22 Cdo 53/2012
Datum rozhodnutí: 16.08.2013
Dotčené předpisy: § 134 obč. zák.




22 Cdo 53/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F. K. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem v Benešově, Hráského 406, proti žalovanému Bytovému družstvu Kozmíkova , se sídlem v Praze 10, Kozmíkova 1103/7, IČO 25130722, zastoupenému Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 15, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu v Praze 10 pod sp. zn. 13 C 13/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 23 Co 144/2011-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. 2450/52 a parc. č. 2450/56, v katastrálním území H., obci Praha (dále jen ,,předmětné nemovitosti ).
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. prosince 2010, č. j. 13 C 13/2008-34, ve výroku I. určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, které byly odděleny z pozemků parc. č. 2450/1 a parc. č. 2450/8 v katastrálním území H., obci Praha. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný. Vzal za prokázané, že dne 4. října 1993 byla uzavřena kupní smlouva mezi J. V. jako prodávajícím a P. P. jako kupujícím, jejímž předmětem byl dům, nacházející se na pozemku parc. č. st. 1205/5 v katastrálním území H., obci Praha, spolu s tímto pozemkem. Kupující se stal vlastníkem uvedených nemovitostí vkladem do katastru nemovitostí. Dne 4. srpna 2003 však byla na tyto nemovitosti nařízena exekuce a nemovitosti nabyl žalobce příklepem ve veřejné dražbě. Dne 3. září 2007 byl vypracován geometrický plán, kterým byl z pozemku parc. č. 2450/1 oddělen pozemek parc. č. 2450/52 a z pozemku parc. č. 2450/8 byl oddělen pozemek parc. č. 2450/56, to vše v katastrálním území H., obci Praha.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce předmětné pozemky vydržel. Vyšel z toho, že oddělená část pozemku je způsobilá k vydržení. Zjistil, že žalobce nabyl pozemek parc. č. 1205/5 spolu s budovou nacházející se na tomto pozemku dne 4. srpna 2003. Předmětné pozemky se nachází pod střechou a předsunutou obslužnou rampou této budovy a byly užívány již právními předchůdci žalobce, a to od 17. července 1991. Držbu právních předchůdců žalobce soud prvního stupně proto do celkové vydržecí doby započetl. Předmětné pozemky byly podle názoru soudu prvního stupně vždy užívány spolu s pozemkem parc. č. 1205/5 a budovou na něm se nacházející, což vyplývá z jejich situování v terénu a ze skutečnosti, že přístup do budovy byl umístěn před předsunutou střechou. Žalobce tedy byl v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží. Skutečnost, že žalobce žádal 11. prosince 2003 žalované o odkup předmětných pozemků, byla pro soud prvního stupně nevýznamná, neboť v této době mu již svědčilo vlastnické právo k nim na základě vydržení. Soud prvního stupně však připustil, že mohou být pochybnosti o dobré víře žalobce, a to v souvislosti s tím, že byla žalobci známa výměra pozemku parc. č. 1205/5 o velikosti 192 m2. Vyšel však z toho, že v pochybnostech jako v řešené věci je třeba dobrou víru připustit.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 23 Co 144/2011-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud na základě doplněného dokazování zjistil, že žalobce dvakrát žádal žalovaného o odprodej předmětných pozemků a že dne 27. dubna 2004 uzavřeli smlouvu o budoucí nájemní smlouvě pro případ, že mezi účastníky nedojde k dohodě ohledně prodeje předmětných pozemků. Odvolací soud vzal za prokázané, že poté, co se žalobce stal vlastníkem budovy umístěné na pozemku parc. č. 1205/5 a tohoto pozemku, požádal žalovaného o odkup předmětných pozemků. Musel tedy již od počátku vědět, že není jejich vlastníkem. Závěr soudu o tom, že je bez významu později ztracená dobrá víra žalobce, je podle odvolacího soudu nesprávný. Naopak skutečnost, že žalobce žádal o odprodej předmětných pozemků, svědčí o tom, že v dobré víře objektivně být nemohl. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydrželi již právní předchůdci žalobce. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně touto otázkou dostatečně nezabýval, když své závěry vyvodil jen z žalobcem předkládané fotodokumentace. Soud prvního stupně nesprávně z toho, že právní předchůdci žalobce předmětné nemovitosti užívali, dovodil závěr, že v době, kdy nabyl žalobce budovu, umístěnou na pozemku parc. č. 1205/5 a tento pozemek, došlo k uplynutí vydržecí doby. Protože předmětné pozemky nebyly předmětem exekuce na majetek P. P., musel být jejich vlastníkem on, a žalobci tak desetiletá vydržecí doba nemohla uplynout. Žalobce si nemohl započíst vydržecí dobu svého právního předchůdce, neboť ten se v mezidobí stal jejich vlastníkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání je podle jeho názoru dána na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolání pak má být důvodné podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že neprovedl navrhované důkazy výslechem svědků k objasnění, jak byly předmětné pozemky užívány. Tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí ani s právním posouzením odvolacím soudem. Připomněl, že jeho právní předchůdci užívali předmětné pozemky nepřetržitě od 17. července 1991, a to v souvislosti užíváním budovy, nacházející se na pozemku parc. č. 1205/5 a tohoto pozemku. Na předmětných pozemcích se navíc nachází součást uvedené budovy, a to přístřešek proti slunění. To lze dovodit i z konstrukčního řešení budovy. Až následně dne 11. prosince 2003 dovolatel zjistil, že přístřešek je postaven na předmětných pozemcích, které nejsou součástí pozemku parc. č. 1205/5. Do té doby vyplývalo z posouzení faktického stavu a plochy nabytého a skutečně drženého pozemku, že je dovolatel vlastníkem předmětných pozemků. Dovolatel si podle svého přesvědčení mohl započíst oprávněnou držbu svých právních předchůdců. Má za to, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že mu začala běžet nová vydržecí doba od 3. srpna 2003. Podle jeho názoru je nutné posuzovat vydržecí dobu současného držitele. Pokud by byl vlastníkem předmětných pozemků stále jeho právní předchůdce, muselo by být nejdříve určeno vlastnické právo jeho předchůdce, což je v rozporu s požadavkem právní jistoty dovolatele, který považoval držbu předmětných pozemků za oprávněnou. Právní předchůdce dovolatele na něj ani nemohl předmětné pozemky samostatně převést, když se domníval, že je převádí spolu s pozemkem parc. č. 1205 a budově na něm postavené. Pokud by byly závěry odvolacího soudu správné, bylo by zbytečné zakotvit právní úpravu započtení vydržecí doby. Dovolatel namítl, že odvolací soud neprovedl žádný důkaz pro svůj závěr, že nebyl v době příklepu až do 11. prosince 2003 v dobré víře. Má naopak za to, že v řízení vyšlo najevo, že od doby nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. 1205/5 a budově na něm postavené až do 11. prosince 2003 v dobré víře byl. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. dubna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tím, že neprovedl důkazy navrženými výslechy svědků, kteří by objasnili, jak byly předmětné pozemky užívány. Tento postup odvolací soud nezdůvodnil a i přesto z takto neprovedeného dokazování vyvozoval skutková zjištění .
Tato námitka není důvodná.
Uvedená výhrada nemůže založit vadu řízení před odvolacím soudem již proto, že pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla podstatná otázka užívání pozemků podstatná. Pro žalobce nepříznivé rozhodnutí odvolacího soudu se neodvíjí od otázky užívání pozemků. Jinými slovy řečeno, závěr o tom, že na straně žalobce nejsou splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, nebyl založen na posouzení užívání či neužívání předmětných pozemků ať již žalobcem nebo jeho právními předchůdci. Tato okolnost nebyla rozhodná a případné možné absentující skutkové zjištění, jež by se mohlo podávat k okolnostem užívání pozemků, nemělo z pohledu rozhodnutí odvolacího soudu na ustavení právních poměrů účastníků žádný vliv.
V rovině výhrad vůči právnímu posouzení věci dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že není možné dovozovat, že by nejprve bylo nutné, aby právní předchůdce podal žalobu na určení svého vlastnického práva k vydrženým nemovitostem a až poté provedl převod takových nemovitostí na současného vlastníka .
Tato námitka není důvodná, neboť odvolací soud žádný závěr o nutnosti podání určovací žaloby právním předchůdcem žalobce neučinil a na kritizovaném závěru své rozhodnutí nezaložil. Dovolacímu soudu není v této souvislosti ostatně ani zřejmé, jakým způsobem by se případná důvodnost této námitky měla promítnout do poměrů souzené věci.
Podstata výhrad vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem ze strany dovolatele však spočívá v přesvědčení žalobce, že byl oprávněn si do doby své oprávněné držby započíst i dobu držby svých právních předchůdců. Součet těchto dob je pak dostačující pro závěr, že žalobce vlastnické právo k pozemkům vydržel. Podle přesvědčení dovolatele není správný názor odvolacího soudu, jestliže dovozuje, že žalobci běžela nová vydržecí doba od 4. 8. 2003 a nemohl si k této době započíst dobu svých předchůdců jen proto, že ke dni 4. 8. 2003 uplynula vydržecí doba právnímu předchůdci žalobce a on se stal jejich vlastníkem .
Tato námitka se ovšem míjí se základem právní argumentace, na které je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že na straně právních předchůdců žalobce nebyla jejich oprávněná držba dána a s tímto určujícím závěrem dovolatel v dovolání žádným způsobem věcně nepolemizuje. Odvolací soud pouze nad rámec své stěžejní úvahy uvedl, že i kdyby bylo možné uvažovat o dobré víře právních předchůdců žalobce, mělo by to vzhledem k délce doby, po kterou pozemky užívali za následek, že se vlastníkem pozemků stal ke dni 17. 7. 2001 Pavel Příhoda.
Tento názor je správný.
Dovolací soud v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId= njptembqg5pxg4s7gnpxg5dsl4ytamq 22 Cdo 2128/2005, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2007, dovodil, že námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.
Jinými slovy vyjádřeno platí, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.
Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgfpwgxzrgaztgmy 22 Cdo 821/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 333).
Z těchto závěrů odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel, když zdůraznil, že na základě nabývacího titulu pro žalobce nedošlo k nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, nicméně tento nabývací titul by mohl založit případnou dobrou víru žalobce, která by však nemohla vést k vydržení vlastnického práva samotným žalobcem z toho důvodu, že neuplynula desetiletá vydržecí doba (při nemožnosti započtení držby právních předchůdců žalobce). Jestliže by za této situace vydržecí doba pro žalobce mohla běžet nejdříve od 4. 8. 2003, nemohlo dojít k uplynutí deseti let, neboť již v prosinci 2003 zástupkyně žalobce opakovaně žádala žalovaného o odkup části pozemků nacházejících se pod stříškou proti oslunění , a žalobce proto od samotného počátku musel vědět, že není vlastníkem předmětných pozemků a nemůže s nimi nakládat jako s vlastními.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že pokud ve svém rozhodnutí uvádí, že žádost o odkup předmětných pozemků ze dne 11. prosince 2003 je žádostí v pořadí druhou, nebylo ani dokazováním prokázáno, kdy byla podána žádost první a tedy není možné dovozovat, že žalobce nebyl v dobré víře již od ´samého počátku´, tedy jinak řečeno od dne 4. 8. 2003, kdy se na základě příklepu uděleného soudním exekutorem stal vlastníkem pozemku č. parc. 1205/5 a na něm postaveného objektu .
Tato námitka je však pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu bezpředmětná. Sám žalobce totiž v dovolání výslovně uvádí, že dobrou víru pozbyl k datu 11. prosince 2003, kdy žádal o odkup sporných pozemků žalovaného. Jestliže z výše uvedeného vyplývá, že o dobré víře u žalobce lze uvažovat nejdříve od 4. srpna 2003, je zřejmé, že časová chronologie prvních dvou žádostí o odkup pozemků v roce 2003 je pro právní posouzení věci bezvýznamná.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. srpna 2013 Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu