby stanovil obecnou cenu nemovitostí a při řešení otázky reálné dělitelnosti nemovitostí vzal zřetel na zachování funkčnosti nemovitostí jako pekárny. Odvolací soud pak akceptoval obecnou cenu určenou částkou 3.964.920,- Kč znaleckým posudkem ÚSI z 27. 11. 1996, jeho písemného doplňku z 10. 3. 1997 a ústního doplnění provedeného M. Š. při jednání odvolacího soudu 30. 7. 1997. Odvolací soud poukázal na to, že posudek se zabýval zjištěním ceny předmětných nemovitostí ze všech aktuálních hledisek a provedl výpočet ceny administrativní, reprodukční, věcné hodnoty a výnosové hodnoty, zjištění ceny srovnávací metodou. Skutečnost, že takto stanovená obecná cena nepřesahuje cenu stanovenou podle cenového předpisu, pokládal odvolací soud "za odpovídající stavu, kdy na trhu nemovitostí v mimopražských oblastech dochází zhusta k tomu, že tržní ceny se pohybují někdy i výrazně pod cenami odhadními, neboť tržní - reálné hodnoty nemovitostí jsou odrazem poklesu poptávky po nemovitostech v mimopražských oblastech.". Odvolací soud odkázal také na to, že postup při určení obecné ceny není stanoven, metodika použitá ÚSI je běžná a také ústavem obvykle používaná. Za rozhodující považoval odvolací soud správnost postupu při stanovení ceny srovnávací metodou - totiž že ústav srovnával prodeje obdobných nemovitostí v dané lokalitě a v daném čase. Pokud jde o reálné dělení nemovitostí, odvolací soud podrobně rozvedl skutková zjištění, která učinil při místním ohledání, ohledně všech objektů, ze kterých předmětná nemovitost č.p. 3 sestává. Vzal v úvahu, že ÚSI původně nalezl možnost reálného dělení nemovitostí, avšak poté, co žalobci předložili posudky T. a z. ú. s. P. o stavebním stavu jednotlivých budov, se ÚSI vyjádřil, že reálné rozdělení je prakticky jen těžko proveditelné. Odvolací soud také provedl důkaz Stanoviskem ke znaleckému posudku ÚSI, předloženým žalovanými, zpracovaným J. K., a podepsaným ředitelem Ú. t. a a. m. AV ČR M. P., (dále jen "Stanovisko"). To označilo postup ÚSI za neprofesionální a neseriozní, závěry znaleckého posudku za falešné a výši obecné ceny stanovilo částkou 20.000.000,- Kč. Podkladem pro výpočet byly ceny nemovitostí při deseti realizovaných převodech v K. z let 1991-1995. K možnosti reálného rozdělení nemovitostí podle tohoto stanoviska odvolací soud uvedl, že z posudku není patrno, zda jeho autor provedl fyzické ohledání nemovitostí, a že do nákladů na rozdělení nezahrnuje náklady z vyvolaných investic a rekonstrukcí a skutečné náklady na rozdělení nemovitostí považuje proto oproti znaleckému ústavnímu posudku o jeden řád nižší. Odvolací soud hodnotil tento důkaz "jako nikoliv stanovisko kolektivu odborníků, ale jako výsledek určitého profesionálního sporu mezi pracovníky ústavů. Hodnověrnost závěrů ve stanovisku zpochybňuje zejména zjištění odvolacího soudu, že převážně textová část stanoviska je doslovným opisem pasáží článku znalce S., který byl publikován v časopise Z. č. 2/96 pod názvem Problematika použití tržní ceny nemovitostí, a doslovný přepis ani autor stanoviska nepovažoval za potřebné uvést jako pravého autora textu.". Odvolací soud považoval obecnou cenu nemovitostí určenou ÚSI stejně jako jeho závěry o možném reálném rozdělení nemovitostí za závěry profesionální, odborné, se kterými nemá důvod polemizovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.

Jeho přípustnost opírají v prvé řadě o § 237 odst. l písm. g) o. s. ř., když dovozují, že existují pochybnosti o nepodjatosti soudců odvolacího soudu, kteří se zúčastnili projednání této věci. Žalovaní poukazují na to, že námitku podjatosti, kterou vznesli poprvé již 10. 11. 1994, odůvodnili vztahem předsedy odvolacího soudu E. K. k žalobkyni A) a její rodině, jmenovaný podle jejich zjištění byl v osobním kontaktu se žalobci a byl také na svatbě dcery žalobkyně A) na jaře 1994. Soudci odvolacího soudu nebyli z projednání a rozhodování ve věci vyloučeni usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z 16. 3. 1995, stejně rozhodl s výjimkou B. B. uvedený soud o další námitce podjatosti z 28. 4. 1997. Tu odůvodnili dalšími poznatky o vztahu manžela žalobkyně A) a předsedy odvolacího soudu a postupem předsedkyně senátu V. V. v jiné věci, vedené mezi účastníky pod sp. zn. 9 C 338/94 u soudu prvního stupně. Uvedeným usnesením nebylo také vyhověno návrhu jmenované předsedkyně senátu na přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Hradci Králové. Poslední námitku podjatosti všech členů odvolacího senátu vznesli žalovaní při jednání odvolacího soudu 30. 7. 1997. Uvedli nové důvody, pro které námitku vznesli, a to vztahy soudkyně O. P. k rodině žalobkyně A), neboť zjistili, že tato soudkyně se stejně jako předseda odvolacího soudu zúčastnila svatby dcery žalobkyně A). Žalovaní vyslovují přesvědčení, že v dané věci vznikly pochybnosti o nepodjatosti členů odvolacího senátu vzhledem ke vztahu předsedy odvolacího soudu k žalobkyni A) a jejímu manželovi, dále proto, že členka odvolacího senátu O. P. se zúčastnila svatby dcery žalobkyně A), aniž vyvodila z této skutečnosti nějaké závěry, stejně jako odvolací senát po vznesení námitky podjatosti žalovanými 30. 7. 1997, když ani nepředložil spis vrchnímu soudu k rozhodnutí o této námitce. Žalovaní jsou toho názoru, že postupem odvolacího soudu byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zdůrazňují, že pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování ve věci postačuje pouhá pochybnost o jeho nepodjatosti. V doplnění dovolání z 22. 1. 1999 ještě uvedli, že došlo ke skutečnosti, která svědčí o podjatosti soudců odvolacího soudu, když při rozhodování o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 9 C 338/94, ve které žalovaní žalují žalobce o zaplacení částky 3.127.697,- Kč, předsedkyně senátu M. M. uvedla v usnesení č. j. 22 Co 427/98-234 z 30. 10. 1998 skutečnosti, které nevyplývají ze spisu. Uvedla totiž, že žalobkyně A) je spoluvlastnicí domu n. H. 1839 v P. 6, ačkoliv ho žalobkyně, jak z uvedeného spisu vyplývá, darovací smlouvu s účinky vkladu ke dni 16. 2. 1998 převedla na syna K. R. B.

Dále žalovaní opírají přípustnost dovolání o § 238 odst. l písm. a) o. s. ř. s tím, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným přiměřenou náhradu a uplatňují dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Souhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vycházet z obecné ceny nemovitostí, tedy z ceny, za které se podobné (srovnatelné) nemovitosti prodávají v daném místě a čase. Vytýkají však odvolacímu soudu, že při zjištění této ceny vycházel ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejprve jde o ničím nepodložené zjištění o poklesu poptávky v mimopražských oblastech a o běžném stavu nižších cen obecných oproti úředním. Znalecký posudek F. B. o obecné ceně považují za "nekonkrétní elaborát". K této ceně znalec dospěl na základě zpráv pěti kolínských realitních kanceláří, aniž měl k dispozici informace o jediném realizovaném prodeji nemovitostí podobných nemovitostem vypořádávaným, které se nacházejí v centru K. Ke znaleckému posudku ÚSI v B. namítají, že se sice obsáhle a složitě zabýval zjištěním obecné ceny za použití celé řady metod, aby pak dospěl k jednoduchému závěru, který v podstatě převzal od F. B., aniž si sám opatřil jakýkoliv srovnávací materiál. Ani ústav neměl tedy k dispozici jediný konkrétní srovnávací materiál a přitom tvrdil, že ceny nemovitostí v K. stagnují a klesají, což doložil výstřižkem z K. novin. Takto zjištěnou cenu pak ÚSI zařadil do vzorce pro zjištění obecné ceny spolu s cenou zjištěnou metodou váženého průměru dle Naegeliho. I kdyby pominuli výtky vůči metodě váženého průměru (žalovaní ve vyjádření ke znaleckému posudku namítali nepřezkoumatelnost úvahy o stanovení koeficientů pro cenu srovnávací a pro vážený průměr), poukazovali na to, že ústav při zjišťování váženého průměru nevzal v úvahu cenu pozemku. Teprve na výzvu odvolacího soudu doplňujícím posudkem cenu s přihlédnutím k pozemku stanovil. Vycházel přitom z ceny 350,- Kč za m2, a i tak dospěl k ceně asi o dva miliony nižší než je cena úřední. Cenu 350,- Kč za m2 však nevyjadřuje obecnou cenu pozemku v K., neboť podle zpráv, předložených žalovanými, se pohybuje v částkách 2.000 - 5.000 Kč za m2. Žalovaní předložili Stanovisko, z něhož je zřejmé, jak zpracovatel stanovil obecnou cenu předmětných nemovitostí - měl k dispozici srovnávací materiál o prodeji nemovitostí nacházejících se převážně v pěší zoně K. Z tohoto materiálu také vyplývá, že většina srovnávaných nemovitostí byla nefunkční a velikost zastavěné plochy prodávaných staveb menší, z celé řady smluv také vyplývá, že kupní cena byla vyšší než cena určená oceňovacím předpisem. M. Š při výslechu před odvolacím soudem sice závěr tohoto Stanoviska o obecné ceně odmítl, nedokázal však proti němu nijak argumentovat. Dokonce uvedl, že ÚSI zjistil z katastru nemovitostí 67 prodejů nemovitostí v K. a že zohlednil prodeje staré 5-6 měsíců. Nepřiložil však ke znaleckému posudku ani jednu z těchto informací. Jeho tvrzení se proto jeví nevěrohodné a je jen obranou proti důkazům předloženými žalovanými. Totéž platí o tom, co M. Š. uvedl o obhlídkách nemovitostí, které byly předmětem převodů. Při hodnocení tohoto Stanoviska se odvolací soud nevypořádal s tvrzením žalovaných a jimi nabídnutými důkazy o tom, co je srovnávací metoda výpočtu obecné ceny, co je srovnávací materiál, tedy že obecnou cenu lze zjistit jen srovnáním cen skutečně realizovaných na trhu nemovitostí a nikoli srovnáváním hypotetických cen realitních kanceláří. Žalovaní mají proto pochyby, zda odvolací soud postupoval podle § 1 o. s. ř. tak, aby zajistil spravedlivou ochranu jejich práv. Dospívají k tomu, že měl-li odvolací soud k dispozici celou řadu smluv o prodeji nemovitostí v centru K. o podstatně menší zastavěné ploše, pozemcích menší výměry a staveb v horším technickém stavu a realizované ceny byly podstatně vyšší než obecná cena předmětných nemovitostí, ze které odvolací soud vycházel, pak nemůže obstát jeho zjištění, že ceny v mimopražských oblastech klesají. Protože vadami, které podle žalovaných zakládají oprávněnost dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 o. s. ř. trpí kromě rozsudku odvolacího soudu také rozsudek soudu prvního stupně, žalovaní navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že námitka žalova-ných, že ve věci rozhodoval ve smyslu § 237 odst. l písm. g) o. s. ř. vyloučený soudce, je dovozována ze vztahu předsedy odvolacího soudu E. K. a soudkyně O. P. k žalobkyni A) a její rodině, ačkoliv ani jeden z těchto soudců ve věci nerozhodoval. O. P. byla členkou odvolacího senátu při jednání 11. 10. 1994, které pro vznesenou námitku podjatosti bylo odročeno, poté přešla k Nejvyššímu soudu, E. K. nebyl ani členem odvolacího senátu. Žalobci také dodávají, že takový důvod pro dovolání není dán tím, že je dovolatelem tvrzen, ale jen tehdy, pokud skutečně vyloučený soudce rozhodoval. Vznášení námitek podjatosti žalovanými bylo účelové, směřující k oddálení postupu nebo rozhodování soudu. Považují za správné, že odvolací soud nepředložil věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o vyloučení soudců k námitce žalovaných, vznesené 30. 7. 1997, neboť byla odůvodněna námitkami proti soudkyni, která již dva roky u odvolacího soudu nebyla. Vyslovují přesvědčení, že jiný postup by ohrozil funkčnost odvolacího soudu a považují ho za odpovídající čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K doplnění námitky žalovaných o rozhodování vyloučených soudců žalobci uvedli, že žalovaní přehlížejí, že M. M. v této věci vůbec nerozhodovala, a rozhodnutí, které vydala, je z 30. 10. 1998, tedy z doby více jak rok poté, co bylo rozhodováno v této věci. Žalovaní také nemohou měnit dovolací důvody po uplynutí odvolací lhůty, která uplynula 24. 9. 1997. Poukazují na to, že údaj o spoluvlastnictví žalobkyně A) k nemovitostem čerpal odvolací soud z výpisu z katastru nemovitostí.

K dovolacím důvodům uplatněným žalovanými podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. žalobci uvádějí, že obecná cena nemovitostí byla v řízení určena třemi znaleckými posudky, a to znalce F. B. částkou 3.300.000,- Kč, revizním posudkem Ú. s. i. v B. částkou 3.964.920,- Kč a J. částkou 3.800.000,- Kč (předloženého jimi). Všechny tři posudky se pohybují v hranicích, ve kterých rozhodl odvolací soud, který přisoudil cenu nejvyšší, což samo o sobě dokládá objektivnost ceny. Argumenty, směřující proti znaleckému posudku F. B., žalovaní uplatnili již u odvolacího soudu, a proto také byl nařízen revizní znalecký posudek právě ÚSI. Podle žalobců ÚSI postupoval zodpovědně a se znalostí zpracování takových posudků, když M. Š. uvedl u odvolacího soudu, že šlo o 604. posudek ústavu. Žalobci považují za nelogické, že žalovaní napadají znalecký posudek F. B. jako nekonkrétní elaborát, neboť znalec stanovil obecnou cenu za použití srovnávací metody. ÚSI za použití celé řady výpočtů cen, mezi jiným i metodou srovnávací, učinil závěr metodou váženého průměru. Tento postup vyzněl ve prospěch žalovaných, neboť za použití jen metody srovnávací by obecná cena byla nižší. Není pravdivé, že ústav neměl jiné srovnávací podklady než F. B., neboť M. Š. u odvolacího soudu vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, že pracovníci ÚSI navštívili všechny realitní kanceláře ve městě, aby zjistili, za co se nemovitosti dají prodat a stejný průzkum provedli po půl roce. K dispozici měli také údaje o 67 převodech nemovitostí v daném místě od roku 1991 do roku 1996 získané na Katastrálním úřadě v K. a M. Š. podrobně rozvedl, jak je využili při zpracování posudku. Tvrzení dovolatelů, že nebyl schopen vysvětlit postup při zpracování ceny srovnávací metodou, není objektivní. Pokud jde o cenu pozemku, žalovaní přehlíží, že ústav zdůraznil, že cena 350,- Kč za m2 je cenou teoretickou, neboť zastavěné nemovitosti je třeba hodnotit jako celek, a že cena pozemku je dána nejen místem, kde se nachází, ale také jeho využitelností. V dané věci je cena nižší proto, že pozemek je v historickém centru, kde je jakákoliv činnost limitována tím, že se na něm nachází kulturně chráněná památka - bašta městského opevnění a pozemek sám je stěsnán do příkopu tohoto opevnění. Pozemek má význam pouze ve spojení se stávajícími budovami, nová výstavba je nereálná, a jejich případné odstranění by několikanásobně překročilo cenu pozemku. K ceně pozemků se také vyjádřily realitní kanceláře. Žalobci dále zpochybňují, zda šlo Stanovisko ú. A. v., když nebyl žalovaným vyúčtován, a nejde ani o instituci, která se takovými posudky zabývá. Podle žalobců šlo o neseriozní pokus ovlivnit rozhodování soudu uvedením názvu tohoto ústavu. To dokumentuje i doslovná citace uveřejněného článku S. bez jejího označení. Žalobci poukazují také na to, že ke smlouvám připojeným ke Stanovisku M. Š. uvedl, že při použití srovnávací metody je třeba vycházet z období tří až pěti měsíců před odhadem, přitom připojené převody se týkají období let 1991-1995, za roky 1996-1997 nepředkládají smlouvu žádnou. Tyto smlouvy nejsou tedy srovnatelné ani v čase ani v místě, když některé z nich se týkají nemovitostí až ve vzdálenosti 3 km od vypořádávaných nemovitostí. Žalobci uzavírají, že rozsudek odvolacího soudu má v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. není tedy dán, stejně jako dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Žalovaní v dovolání ani nenamítají, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správný právní předpis nesprávně aplikoval, když sami uvádějí, že odvolací soud správně dospěl k závěru, že spravedlivým řešením je provést vypořádání tak, aby žádný ze spoluvlastníků nezískal na úkor jiných majetkovou výhodu. Jinými slovy potvrzují správnost právního závěru odvolacího soudu. Žalobci navrhli, aby dovolání uplatněné podle § 237 odst. l písm. g) o. s. ř. bylo odmítnuto a dovolání uplatněné podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas účastníky řízení řádně zastoupenými (§ 24O odst.1 a § 241 odst. l o. s. ř.) zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout rozhod-nutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. l o. s. ř je dovolání přípustné proti kaž-dému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným (mimo rozhodnutí uvedené v odstavci dvě téhož ustanovení, o takové se však v dané věci nejedná).

Žalovaní sami namítají, že v řízení došlo k vadě podle § 237 odst. l písm. g) o. s. ř. Ta je dána, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže ve věci rozhodoval senát, ačkoliv měl rozhodovat samosoudce. Za vyloučené považují žalovaní soudce odvolacího soudu, kteří se zúčastnili projednání věci.

Podle § 14 odst. l o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projed-nání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

V dané věci jednal odvolací soud pětkrát: 31. 10. 1994, 5. 3. 1996, 7. 3. 1996, 29. 4. 1997 a 30. 7. 1997. Senátu vždy předsedala V. V., členkami senátu byly dále 31. 10. 1994 B. B. a O. P., 5. 3. 1996, 7. 3. 1996 a 29. 4. 1997 B. B. a E. D., 30. 7. 1997 . E. D. a E. L.. Vrchní soud usnesením z 16. 3. 1995, č. j. Nc 169/24-187, soudce odvolacího soudu V. V., B. B., O. P. z projednání a rozhodování věci nevyloučil. Vzhledem k vyjádření jmenovaných soudců, že nemají k věci, k účastníkům a jejich zástupcům žádný vztah, dovodil, že skutečnost, že předseda odvolacího soudu E. K., jak vyplynulo z jeho vyjádření, zná manžela žalobkyně A), neodůvodňuje bez dalšího pochybnost o nepodjatosti jmenovaných soudců ve smyslu § 14 odst. l o. s. ř. Dalším usnesením z 20. 6. 1997 č. j. Nco 134/97-577 vrchní soud vyloučil z projednání a rozhodování věci soudkyni B. B., která se vyjádřila k opětovně vznesené námitce podjatosti žalovaných tak, že "vzhledem k protahování řízení účastníky, maření soudních jednání, které považuje za znevažování práce soudu, nemohla by rozhodovat objektivně". Nevyloučil soudce V. V., E. D., Z. V., A. L. a J. D., kteří se vyjádřili, že nemají k věci, účastníkům a jejich zástupcům žádný vztah, V. V. odmítla tvrzení žalovaných, že se stýká se žalobkyní A). Ke skutečnosti, že se předseda odvolacího soudu E. K. zná se s manželem žalobkyně A), uvedl vrchní soud, shodně jako v dřívějším usnesení, že sama o sobě není důvodem k vyloučení soudců odvolacího soudu.

Poslední námitku podjatosti senátu odvolacího soudu vznesli žalovaní při jednání 30. 7. 1997 a odůvodnili ji tím, že podle jejich nového zjištění byla na svatbě dcery žalobkyně A) přítomna také soudkyně O. P. Odvolací soud spis vrchnímu soudu k rozhodnutí o námitce nepředložil a ve věci rozhodl.

Dovolací soud není vázán posouzením vrchního soudu v otázce, zda ve věci jednal a rozhodoval vyloučený soudce (k tomu srovnej rozsudek vrchního soudu z 24. 3. 1995 sp. zn. 7 Cdo 69/92, uveřejněný pod č. 7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nicméně ze stejných důvodů jako jmenovaný soud nepovažuje za vyloučené soudce odvolacího soudu V. V., E. D. a E. L., tj. že sama skutečnost, že se předseda odvolacího soudu zná s rodinou žalobkyně nezpůsobuje pochybnosti o nepodjatosti jmenovaných soudkyň. Dovolací soud se také ztotožňuje s odůvodněním vrchního soudu o vyloučení B. B. Pokud jde o O. P., byla členkou odvolacího senátu jen při jednání 31. 10. 1994, které bylo odročeno. Pro změnu v obsazení senátu odvolací soud jednal ve věci znovu podle § 211 a § 119 odst. 2 o. s. ř., opakoval důkazy provedené při jednání 29. 10. 1994 a dokazování dále doplňoval. Vzhledem k výše popsané účasti O. P. v odvolacím řízení nelze o ní uvažovat jako o soudci, který ve věci jednal a rozhodoval ve smyslu § 14 odst. l o. s. ř. v takovém rozsahu, že se významně podílel na procesním postupu odvolacího soudu a na rozhodování věci. Dovolací soud odkazuje na již shora označený rozsudek vrchního soudu, který se sice týkal výkladu § 14 odst. 2 o. s. ř., z něhož však vyplývá, že rozhodováním ve smyslu uvedeného ustanovení je třeba rozumět nejen vlastní rozhodování, ale také procesní působení soudce. V tomto rozhodnutí vrchní soud uvedl, že soudce odvolacího soudu, který v řízení u soudu prvního stupně ve významnějším rozsahu procesně působil /např. provedl podstatnou část dokazování/, je vyloučen z projednání a rozhodování věci (§ 14 odst. 2 o. s. ř.), i když v řízení před soudem prvního stupně nerozhodoval. Pro posouzení otázky, zda soudce byl vyloučen z projednání a rozhodování ve věci ve druhém stupni, považuje tedy za podstatný rozsah, v jakém se soudce účastnil projednání a rozhodování věci v prvním stupni. Z toho lze pro danou věc dovodit, že o věci rozhodnuté vyloučeným soudcem na tom kterém stupni ve smyslu § 237 odst. l písm. g) o. s. ř. nelze uvažovat ve vztahu k soudci, který se projednání a rozhodování věci účastnil v nevýznamném rozsahu. Tak tomu bylo v daném případě ohledně O. P. Samo uvedení nových skutečností ohledně JUDr. O. P., a to i vzhledem k tomu, že se členky odvolacího senátu už v souvislosti s námitkou podjatosti žalovaných /byť vznesené pro vztah předsedy odvolacího soudu E. K. k žalobkyni A) a její rodině/ vyjádřily, že nemají žádný vztah k věci, k účastníkům a k jejich zástupcům, nezaložilo pochybnosti o nepodjatosti členů odvolacího senátu - předsedkyně V. V. a soudkyň E. D. a A. L.. Nepředložení spisu vrchnímu soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti by za této situace mohlo být nanejvýš vadou řízení, která však neměla vliv na správnost rozhodnutí. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že nevznikly pochybnosti o nepodjatosti těchto soudkyň ve smyslu § 14 odst. l o. s. ř. ani po vznesení námitky podjatosti žalovanými 30. 7. 1997. Nemohly vzniknout ani z té skutečnosti, že po rozhodnutí odvolacího soudu v této věci jiná soudkyně téhož odvolacího soudu (M. M.) rozhodla podle žalovaných nesprávně ve věci jiné. Ta se na projednání a rozhodování této věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vůbec nepodílela a procesní pochybení nebo nesprávná aplikace právních norem sama o sobě nemůže pochybnost o nepodjatosti soudce stejně vyvolat.

Vada řízení podle § 237 odst. l písm. g) o. s. ř., ani další vady v tomto ustanovení vyjmenované, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. l o. s. ř. není proto dána.

Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. je řízením, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Toto řízení patří tedy mezi případy, ve kterých dovolací soud není podle § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. vázán rozsahem dovolacích návrhů. To znamená, že je-li dovolání proti některému z výroků ve věci samé shledáno přípustným, zabývá se dovolací soud důvodností dovolání, tedy tím, zda je dán některý z dovolatelem tvrzených důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a) - d) o. s. ř. (pokud nezkoumá důvody podle písm. a/ a b/ z úřední povinnosti). Neshledá-li dovolací soud přípustné dovolání v daných mezích důvodným, zamítne je, poněvadž dovolatelem vytýkaná nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu není opodstatněná (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Shledá - li dovolání důvodným, zruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu nejen v napadeném výroku, ale i v ostatních souvisejících výrocích, i když proti nim dovolání podáno nebylo, resp. i tehdy, je-li dovolání proti nim nepřípustné. Takový postup je v posledně uvedeném případě namístě proto, že v rozhodnutí, jímž se řízení končí, nelze o jednotlivých výrocích rozhodovat odděleně, protože jsou z hlediska odvolacího soudu (§ 212 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), ale i z hlediska soudu prvního stupně (§ 152 odst. 2 o.s.ř.) nedělitelné (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze z 16. 4. 1993 sp. zn. 3 Cdo 114/92 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1993 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 6. 1998 sp. zn. 3 Cdon 117/96 uveřejněný pod č. 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé obsahuje výroky potvrzující rozsudek soudu prvního stupně - o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a jejich přikázání žalobcům do podílového spoluvlastnictví, a výrok měnící - o vyrovnání podílů. Dovolací řízení je ovládáno principem přezkumu diformních rozhodnutí (vyjma tzv. zmatečnosti řízení podle § 237 odst. l o. s. ř.). Přezkum konformních rozhodnutí je přípustný jen výjimečně podle § 238 odst. l písm. b) a § 239 odst. l, 2 o. s. ř., o takový případ však v dané věci nejde. Diformním (nesouladným) rozhodnutím je rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku o vyrovnání podílů. Žalovaní napadli celý rozsudek z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., který dovolací soud neshledal opodstatněným. Dále žalovaní napadli výrok o vyrovnání podílů z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., když uvedli, že sice nesouhlasí s výroky o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a jejich přikázání žalobcům do podílového spoluvlastnictví, ale jsou si vědomi nepřípustnosti dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu. Protože proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání podle § 238 odst. l písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího důvodu v tomto výroku nejprve z úřední povinnosti podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí, dovolacím soudem zjištěny nebyly. Dále se tedy dovolací soud zabýval přezkumem rozsudku odvolacího soudu z hlediska žalovanými uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.

Žalovaní vytýkali odvolacímu soudu, že nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění o obecné ceně nemovitostí částkou 3.964.920,- Kč, ze které odvolací soud vycházel při aplikaci § 142 odst.l obč. zák. o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným přiměřenou náhradu na vypořádání.

Obecná cena byla vzhledem k tomu, že je k jejímu určení třeba odborných znalostí, stanovena odpovídajícím důkazem podle § 126 o. s. ř., tj. znaleckým posudkem, zpracovaným ÚSI. Odvolací soud v napadeném rozsudku hodnotil přesvědčivost posudku, jeho logické zdůvodnění a vyjádřil se také ke vztahu tohoto posudku k ostatním provedeným důkazům, zejména pak ke Stanovisku, předloženém žalovanými. Doplněný znalecký posudek ÚSI stanovil obecnou cenu všech nemovitostí, při jejím určení použil ÚSI také metodu srovnávací, přičemž podkladem pro výpočet ceny touto metodou byly nejen zprávy realitních kanceláří v K. (tj. místě, kde se vypořádávané nemovitosti nacházejí), ale také tam realizované převody nemovitostí. Jeden ze zpracovatelů znaleckého posudku M. Š. při jeho doplnění před odvolacím soudem podrobně rozvedl rozsah srovnávacího materiálu a způsob jeho použití, resp. výpočtu ceny srovnávací metodou, a to jak ohledně budov, tak pozemků. Žalovaní ho jen obecně zpochybnili, aniž k samotnému postupu uvedli konkrétní výtky. Pokud jde o obecnou cenu nemovitostí určenou ve Stanovisku, odvolací soud při posouzení hodnověrnosti tohoto důkazu vzal v úvahu, že Stanovisko obsahuje citace z odborného článku, bez obvyklého odkazu. Také expresivní hodnocení znaleckého posudku ÚSI přesahuje rámec profesionální věcné kritiky. Nelze také přehlédnout, že Stanovisko vychází z cen nemovitostí převáděných v letech 1991 -1995. Přitom obecná cena nemovitosti má být cenou, za kterou ji lze prodat v daném místě a čase. Za této situace je skutkové zjištění odvolacího soudu o obecné ceně, opírající se o znalecký posudek ÚSI zjištěním, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, včetně zjištění o tendenci nižších obecných cen nemovitostí ve vztahu k cenám administrativním v méně atraktivních oblastech, ke kterým náleží i K. (tak je hodnocen i v místním tisku).

Pokud tedy odvolací soud vycházel při určení výše přiměřené náhrady, kterou uložil žalobcům zaplatit žalovaným na vypořádání podílů, z obecné ceny stanovené znaleckým posudkem ÚSI, je právní posouzení věci ve smyslu § 142 obč. zák. správné.

Vůči potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu vzhledem k neopodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. proto bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (§ 243b odst. 4, § 218 odst. l písm. c/ o. s. ř. ) a vůči měnícímu výroku (a souvisícími výroky o nákladech řízení) pro neopodstatněnost dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm c) a d) o. s. ř. zamítnuto.

Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní, přísluší jim proto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. l a § 142 odst. l o. s. ř. vůči žalovaným náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jsou dány u každého ze žalobců odměnou advokáta za dva úkony (vyjádření k dovolání a k doplnění dovolání) z tarifní hodnoty dané cenou podílu připadajícího žalobkyni A) ve vztahu k žalovanému 1) částkou 660.820,- Kč, žalobci B) ve vztahu k žalovanému 1) částkou 495.615,- Kč, u obou žalobců ve vztahu k žalované 2) částkou 330.410,- Kč, při 20 % snížení za společné zastupování, a 2x po 75 Kč paušální náhradou hotových výdajů (§ 7, § 8 odst. 5, § 11 odst. l písm. k/, § 12 odst. 4, § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2000

JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková