22 Cdo 53/2006
Datum rozhodnutí: 10.04.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





22 Cdo 53/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) JUDr. V. K., b) Ing. V. K., a c) Mgr. J. K., žalobci a) a b) zastoupeni žalobcem c), proti žalované C., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 676/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2005, č. j. 7 Co 1767/2005-270, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. září 2003, č. j. 6 C 676/2002-198, určil, že pozemek v k. ú. a obci D., okr. J. H. - parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití manipulační plocha, tak jak je specifikován Geometrickým plánem (pro rozdělení pozemku) č. plánu 1665/2942/2002 ze dne 8. 7. 2002, zhotoveným G.-M.P.K., spol. s r. o. (který je nedílnou součástí tohoto rozsudku), je v podílovém spoluvlastnictví žalobců, a to ideálními 3/4 ve vlastnictví žalobce a), ideální 1/8 ve vlastnictví žalobce b) a ideální 1/8 ve vlastnictví žalobce c) . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 1405 zahrada v k. ú. D. o výměře 660 m2, žalobce a) v rozsahu ideálních tří čtvrtin a žalobci c) a d) každý v rozsahu ideální jedné osminy. Pozemek získali darováním a děděním po svých právních předchůdcích J. a A. K., kteří vlastnictví k němu, tehdy označenému jako parc. č. 1445/2, nabyli trhovou smlouvou v roce 1950. Žalobce a) nabyl ideální polovinu pozemku darem v roce 1968 a ideální čtvrtinu děděním po J. K. v roce 1986, žalobci b) a c) každý ideální osminu děděním po A. K. v roce 1997. Žalobci spoluvlastní ve stejném rozsahu ještě na západní straně sousedící pozemek parc. č. 1404/1 zahrada, st. pozemek parc. č. 1402/2 s domem čp. 347 a pozemek parc. č. 1405/3 zahrada. Pozemek parc. č. 1405, který užívala rodina K. od roku 1950, na východní straně bezprostředně sousedil s říčním korytem (z této strany nebyl oplocen) a sahal až k řece D., ke které se svažoval. Samotný říční břeh nebyl K. využíván. V souvislosti s přeložkou řeky M. D. (v letech 1976 - 1977) bylo původní koryto zahrnuto a navezena zemina, žádné ze stávajících dřevin nebyly podstatným způsobem likvidovány. V roce 1978 právní předchůdce žalované jako vlastník sousedního pozemku parc. č. 2519/2 (nyní o výměře 18 994 m2) vystavěl mezi pozemky parc. č. 1405 a parc. č. 2519/2 oplocení, a to podle stavebního povolení MěNV D. z 30. 10. 1978, přičemž účastníky stavebního řízení byli i J. a A. K. a žalobce a). Ze stavebního povolení ani předloženého výkresu není zřejmé, že by oplocení nemělo vést na hranici pozemků parc. č. 1405 a parc. č. 2519/2. Na toto nebyli K. ani v rámci stavebního řízení upozorněni. Žalobci (jejich právní předchůdci) od zbudování oplocení v roce 1978 užívali spolu s pozemkem parc. č. 1405 jako vlastní i část pozemku parc. č. 2519/2, označenou geometrickým plánem z 8. 7. 2002, č. 1665/2942/2002, jako pozemek parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, tedy část připlocenou k parcele č. 1405 (dále sporný pozemek ). Ohledáním na místě samém soud prvního stupně zjistil, že geodetická hranice mezi pozemky parc. č. 2519/2 a parc. č. 1405 není v terénu patrná, při vypracování geometrického plánu byla vyznačena oranžovými kolíky. Hustší porost je umístěn na vytyčené parc. č. 2519/13, na stromech jsou patrné kultivační zásahy, vedle toho je však prostor zarostlý též plevelnými rostlinami, v některých částech se nachází skládky odložených materiálů, část prostoru je tvořena močálovitou plochou . Stávající oplocení je nad terénem zahrady, stojí na určité mezi, která směrem k parc. č. 1405 vystupuje ve výši cca 1 m. Sporný pozemek - jedná se o pruh v šířích od 2-3-5 metrů - je svým charakterem (s ohledem na obrost, kultivaci, příp. užívání ) odlišný od pozemku žalobců parc. č. 1405. Až do února 2002 nebyla hranice mezi pozemky, tvořená oplocením, žalovanou zpochybňována. V červnu 2002 žalovaná požádala Městský úřad v D. o vydání stavebního povolení na přeložení oplocení a vybudování plotu tak, aby korespondoval s geodetickou hranicí. V rámci tohoto řízení žalobci zpochybnili vlastnické právo žalované ke spornému pozemku a byli odkázáni se svými nároky na soud. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nemají k části parc. č. 2519/2, tedy parcele č. 2519/13, žádný přímý vlastnický titul, a proto se zabýval otázkou, zda mohli nabýt vlastnické právo vydržením. Za prvopočátek jejich držby (i právních předchůdců) tohoto sporného pozemku označil soud prvního stupně rok 1978 a považoval žalobce a), resp. právní předchůdce žalobců, za jeho oprávněné držitele ve smyslu § 132a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ ), ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991. Dobrá víra žalobců, resp. jejich právních předchůdců, že jim sporný pozemek patří, nebyla žalovanou zpochybněna až do února 2002 a nebyly zjištěny ani objektivní okolnosti, které by založily povědomost žalobců nebo jejich právních předchůdců o tom, že předmětné oplocení probíhá mimo skutečné hranice mezi pozemky účastníků. Původní hranice mezi pozemky nebyla patrná, v souvislosti s přeložením řeky D. došlo k podstatným úpravám terénu a následně provedeným oplocením byl, nikoli vinou žalobců, k jejich pozemku připlocen sporný pozemek, který je natolik úzký, že jeho přináležitost k sousední parcele nebylo možno odhadnout. Sporný pozemek je sice odlišného charakteru než ostatní pozemky ve vlastnictví žalobců, neznamenalo to však záměr sporný pozemek nevyužívat, zvlášť za situace, kdy sousedí s výrobním závodem. Lze tak připustit tvrzenou skutečnost, že prostřednictvím daného porostu chtěli žalobci oddělit svůj objekt od vedlejšího průmyslového objektu žalované. I když sporný pozemek nebyl jako věc náležející do socialistického státního vlastnictví podle § 135a odst. 3 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., způsobilým předmětem vydržení, stal se jím podle § 134 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992. Žalobci, se započtením držby právních předchůdců, drželi sporný pozemek po vydržecí dobu 10 let, počítanou i od 1. 1. 1992 (když lze podle § 134 odst. 3 ObčZ započíst i držbu před 1. 1. 1992), neboť ke zpochybnění vlastnického práva žalobců došlo až v únoru 2002.


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. 7 Co 56/2004-234, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše uvedenou žalobu na určení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud uvedl, že nemá výhrady ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, a za přesvědčivě a logicky odůvodněné považoval zjištění, že žalobci zvolený způsob užívání sporného pozemku je adekvátní jejich snaze oddělit své ostatní pozemky od provozního závodu žalované a vytvořit tímto způsobem protiprachovou a protihlukovou bariéru. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, se ujali držby sporného pozemku v roce 1978, avšak nesdílel jeho názor, že byli držiteli oprávněnými. Zdůraznil, že posouzení toho, zda žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ žalobců a ze skutečnosti, že oprávněnost jejich užívání tohoto pozemku nikdo dlouhou dobu nezpochybňoval. Podle odvolacího soudu stavba oplocení v roce 1978 mezi pozemky parc. č. 2519/2 a parc. č. 1405 nemohla objektivně vyvolat bez dalšího přesvědčení žalobců či jejich právních předchůdců, že se oplocení nachází na hranici těchto pozemků, aniž by se jim jako vlastníkům sousedního pozemku dostalo výslovného ujištění, že tomu tak skutečně je. To tím spíše za situace, že nic nenasvědčuje tomu, že by žalobci a jejich právní předchůdci i v době před stavbou plotu v roce 1978 sporný pozemek užívali v přesvědčení, že jsou jeho vlastníky. Dobrá víra žalobců, případně jejich právních předchůdců, musí být v dané věci posuzována i z toho hlediska, zda žalobci, při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu požadovat, měli nebo mohli mít pochybnosti o tom, zda plocha držených pozemků odpovídá ploše uvedené v nabývacích titulech. V darovací smlouvě i v nabývacích titulech bylo přesně uvedeno, jakou výměru mají převáděné či děděné pozemky. Sporný pozemek má výměru 253 m2, což je přibližně 40 % výměry parcely č. 1405 (660 m2), od jejíhož spoluvlastnictví žalobci vznik oprávněné držby sporného pozemku odvozují. Poměr plochy pozemku ve spoluvlastnictví žalobců a pozemku skutečně drženého tedy nesvědčí pro omluvitelný omyl na straně žalobců. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v letech 1976 a 1977 došlo v souvislosti s přeložením říčního koryta řeky M. D. k odklonu přirozeného koryta, které do té doby tvořilo výhradně východní hranici pozemku parc. č. 1405 o cca 150 m na východ. Celá východní hranice přestala být v terénu tedy patrná. Bylo na žalobcích, resp. jejich právních předchůdcích, aby vyvinuli běžnou opatrnost a provedli nové zaměření svých pozemků tak, aby bylo nepochybně zjištěno, kudy vede skutečná hranice pozemku v jejich vlastnictví. Pokud tak žalobci ani jejich právní předchůdci neučinili, mohli mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, zda jim sporná část pozemku žalované patří. Skutečnost, že právní předchůdce žalované v roce 1978 oplotil svůj pozemek vzniklý odklonem koryta vodního toku řeky M. D., nemohla tyto pochybnosti na straně žalobců a jejich právních předchůdců odstranit. Hodnocení těchto objektivních skutečností svědčí o tom, že na straně žalobců nešlo o oprávněnou držbu sporného pozemku ve smyslu § 130 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., pro nedostatek dobré víry (obdobně R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a žalobci k němu vydržením spoluvlastnictví nenabyli.


Nejvyšší soud k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 22 Cdo 1240/2004-257, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2004, č. j. 7 Co 56/2004-234, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 a sp. zn. 22 Cdo 2211/2000), týkající se výkladu pojmu oprávněného držitele, resp. oprávněné držby, uvedl, že sama skutečnost, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, po regulaci řeky M. D. v roce 1977 nenechali zaměřit hranici pozemku parc. č. 1405, nemohla znamenat nedostatek dobré víry, že jim patří i žalovanou připlocená část jejího pozemku. Za neodpovídající obecné zkušenosti považoval názor odvolacího soudu, že žalobci, resp. jejich předchůdci, nemohli předpokládat, že se plot nenachází na hranici spolu sousedících pozemků, pokud nebyli o této skutečnosti žalovanou ujištěni. Dovolací soud zdůraznil, že při posouzení omluvitelnosti omylu držitele je rovněž třeba přihlížet ke konkrétní konfiguraci terénu, ploše připloceného pozemku a následnému chování vlastníka sousedního pozemku. Vytkl také odvolacímu soudu, že se bez doplnění nebo opakování důkazů odchýlil od zjištění, k němuž soud prvního stupně dospěl ohledáním na místě samém, a to, že rodina K. užívala pozemek parc. 1405 už před rokem 1978 až k řece D. a že žádná ze stávajících dřevin nebyla při regulaci řeky na sporném pozemku podstatným způsobem odstraněna. Nejvyšší soud rovněž poukázal na rozsudek ze 7. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 444/2004, v němž uvedl, že posouzení toho, zda rozdíl mezi plochou nabytého a skutečně drženého pozemku je natolik velký, že vylučuje dobrou víru držitele, je vždy individuální, judikatura dovolacího soudu však připouští i rozdíly dosahující okolo 50 % a výjimečně i více výměry pozemku, jehož je držitel skutečně vlastníkem; nelze tedy uvažovat o omluvitelném omylu pouze v případě minimálního (zanedbatelného) rozdílu .


Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 9. září 2005, č. j. 7 Co 1767/2005-270, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalobci c), jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, se chopili držby sporného pozemku v roce 1978, kdy jej žalovaná zbudováním oplocení připlotila k pozemku parc. č. 1405. Způsob užívání sporného pozemku odpovídá tomu, že rodinný dům žalobců a související nemovitosti žalobců sousedí s rozsáhlým výrobním areálem žalované. Minimální kultivací sporného pozemku žalobci vytvořili protihlukovou a protiprachovou bariéru, kterou oddělili svoje nemovitosti od provozního závodu žalované. Provedení důkazu ohledáním na místě samém za účelem zjištění, zda je patrný břeh původního břehu řeky D., jak navrhovala žalovaná, považoval odvolací soud za nadbytečný, neboť podle zjištění soudu prvního stupně je terénní vlna vzniklá odklonem D. v terénu patrná. Omyl, na jehož základě se žalobci ujali držby sporného pozemku, byl omluvitelný. Pokud žalovaná zaplotila nově vzniklou parcelu č. 2519/2 nikoli v hranici se sousedním pozemkem parc. č. 1405, ale nad terénní nerovností, nemuseli se žalobci domnívat, že žalovaná připlotila k jejich pozemku část svého pozemku. Na to nebyli upozorněni ani v průběhu stavebního řízení v souvislosti se stavbou plotu a ani následně žalovanou až do února 2002. Dobré víře žalobců, že jim sporný pozemek patří, nasvědčovaly i další objektivní okolnosti - velikost sporného pozemku, který dosahoval 40 % výměry jim náležejícího pozemku parc. č. 1405, a zejména dispozice sporného pozemku, který přiléhá k pozemku žalobců v poměrně úzkém pásu o šíři 2 až 3 m, maximálně 5 m. K vydržení sporného pozemku žalobci došlo ve smyslu § 134 odst. 1 a § 870 ObčZ před únorem 2002, kdy se žalobci dozvěděli, že vlastníkem sporného pozemku je žalovaná.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Aniž zmiňuje, z čeho dovozuje jeho přípustnost, uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že při posuzování otázky vydržení se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou obsahové náležitosti držby, resp. zda držba sporného pozemku žalobci, resp. jejich právními předchůdci, vůbec vznikla. Držba je spojena jednak s momentem objektivním, tj. nakládáním s věcí, jednak s momentem subjektivním, tj. nakládaní s věcí jako se svou, přičemž by měla převažovat složka aktivní účasti na držbě oproti pasivní. Ze zjištění soudu prvního stupně plyne, že v daném případě nebyla aktivní složka držby naplněna, o čemž svědčí rozdíl v kultuře pozemku ve vlastnictví žalobců a pozemku náležejícího žalované. Pokud Nejvyšší soud citoval rozsudek z 25. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, podle kterého samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranici jím držených pozemků, a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož není vlastníkem, nevylučuje poctivou držbu podle OZO ani držbu oprávněnou, pak musí platit i opačně, že pouhé připlocení poctivou, resp. oprávněnou držbu nezakládá. Podle žalované je třeba zkoumat, zda stavba plotu byla svévolí, případně stavbou dotčenou stavebním řízením, jehož účastníky byli žalobce a) a první předchůdci žalobců b) a c). Stavba oplocení byla realizována mimo terénní vlnu na místě přístupném a účelem byla ochrana a zabezpečení majetku právního předchůdce žalované. Žalovaná poukazuje na zjištění soudu prvního stupně, které učinil při ohledání na místě samém, z něhož plyne, že žalobci se k předmětu držby chovali jako k cizímu pozemku, o čemž svědčí již uváděný rozdíl v kultuře pozemků ve vlastnictví žalobců a ve vlastnictví žalované. Otázka dobré či špatné víry žalobců, kterou se zabýval odvolací soud, je otázkou nadstavbovou, neboť ji lze řešit až teprve v případě naplnění držby. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobci ve vyjádření k dovolání poukazují na to, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Předpoklady přípustnosti podle tohoto ustanovení však nejsou naplněny, neboť rozsudek se opírá o judikaturu Nejvyššího soudu, a dovolací důvod, že zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nelze proti potvrzujícímu rozsudku uplatňovat. Pro případ přípustnosti dovolání žalobci uvádějí, že odvolací soud se otázkou vzniku držby zabýval. Tvrzení žalované, že aktivní složka držby nebyla naplněna je v rozporu se zjištěními soudu prvního stupně, že stromy na sporném pozemku jsou udržované (krácené), nachází se na něm drobné stavby žalobců i jejich movité věci. Olšemi zarostlý pás lehce podmáčené plochy nikde nezabírá celou plochu sporného pozemku a je udržován jako zelená stěna izolující akusticky i opticky od sousedního továrního objektu žalované. Úvahy žalované o důvodu umístění plotu jsou spekulací, neboť žalovaná nenabídla ke svým pohnutkám žádný důkaz, tím méně o tom, že o nich věděli žalobci nebo jejich právní předchůdci. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.


Protože odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který byl vydán před 1. 4. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací podle čl. II odst. 3 tohoto zákona projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před uvedenou novelou (dále OSŘ ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. V dané věci soud prvního stupně svým prvním rozsudkem z 28. 11. 2002, č. j. 6 C 676/2002-147 rozhodl tak, že žalobu zamítl. Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu z 16. 4. 2003, č. j. 7 Co 510/2003-166, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro neúplnost skutkových zjištění. Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl, že k závěru o tom, že žalobce a) nenabyl darovací smlouvou, uzavřenou v roce 1968, ideální polovinu pozemku parc. č. 1445/2 (nyní parc. č. 1405), který byl důvodem k zamítnutí žaloby všech tří žalobců, dospěl, aniž odstranil rozporná zjištění o obsahu smlouvy. Uložil proto soudu prvního stupně, aby dokazování dále doplnil. Pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování nejsou právním názorem významným z hlediska § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle tohoto ustanovení přípustné.


Dovolání by tak mohlo být přípustné jen za splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) OSŘ - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a OSŘ (srov. § 241a odst. 3 OSŘ).


K předpokladům vzniku držby věci ve smyslu § 129 odst. 1 ObčZ, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., který stanoví, že držitelem věci je ten, kdo nakládá s věcí jako s vlastní a obdobně rovněž § 132a ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., před novelou č. 509/1991 Sb., podle kterého kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu jako vlastník věci, se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, publikovaném pod R 4/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedl, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní držební vůle (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci panství nad věcí (corpus possessinois - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá i ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí . Obdobně se k otázce vzniku držby (podle § 309 obecného zákoníku občanského z roku 1811, který stanovil, že kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel. Má-li majitel věci vůli ji za svou podržeti, jest jejím držitelem.) vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku z 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000, publikovaném pod C 987 Sbírky civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávané nakladatelstvím C. H. Beck, v němž uvedl, že držitelská vůle musí být projevena .


V daném případě je dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, z něhož soudy vycházely, a to že vlastníci pozemku původně parc. č. 1445/2, po přečíslování parc. č. 1405, spolu s ním od roku 1978 užívali i právním předchůdcem žalované připlocený sporný pozemek, který považovali za součást pozemku jim patřícího. Na připloceném pozemku udržovali (zkracovali) narostlé stromy, aby tak oddělili svoje nemovitosti (rodinný dům a zahradu) od sousedního výrobního areálu na pozemku žalované.


Závěr odvolacího soudu o vzniku držby sporného pozemku žalobci, resp. jejich právními předchůdci, v roce 1978 tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Oprávněnost držby sporného pozemku dovoláním zpochybněna nebyla.


Rozsudek odvolacího soudu tak není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ přípustné, a proto bylo dovolacím soudem odmítnuto [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ].


Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní a podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ by jim příslušela vůči žalované náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 10. dubna 2008


JUDr. Marie R e z k o v á


předsedkyně senátu