22 Cdo 5348/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 1147 o. z.




22 Cdo 5348/2016

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. G. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3 Vinohradech, Vinohradská 2134/126, proti žalované N. B. M. S. , zastoupené Mgr. Šárkou Petráňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 238/2, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 376/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2016, č. j. 5 Co 511/2016-171, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2016, č. j. 5 Co 511/2016-171, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, č. j. 34 C 376/2014-120, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. 287, jehož součástí je stavba rodinného domu v obci H. H., parc. č. 1451/123 a parc. č. 1451/125 (dále též jen předmětné nemovitosti ), vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, na LV č. 296 pro obec a katastrální území H. H. (výrok I.), nemovitosti uvedené ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 3 750 000 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně uvedl, že účastníci nechtějí setrvávat ve spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž se shodují na tom, že mají být přikázány do výlučného vlastnictví žalobce. V dané věci nepřichází do úvahy vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem jejich reálným rozdělením, když s ohledem na existenci funkčního celku nelze rozdělit dům s přilehlou zahradou a ani obsousední pozemek, který je stavebním pozemkem; nelze ani pominout, že žalovaná je cizinkou, která trvale pobývá v cizině a nehodlá se do České republiky vrátit. Proto přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce za náhradu ve výši 3 750 000 Kč odpovídající 1/2 hodnoty nemovitostí. Soud prvního stupně neshledal důvod pro to, aby žalované náhradu za odnětí jejího vlastnického práva odepřel. Skutečnost, že žalobce měl nemovitosti nabýt do výlučného vlastnictví již na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále též SJM ), není důvodem, aby soud při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které vzniklo uplynutím 3 let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství, nerespektoval § 1147 občanského zákoníku a žalované ničeho nepřiznal. Není to ani důvodem pro to, aby náhrada žalované byla odepřena pro rozpor s dobrými mravy. Tvrzení žalobce, že k absenci vkladu dohody o vypořádání SJM do katastru nemovitostí došlo z viny žalované, je účelové a nesprávné. Žalobce mohl a měl podat takový návrh sám a vzhledem k tomu, že dohoda o vypořádání SJM musí být a byla opatřena úředně ověřenými podpisy, nebyla ohledně vkladu potřeba žádná další součinnost ze strany žalované. Odjezd žalované se synem z České republiky nebyl motivován obstrukcemi ohledně vkladu dohody o vypořádání SJM do katastru nemovitostí, ale byl důsledkem rozvodu manželství a skutečnosti, že žalovaná neovládala češtinu. Důvodem k aplikaci institutu dobrých mravů by snad mohla být situace, kdy pouze žalovaná zavinila, že dohoda nebyla vložena do katastru nemovitostí a činila tak záměrně; o takový případ rozhodně nejde. Ani chvályhodná okolnost, že žalobce hradí vyživovací povinnost nad rámec soudem určeného výživného, není skutečností, která by byla relevantní ve vztahu k předmětu tohoto řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 Co 511/2016-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice Okresnímu soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů řízení žalované částku 10 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že účastníci za trvání manželství uzavřeli dohodu o vypořádání majetkových vztahů pro dobu po rozvodu, na jejímž základě se měl stát žalobce vlastníkem rozestavěného domu společně s pozemkem parc. č. st. 287 a pozemkem parc. č. 1451/125, naopak předmětem dohody nebyl pozemek parc. č. 1451/123. Uvedená dohoda však nenabyla účinnosti, když nedošlo k jejímu vkladu do katastru nemovitostí, a proto uplynutím 3 let od zániku manželství nastala právní fikce , že se nemovitosti staly předmětem spoluvlastnictví. Soud prvního stupně správně spoluvlastnictví zrušil a rozhodl o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce, v podrobnostech odvolací soud odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Soud prvního stupně správně posoudil i otázku přiměřené náhrady, když nebylo namístě se odklonit od zásady, že žalované přináleží přiměřená náhrada ve výši poloviny obvyklé ceny nemovitostí. Nelze přihlížet k plnění žalobce nad rámec výživného pro nezletilé dítě, neboť to se týká vztahu mezi otcem a dítětem. Pohledávka z titulu vypořádacího podílu vzniká až právní mocí rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a do té doby tak proti ní nelze započítat jinou pohledávku. Do vypořádání spoluvlastnictví nelze přenášet ani další spory ohledně nezletilého. Důvodem pro odepření či snížení vypořádacího podílu nemůže být ani žalobcem namítaná skutečnost, že žalovaná obdržela náhradu již v souvislosti s dohodou o vypořádání SJM účastníků. Především taková úvaha není namístě u pozemku parc. č. 1451/123, jenž nebyl předmětem dohody. U zbývajících nemovitostí, které předmětem vypořádání byly, pak takový postup nebyl dán, a to ani s odkazem na § 3 odst. 1 dosavadního občanského zákoníku či § 8 občanského zákoníku. Žalobce měl na základě dohody nemovitosti získat s tím, že stačilo dohodu vložit do katastru nemovitostí. Tomuto postupu nebránil ani pobyt žalované v zahraničí. Žalobce se svou nečinností spolupodílel na tom, že předmětné nemovitosti přešly do spoluvlastnictví, nelze tak vyhovět jeho návrhu na odepření přiměřené náhrady. Marným uplynutím 3 let od zániku manželství vzniklo žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení proti žalované z důvodu částečné neúčinnosti dohody. Není tak pravdou, že by žalobce zaplatil za vypořádací podíl dvakrát. Ač mu vznikne povinnost uhradit vypořádací podíl z titulu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, má současně vůči žalované pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno v rozporu s hmotným právem, kdy odvolací soud se řádně nevypořádal s přiměřenou výší náhrady podle § 1147 občanského zákoníku . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který mu zcela rigidně uložil povinnost vyplatit žalované polovinu aktuální hodnoty nemovitostí. Není pochyb o tom, že žalovaná na vypořádání SJM obdržela na účtu v Singapuru 630 000 SGC (tj. cca 8,1 mil. Kč) a 70 000 . Uvádí-li odvolací soud, že část této částky je bezdůvodným obohacením žalované, pomíjí, že je iluzorní domoci se vydání bezdůvodného obohacení po 8 letech po někom, kdo se zdržuje v S. Je tedy otázkou, zdali lze výši vypořádacího podílu snížit či zcela nepřiznat, pokud finanční vypořádání bylo již jednou poskytnuto na základě neplatného právního titulu . Nesouhlasí dále s tím, že plnění nad rámec výživného na nezletilého syna k rukám žalované nelze zohlednit v tomto řízení. Pokládá otázku, zdali lze platby bez právního důvodu k rukám druhého spoluvlastníka zohlednit při stanovení vypořádacího podílu. Nesouhlasí ani s tím, že do vypořádání spoluvlastnictví nelze přenášet další spory včetně tvrzeného protiprávního přemístění nezletilého syna. Ač lze se závěry odvolacího soudu souhlasit v obecné rovině, v tomto případě nikoliv, neboť se jedná o spor mezi bývalými manžely, kdy bývalá manželka nejenže finanční prostředky již obdržela, ale i porušila Haagskou úmluvu tím, že společného syna protiprávně přemístila do S. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání; vyjádřila se k uplatněným dovolacím námitkám a závěry nalézacích soudů považovala za věcně správné.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce nesouhlasí s výší vypořádacího podílu při přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví s tím, že žalované měl být stanoven nižší či žádný vypořádací podíl.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 150 odst. 1 až 4 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98 (uveřejněném pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dospěl k závěru, že byl-li návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) Pro závěr o oprávnění účastníků dohody o vypořádání společného jmění nakládat s jejím předmětem (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) je rozhodné zejména zjištění, zda dohodou vypořádávaný majetek byl ve společném jmění jejích účastníků v době, kdy byl podle této dohody podán návrh na vklad. Jestliže návrh na vklad byl podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění, byl podán již v době, kdy nastala ohledně nemovitostí jak výše uvedeno nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k těmto věcem, tedy právní vztah pojmově vylučující, aby jeho účastníci (podíloví spoluvlastníci) uzavřeli dohodu o vypořádání (v této době již neexistujícího) společného jmění. Podílovým spoluvlastníkům, kterými se bývalí manželé ve vztahu k nemovitostem stali, totiž nesvědčí vlastnické právo k celým věcem, omezené pouze stejným právem druhého spoluvlastníka, jak je tomu v případě věcí ve společném jmění manželů (srovnej například stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale pouze právo k ideálnímu podílu na věci. Podílové spoluvlastnictví i tehdy, když vzniklo uplynutím lhůty podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák., může být zrušeno a vypořádáno jen způsoby uvedenými v ustanovení § 141 a § 142 obč. zák. Výjimku tvoří pouze případy, kdy návrh na vklad do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů byl podán sice po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, ale v průběhu soudního řízení vedeného o vypořádání tohoto společného jmění zahájeného před uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů, neboť nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k vypořádávanému majetku nemohla, s ohledem na probíhající soudní řízení, nastat (§ 150 odst. 4 obč. zák.) [obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 33/95, a ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz) ].

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005 (uveřejněném pod číslem 87/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v němž se zabýval povahou smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřenou podle § 24a odst. l zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen zák. o rod. ) a jejího vztahu k zákonné domněnce vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák., uvedl: Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená podle ustanovení § 24a odst. l zák. o rod. je sice zvláštním institutem ve vztahu k ustanovením § 149 a § 150 obč. zák., pojmově ovšem nevylučuje dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Ta má povahu jen jiného typu smlouvy, než který je upraven v ustanovení § 150 obč. zák. Posuzováno z hlediska vymezených odlišných znaků dohody o vypořádání společného jmění manželů, uzavřené v rámci smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle ustanovení § 24a odst. l zák. o rod., nelze výkladem ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. dovodit, že by se nevztahovalo i na tento smluvní institut. Ve smyslu tohoto závěru je zřejmé, že rovněž pro projednávanou věc lze uplatnit stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44, ročník 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000, uveřejněné ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 19, usnesení č. 29, str. 279. Byl-li tedy návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřené podle ustanovení § 24a zák. o rod., jejímž předmětem je i vypořádání společného jmění manželů k nemovitosti, podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§ 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) Ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů, nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem je nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, váže zákon věcně právní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti ke vkladu práv do katastru nemovitostí (srov. § 1 a § 2 zákona č. 265/1992 Sb., obdobně § 133 odst. 2 obč. zák. a § 150 odst. 1 obč. zák.). Nestačí tudíž, aby byla uzavřena dohoda o vypořádání, jak dovozuje dovolatel.

Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je tedy zjevné, že pokud ve lhůtě tří let od zániku SJM rozvodem manželství nepodal některý z bývalých manželů návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle dohody o vypořádání SJM nebo dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o rod., pak se po uplynutí této lhůty staly předmětné nemovitosti předmětem spoluvlastnictví účastníků řízení a dohoda o vypořádání v části, v níž se předmětné nemovitosti vypořádávaly, nemohla nabýt účinnosti.

Jelikož se nemovitosti staly předmětem spoluvlastnictví účastníků, bylo povinností soudu je na návrh některého ze spoluvlastníků vypořádat, přičemž soudy obou stupňů shodně shledaly, že jsou dány podmínky pro jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalobce za náhradu žalované vycházející z obvyklé ceny předmětných nemovitostí.

Podle § 1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

Za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přináleží spoluvlastníkovi náhrada, kterou zákonná úprava vymezuje jako přiměřenou, aniž by stanovila kritéria a hlediska pro určení její přiměřenosti.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu výše náhrady má základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceny v daném místě a čase v době rozhodování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )]. Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv ceny, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Při stanovení obvyklé ceny je třeba přihlédnout ke všem významným okolnostem, které mohou mít vliv na výši obvyklé ceny, tedy i k existenci právních závad [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 (uveřejněný pod č. C 6 296 v Souboru)]. V poměrech o. z. se aktuálně ke správnosti těchto závěrů přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ).

Judikatura Nejvyššího soudu za účinnosti obč. zák. odmítala snížit náhradu za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy manželé uzavřeli dohodu o vypořádání SJM či dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o rod., která dopadala i na společné nemovitosti, s tím, že následně došlo ohledně těchto nemovitostí k uplatnění nevyvratitelné domněnky podle § 150 obč. zák. z důvodu jejího absence vkladu práva do katastru nemovitostí. Bylo zdůrazněno, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, když se na jeho základě mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., neboť aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněný pod č. C 5 059 v Souboru)]. K prolomení uvedených závěrů mohlo v poměrech do 31. 12. 2013 dojít toliko zcela výjimečně [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněný pod č. C 12 698 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3302/2013 (uveřejněný pod č. C 14 625 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155 a násl.)].

K zásadní změně zmíněné judikatury Nejvyššího soudu došlo po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. Konkrétně v usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014 (uveřejněném pod č. C 14 425 v Souboru), dovolací soud zdůraznil, že nová úprava odstranila pochybnosti o aplikaci ustanovení o dobrých mravech i pro právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zatímco dřívější judikatura vycházela z toho, že podle striktního výkladu nelze na vydání konstitutivních rozhodnutí soudu aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., po 1. 1. 2014 je třeba i na vztahy vzniklé před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (srov. § 3030 o. z.) aplikovat i § 2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy jdoucí nad rámec § 3 odst. 1 obč. zák.; zákonodárce tu výslovně vyřešil otázku, zda i před 1. 1. 2014 byly dobré mravy obecným principem, ke kterému je třeba přihlížet při použití právního předpisu , tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí, či zda je bylo možno aplikovat jen v rámci § 3 odst. 1, resp. § 39 obč. zák. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přiklonil následně i v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), kde současně vysvětlil, že přiměřenou náhradu za přikázaný spoluvlastnický podíl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků s dobrými mravy snížit.

V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu postavená na závěrech obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod č. C 5059 v Souboru), se stala obsoletní a současně opětovně poukázal na skutečnost, že ustanovení § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí, přičemž soud může výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví oproti výši spoluvlastnických podílů. V tomto rozhodnutí současně Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a nyní § 2 odst. 3 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených ustanovení předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.

V usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, a rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupných na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud připustil, že přiměřená náhrada může být i vyšší než jen vycházející z obecné ceny.

Z uvedeného plyne, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků nemusí stanovit spoluvlastníkovi, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak (výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů přikázaly nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce za náhradu ve výši 3 750 000 Kč, když nebyly shledány důvody pro snížení náhrady či její úplné odepření. Konkrétně soud prvního stupně zdůraznil, že není dán důvod pro to, aby žalované náhradu za odnětí jejího vlastnického práva odepřel. Skutečnost, že žalobce měl předmětné nemovitosti nabýt do výlučného vlastnictví již na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů, není důvodem, aby soud při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které vzniklo uplynutím 3 let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství, nerespektoval § 1147 o. z. a žalované nic nepřiznal. Není to ani důvodem pro to, aby náhrada žalované byla odepřena pro rozpor s dobrými mravy. Tvrzení žalobce, že k absenci vkladu dohody o vypořádání SJM do katastru nemovitostí došlo z viny žalované, je účelové a nesprávné. Žalobce mohl a měl podat takový návrh sám a vzhledem k tomu, že dohoda o vypořádání SJM musí být opatřena úředně ověřenými podpisy, nebyla ohledně vkladu potřeba žádná další součinnost ze strany žalované. Odjezd žalované se synem z České republiky nebyl motivován obstrukcemi ohledně vkladu dohody o vypořádání SJM do katastru nemovitostí, ale byl důsledkem rozvodu manželství a skutečnosti, že žalovaná neovládala češtinu. Důvodem k aplikaci institutu dobrých mravů by snad mohla být situace, kdyby pouze žalovaná zavinila, že dohoda nebyla vložena do katastru nemovitostí a činila tak záměrně; o takový případ však podle soudu prvního stupně rozhodně nešlo. Ani chvályhodná skutečnost , že žalobce hradí vyživovací povinnost nad rámec stanovený soudně, není skutečností, která by byla relevantní ve vztahu k předmětu tohoto řízení.

Rovněž odvolací soud v odůvodnění zdůraznil, že nelze přihlížet k plnění žalobce nad rámec výživného pro nezletilé dítě, neboť to se týká vztahu mezi otcem a dítěte. Pohledávka z titulu vypořádacího podílu vzniká až právní mocí rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a do té doby tak proti ní nelze započítat jinou pohledávku. Do vypořádání spoluvlastnictví nelze přenášet ani další spory ohledně nezletilého. Důvodem pro odepření či snížení vypořádacího podílu nemůže být ani žalobcem namítaná skutečnost, že žalovaná obdržela náhradu již v souvislosti s dohodou o vypořádání SJM účastníků. Především taková úvaha není namístě u pozemku parc. č. 1451/123, jenž nebyl předmětem dohody. U zbývajících nemovitostí, které předmětem vypořádání byly, pak takový postup nebyl dán, a to ani s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. či § 8 o. z. Žalobce měl na základě dohody předmětné nemovitosti získat s tím, že stačilo dohodu vložit do katastru nemovitostí. Tomuto postupu nebránil ani pobyt žalované v zahraničí. Žalobce se svou nečinností spolupodílel na tom, že předmětné nemovitosti přešly do spoluvlastnictví, nelze tak vyhovět jeho návrhu na odepření přiměřené náhrady.

Dovolací soud závěry soudů obou stupňů přezkoumal a dospěl k závěru, že závěry odvolacího soudu nelze považovat za přiměřené.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněném pod č. C 12 698 v Souboru), formuloval závěr, podle kterého bylo-li SJM vypořádáno na základě zákonné domněnky a je rušeno a vypořádáváno takto vzniklé podílové spoluvlastnictví, pak při určení výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl (§ 142 odst. 1 obč. zák.) je třeba přihlédnout k tomu, že strany se dříve v rámci komplexního vypořádání jejich manželských majetkových vztahů dohodly na určitém vymezení náhrady (příp. na tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k provedení vkladového řízení.

Není pochyb o tom, že účastníci projevili za trvání manželství společnou vůli, že se žalobce stane mj. výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (výjimkou je pozemek parc. č. 1451/123, jenž předmětem této dohody nebyl) a vlastníkem obchodního podílu ve společnosti TOMKET, s. r. o., žalovaná získá mj. dispoziční oprávnění k účtu u DBS Bank Ltd. a stane se výlučnou vlastnicí finanční hotovosti uvedené na tomto účtu a že jí žalobce vyplatí jednorázovou částku ve výši 70 000 . Rovněž není sporu o tom, že tato dohoda nebyla naplněna ve vztahu k nemovitostem, neboť do 3 let od zániku manželství nedošlo k jejímu vložení do katastru nemovitostí; nastoupila tak domněnka uvedená v § 150 obč. zák. Vzhledem k tomu se žalovaná stala spoluvlastnicí nemovitostí v rozsahu id. 1/2, přičemž zároveň získala finanční kompenzaci, která měla reflektovat rovněž skutečnost, že vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem vzájemné dohody, se měl stát výlučně žalobce. Důsledkem toho je stav nevyváženého plnění, na kterém se podle dovolacího soudu spolupodíleli oba účastníci tím, že ani jeden z nich nepodal návrh na vklad dohody do katastru nemovitostí, ačkoliv tak bezesporu mohl učinit kterýkoliv z účastníků a v zájmu řádného naplnění smlouvy také tak učinit měl.

V případě uložení povinnosti žalobci vyplatit žalované vypořádací podíl na předmětných nemovitostech v plném rozsahu se zmíněná disproporce ve vztahu k nemovitostem, které byly předmětem vzájemné dohody, ještě více prohloubila. Výsledkem soudního řízení je podle dovolacího soudu stav, kdy žalovaná obdrží druhou náhradu za podíl na nemovitostech, za něž již náhradu obdržela na základě vzájemné dohody. To se však podle dovolacího soudu příčí obyčejnému lidskému cítění a dosahuje hraniční intenzity dobrých mravů (viz § 2 odst. 3 o. z.), a proto je v daném případě minimem spravedlnosti, aby byla při stanovení náhrady za spoluvlastnický podíl přiměřeně zohledněna dohoda účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o rod. jak z hlediska jejího obsahu, tak i například okolností, za kterých došlo k jejímu uzavření. Uvedené závěry dovolací soud učinil i při vědomí, že by se žalobce jen stěží úspěšně domáhal po vyplacení náhrady po žalované kompenzace za neúměrné plnění na základě vzájemné dohody, a to zejména s ohledem na dobu, která od uzavření dohody uplynula, a na bydliště žalované (Singapur) i v případě, že by jeho nárok v tomto ohledu byl dán. Dovolací soud také nemohl přehlédnout, že výše přiměřené náhrady uložené žalobci k zaplacení činí 3 750 000 Kč. Plnění podle dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů mělo ze strany žalobce přesahovat částku 8 000 000 Kč. Přiměřená náhrada tak činí téměř polovinu částky vyplacené v souvislosti s vypořádáním vzájemných majetkových vztahů. Nadto se z obsahu spisu podává, že v době uzavření dohody byla jejím předmětem stavba rozestavěného rodinného domu, přičemž pokud žalobce po uzavření této dohody tento dům financoval či dokončil již z výlučných finančních prostředků v době před nastoupením účinků domněnky vypořádání, měl legitimní očekávání, že investuje již do svého výlučného majetku. I rozsah finančních prostředků takto následně vynaložených je třeba zohlednit při úvaze o výši přiměřené náhrady.

Vzhledem k tomu dovolací soud shledal, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem. Úvaha o promítnutí konkrétních okolností uzavření dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů do rozsahu přiměřené náhrady je směřována ze strany dovolacího soudu také k tomu, aby se mezi účastníky předcházelo dalším soudním řízením a v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví došlo k definitivnímu vypořádání vzájemných vztahů účastníků; to platí tím spíše, že bydliště žalované je v S.

Dovolací soud se soudy obou stupňů naopak souhlasí v tom, že důvodem pro snížení vypořádacího podílu není plnění vyživovací povinnosti na nezletilého syna ve vyšší než v rozhodnutí soudu uložené povinnosti, jakož ani skutečnost, že žalovaná i se synem má v rozporu s Haagskou úmluvou a vzájemným ujednáním účastníků v současnosti pobývat v S., čímž žalobci fakticky brání ve vzájemném styku se společným synem.

Byť soud není limitován přímým vymezením zákonných okolností, které může vzít při úvaze o aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů do úvahy, je dovolací soud přesvědčen, že se musí jednat primárně o okolnosti vztahující se právě k vypořádávaným věcem nebo o okolnosti, které se věcí ve spoluvlastnictví nějakým významným způsobem dotýkají. To vyplývá i z předpokladu výše uvedené judikatury, že ke snížení přiměřené náhrady pro rozpor s dobrými mravy může soud přistoupit pouze výjimečně při zásadním jednání účastníků v rozporu s dobrými mravy. Vazba na předmět spoluvlastnictví ostatně vyplývá i ze zákonného pojetí vypořádání spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu v režimu § 1147 o. z., který předpokládá, že při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí.

Dovolatelem uváděné okolnosti se však předmětu spoluvlastnictví v žádném ohledu netýkají, náleží do oblasti rodinného práva, které také poskytuje právní nástroje k jejich řešení. Plnění vyživovací povinnosti nad rámec soudem stanoveného výživného, stejně jako neplnění rozhodnutí vydaných ve vztahu k úpravě práv a povinnostem k nezletilým dětem či dohod rodičů ohledně nezletilých dětí nemají žádnou vazbu na spoluvlastnický vztah a svou povahou nejde v praxi o skutečnosti výjimečné či ojedinělé. Jestliže k nim při úvaze o snížení výše přiměřené náhrady soudy nepřihlédly, nepovažuje dovolací soud jejich závěry v daném ohledu za zjevně nepřiměřené.

To však ničeho nemění na závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci neobstojí.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

V další fázi řízení se bude odvolací soud znovu zabývat vypořádacím podílem za předmětné nemovitosti, přičemž u těch pozemků, které byly předmětem vzájemné dohody účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o rod. (tj. mimo pozemek parc. č. 1451/123), zohlední při stanovení přiměřené náhrady skutečnost, že se již žalované za tyto nemovitosti dostala určitá kompenzace, a přihlédne též k výše uváděným okolnostem, jakož i dalším skutečnostem charakterizujícím právní vztah mezi účastníky, které by mohly mít na posouzení přiměřené náhrady vliv.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu