22 Cdo 5312/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř.



22 Cdo 5312/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. M. K. , zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod vilami 747/10, proti žalované obci Chvatěruby , se sídlem ve Chvatěrubech 230, identifikační číslo osoby: 00236870, zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 38, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 181/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2015, č.j. 21 Co 141/2014-373, 21 Co 142/2014-373, 21 Co 264/2015-373, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jakuba Vozába, advokáta se sídlem v Praze 4, Pod vilami 747/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ):

Okresní soud v Mělníku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č.j. 12 C 181/2012-298, ve znění opravného usnesení, určil, že pozemky parc. č. 210/40, parc. č. 210/41, parc. č. 210/42 a parc. č. 201/43 dle geometrického plánu č. 165/2012, ověřeného dne 11. 5. 2012 úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Petrem Falátkem a za souhlasu Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, ze dne 20. 6. 2012, po č. j. 676/2012, který je nedílnou součástí rozsudku, jsou ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 37 416 Kč (výrok II.).

Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 4. 2015, č. j. 12 C 181/2012-349, byl rozsudek soudu prvního stupně opraven a doplněn v jeho odůvodnění o závěry skutkového stavu věci.

Krajský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, č.j. 21 Co 141/2014-373, 21 Co 142/2014-373, 21 Co 264/2015-373, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil (výrok I.), změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo opraveno odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak, že návrh na opravu odůvodnění zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 5 808 Kč (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost vymezila argumentem, že má být posouzena otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Nesouhlasila se závěrem nalézacího soudu, že žalobkyně je vlastnicí pozemků, k nimž bylo vlastnické právo určeno. Poukázala na jediný skutkový podklad, z něhož žalobkyně svůj nárok dovozovala, a to tzv. stavebně historické vyhodnocení ohradní zdi zahrady domu. Namítala, že nalézací soud bez dalšího založil rozhodnutí na tomto podkladu, který ani nesplňuje náležitosti znaleckého posudku předkládaného účastníkem řízení ve smyslu § 127a o. s. ř. Pokud proto bylo prokazováno, že zaměření hranice pozemků parc. č. 20/1 ve vlastnictví žalobkyně a parc. č. 210/1 ve vlastnictví žalované vyplývající z indikační skici stabilního katastru z roku 1840 je sporné, měl být k posouzení této sporné skutečnosti ustanoven znalec podle § 127 odst. 1 o. s. ř. Dále uvedla, že hranice mezi oběma sousedními pozemky existují v nezměněné podobě již 170 let. Žalobkyně i její právní předchůdci proto při nabytí nemovitosti museli vědět, kudy prochází skutečná hranice mezi oběma pozemky. Omluvitelný omyl je přitom vyloučen, neboť na první pohled je zřejmý nesoulad mezi skutečným a zakresleným stavem. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně ničím nedoložila kvalifikovanou držbu části pozemku ve vlastnictví žalované po celou vydržecí dobu za účinnosti obecného občanského zákoníku, stejně jako nedoložila vlastní držbu počínaje rokem 1949, která by vyústila v nabytí vlastnického práva vydržením podle pozdější právní úpravy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné, neboť v rozporu s § 237 o. s. ř. žalovaná nevymezila žádné z hledisek přípustnosti dovolání a ani neuvedla zákonem abrobovaný dovolací důvod. S ohledem na obsah dovolání dále žalobkyně reagovala na některé v něm obsažené námitky. Souhlasila se závěrem nalézacího soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně kupní smlouvou řádně nabyla vlastnické právo k domu č. p. 47 a zahradě č. parc. 20/1 a tyto nemovité věci kvalifikovaně držela jako jeden celek v hranicích tvořených kamennou zdí. Neměla přitom žádný důvod se domnívat, že kterákoliv užívaná část vlastnicky náleží jiné osobě. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 6. 8. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).

V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalovaná v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z jeho obsahu. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud žalovaná jako důvod přípustnosti dovolání ohlásila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena , pak z jeho obsahu není zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva měla dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

Dovolání žalované je ve skutečnosti pokračující polemikou se správností skutkových závěrů a právního posouzení věci soudů v nalézacím řízení. Žádá se v něm, aby dovolací soud přijal odlišný závěr o nabytí vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům vydržením. Jiné právní posouzení věci žalovaná zakládá oproti závěrům nalézacího řízení na odlišných skutkových zjištěních a rozdílném hodnocení provedených důkazů o právně významných skutečnostech. Tyto námitky ovšem přípustnost dovolání založit nemohou, neboť od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Rovněž ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Nelze rovněž přehlédnout, že nesprávné právní posouzení věci odvolacího soudu žalovaná spojuje s chybně hodnocenými předpoklady pro vydržení vlastnického práva k pozemkům žalobkyní. Jak se ovšem z odůvodnění rozsudku podává, odvolací soud poté, co opakoval dokazování listinami, založil závěr o nabývacím titulu žalobkyně k pozemkům na existenci zcela jiné právní skutečnosti. Dovodil, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemkům nikoliv na základě vydržení, ale ve smyslu § 819 o. z. o. odevzdáním pozůstalosti po A. K., přičemž vlastnické právo k pozemkům vydržením nabyla již zůstavitelka. Dovolání žalované by tak nemohlo být přípustné i proto, že namítá nesprávnost při řešení právní otázky, na jejímž posouzení rozsudek odvolacího soudu nezávisel.

Protože žalovaná výslovně nevymezila rozsah, v jakém rozsudek odvolacího soudu napadá, přezkoumal dovolací soud dovolání z hlediska jeho přípustnosti i ve vazbě na výroky o opravě odůvodnění rozsudku prvního stupně (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým, popřípadě jiným procesním, výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. / po 1. 1. 2014 se jedná o § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. /, podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 5 808 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalovaná některé z hledisek přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího řízení řádně vymezila. Dovolání směřující proti výroku II. o opravě odůvodnění prvostupňového rozsudku pak vymezení jeho přípustnosti zcela postrádá.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 7. března 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu