22 Cdo 5265/2009
Datum rozhodnutí: 24.11.2011
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 5265/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. F. K., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovaným: 1) MUDr. E. U., zastoupené JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, a 2) L. K., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 1239/2004, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2009, č. j. 37 Co 96/2008-129, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. října 2007, č. j. 10 C 1239/2004-105, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního pracoviště v Blansku na LV č. 1810 pro obec a k. ú. J., a to k pozemkům parc. č. 2166 vodní plocha, močál mokřad, parc. č. 2198 ostatní plocha, ostatní komunikace a parc. č. 2199 vodní plocha, vodní nádrž umělá . Pod bodem II. výroku uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované 1) MUDr. E. U. Pod bodem III. výroku uložil žalované 1) zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 25.500,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Pod bodem IV. výroku uložil žalované 1) zaplatit žalované 2) na vyrovnání jejího podílu částku 8.500,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Pod body V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, žalobce vlastní podíl na nemovitostech ve výši 30%, žalovaná 1) podíl ve výši 60% a žalovaná 2) podíl ve výši 10%. Ani jeden z účastníků nemá zájem nadále setrvávat v podílovém spoluvlastnictví, reálné rozdělení věci není možné, neboť se jedná převážně o vodní plochy; proto účastníci shodně navrhli zrušení podílového spoluvlastnictví, lišili se však v tom, komu mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví. Žalobce navrhoval přikázání do svého výlučného vlastnictví, žalovaná 1) a 2) navrhovaly shodně přikázání věcí do výlučného vlastnictví žalované 1). Žalobce argumentoval především svým zájmem a schopností účelného využití nemovitostí, žalovaná 1) uváděla, že i ona má zájem a je schopna nemovitosti řádně obhospodařovat a užívat a je navíc spoluvlastnicí většinového podílu. Soud prvního stupně se k tomuto stanovisku žalované 1) přiklonil, když konstatoval, že neshledává rozdíl mezi žalobcem a žalovanou 1) ohledně účelného využití nemovitosti, a proto věc přikázal do vlastnictví většinovému spoluvlastníku. Ohledně částky, která byla určena jako přiměřená náhrada za spoluvlastnické podíly žalobce a žalované 2), soud prvního stupně bezezbytku vyšel z ocenění předmětných nemovitostí znaleckým posudkem, proti kterému neměl žádný z účastníků námitky. Způsob určení ceny administrativní metodou považoval soud prvního stupně za správný, neboť v daném místě neexistuje srovnatelná nemovitost, cenu nelze stanovit porovnáním s cenami obvyklých nemovitostí na trhu a nemovitost je nepronajímatelná. Cenu administrativní je tak nutno považovat za cenu obvyklou. Pokud pak žalovaná 1) odkoupila spoluvlastnické podíly ve výši ideální 1/4 k daným nemovitostem za cenu 300.000,- Kč, toto nelze využít k určení ceny porovnáním, neboť nejde o porovnání ceny v daném místě a čase , jedná se o jedinou porovnávací položku a navíc, daná kupní cena zjevně byla, jak vyplynulo z průběhu sporu samotného, ovlivněna mimořádnými okolnostmi trhu, k nimž ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, není možno přihlížet.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. června 2009, č. j. 37 Co 96/2008-129, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., IV. a VI. změnil tak, že nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Blansko na LV č. 1810 pro obec a Katastrální území J., a to pozemky parc. č. 2166, vodní plocha, zamokřená plocha, parc. č. 2198, ostatní plocha, ostatní komunikace a parc. č. 2199 vodní plocha, vodní nádrž umělá, se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce Ing. F. K., r. č. X. Žalobce je povinen zaplatit prvé žalované na vyrovnání podílu částku 51.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na vyrovnání podílu částku 8.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně nahradit České republice na účet Okresního soudu v Blansku náklady státu v tomto řízení ve výši 8.581,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a doplnil dokazování ohledně dřívější aktivity žalobce a dalších spoluvlastníků vedoucí k revitalizaci rybníka, který je předmětem řízení. V roce 1997 požádali tehdejší spoluvlastníci rybníka včetně žalobce o vydání vodoprávního povolení na stavbu revitalizačního opatření na Jedovnickém potoce, konkrétně obnovu nádrže Floriánek. Žalobce se poté obracel písemně na spoluvlastníky dopisem z listopadu 1999 a žádal je o souhlas s dopracováním dokumentace na tuto stavbu. Od tehdejší spoluvlastnice I. S. dostal negativní odpověď, ostatní spoluvlastníci, včetně žalované 1) na jeho výzvu nereagovali. Žalobce předložil odvolacímu soudu též svůj odhad nákladů na revitalizaci rybníka, které by včetně projektu, opravy hráze, zhotovení stavidla a odbahnění rybníka měly dosáhnout částku 490.000,- Kč a uvedl, že dotací Ministerstva životního prostředí může být pokryto až 60% těchto nákladů. Zbývající část je žalobce schopen uhradit z vlastních prostředků. Toto tvrzení žalobce nebylo žalovanými zpochybněno a nezpochybněna zůstala mezi účastníky také hodnota nemovitostí, tak jak byla stanovena ve znaleckém posudku znalce Ing. L. L.

V otázce přikázání nemovitostí některému ze spoluvlastníků zaujal odvolací soud oproti soudu prvního stupně opačné stanovisko. Odvolací soud se kromě velikosti spoluvlastnických podílů zabýval otázkou účelného využití věcí. Vzal za prokázané, že žalobce měl již dříve a dlouhodobě zájem na revitalizaci sporného rybníka. K tomu také učinil konkrétní kroky a předložil v řízení před soudy reálný postup využití věci včetně finančních nákladů a způsobu financování. Druhá strana řízení přes deklarovaný zájem o využití věci, konkrétní návrh postupu nepředložila a nebylo ho možno dovodit ani z jejího dřívějšího postoje při vodoprávním řízení v letech 1997 až 1999. Lepší využitelnost nemovitostí na straně žalobce dokresluje také jeho vlastnictví pozemků, jimiž protéká potok, který rybník napájí a pozemků na levém břehu rybníka tak, jak to vyplývá z nákresu pozemkové mapy. Svoji roli zde také sehrála i úvaha odvolacího soudu o případném předcházení sousedským sporům. Na základě všech těchto okolností odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce za finanční náhradu oběma žalovaným podle míry jejich spoluvlastnického podílu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud vydal rozsudek v rozporu s ustanovením § 142 odst. 1 obč. zák., neboť jednak nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, jednak rozhodl v rozporu s provedenými listinnými důkazy a dále interpretoval ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák. natolik extrémně, že napadeným rozhodnutím porušil ústavně garantovaná práva žalované 1) a stejně tak žalované 2).
Dovolatelka namítá, že hledisko účelného využití pozemků je na obou stranách účastníků stejné. Ani kvalifikace strojního inženýra, ani kvalifikace lékařky, nesouvisí s využitím pozemků, to navíc za stavu, kdy zcela nesporně bude nutno nechat odborným subjektem zpracovat projekt revitalizace rybníka. Jednání žalované 1), spočívající v zajištění spoluvlastnického podílu o potřebné velikosti, je jistě realističtějším a rychlejším postupem směřujícím k řádnému využití pozemků a k jejich revitalizaci, než jednání žalobce, tedy menšinového spoluvlastníka, který neměl k žádnému jednání potřebný souhlas ostatních spoluvlastníků, tím méně souhlas k tomu, aby zavázal ostatní spoluvlastníky k placení statisícových nákladů. Za tohoto stavu je jediným a rozhodujícím kritériem velikost spoluvlastnických podílů k pozemkům, jak judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka dále namítá, že náhrada stanovená soudem na vyrovnání spoluvlastnických podílů žalovaných byla stanovena pouze na základě znaleckého posudku, což je opět v rozporu s judikátem Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 2281/2003, z něhož vyplývá, že náhrada musí být stanovena jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu závislou i na poptávce a nabídce v místě a čase. Za takovou nelze považovat náhradu, vycházející jen z ceny zjištěné podle předpisu o oceňování nemovitostí. Rozhodnutím odvolacího soudu nebyla vzata v úvahu cena, za kterou žalovaná 1) koupila spoluvlastnické podíly v předchozí době. Na této skutečnosti nemění nic ani to, že žalované v řízení před soudy nevznesly námitky proti ceně zjištěné znaleckým posudkem. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci i z tohoto hlediska.
Odvolací soud dále nevzal řádným způsobem v úvahu velikost spoluvlastnického podílu žalované 1) a stanovisko žalované 2) k vypořádání spoluvlastnictví, nesprávně posoudil a vůbec nezjišťoval možnost vyplacení stanovené náhrady na vyrovnání spoluvlastnických podílů žalobcem. Stejně tak řádně neposoudil žalobcovu možnost financovat jím deklarovanou revitalizaci pozemků. Tímto postupem soud interpretoval ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák. natolik extrémně, že napadeným rozhodnutím porušil ústavně garantované právo žalované 1) (stejně tak i žalované 2) stanovené článkem 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, která ukládá právo aplikujícím orgánům šetřit podstatu a smysl základních práv. I proto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ani žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§ 142 odst. 1 obč. zák.).
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, publikované v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595 a násl.).
V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: "Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne'. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené." Nejvyšší soud též konstatoval: "Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2058)." "Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází." V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní "účelným využitím věci"; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3695).
Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.).

Zásada materiální pravdy je vyjádřena zejména v § 153 odst. 1 tak, že základem rozhodnutí soudu je zjištěný skutkový stav věci. Zatímco podle úpravy platné do přijetí novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 171/1993 Sb. byla materiální pravda naplňována zejména povinností soudu zjišťovat skutečný stav věci , v současné úpravě je zjištěný skutkový stav věci především výsledkem důkazní aktivity účastníků; tím, do jaké míry účastník splní svou povinnost označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, zásadně předurčuje skutkový závěr soudu jako základ pro právní posouzení uplatněného nároku (Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, díl I., s. 86). Základem pro rozhodnutí soudu ve věci samé je zásadně na základě dokazování zjištěný skutkový stav věci (srov. též komentář k § 120). Skutkový stav věci je třeba odlišit od tzv. skutečného stavu věci, který byl označován za základ pro rozhodnutí soudu podle § 153 odst. 1 ve znění účinném do 31. 8. 1993; požadavek na skutečný stav věci vyjadřoval ve své podstatě nesplnitelný postulát, že soud je povinen i bez součinnosti účastníků dokonale zjistit skutečný stav věci a že povinnost soudu zjistit skutečný stav věci je jediným spolehlivým základem pro spravedlivé rozhodnutí soudu , v čemž bylo spatřováno naplnění principu materiální pravdy. Požadavek na zjištění skutkového stavu věci oproti tomu vyjadřuje, že základem pro rozhodnutí soudu jsou (mohou být) takové skutečnosti, které byly za řízení procesně regulérním způsobem zjištěny z dokazování a z toho, co vyšlo za řízení jinak najevo (tamtéž, s, 1033).

V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o. s. ř., tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [viz § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.) Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým číslem C 4465;dále např. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. II. ÚS 397/06).

Ze shora uvedeného je zřejmé, že soud nepochybil, pokud nezjišťoval skutečnosti, které mohly být v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví významné, účastníci je však netvrdili, resp. relevantně nezpochybnili pravdivost tvrzení, resp. důkazů ohledně nich provedených. To platí o schopnosti žalobce vyplatit žalovaným vypořádací podíl, financovat revitalizaci i o správnosti znaleckého posudku, oceňujícího vypořádávané pozemky. Znalec v řízení před soudem prvního stupně řádně vysvětlil, proč ocenil pozemek tzv. administrativní cenou, účastníci jeho postup nezpochybnili a ostatně ani v dovolání není obsažena konkrétní polemika se závěrem znalce, že nebylo možno pozemek ocenit obecnou ( tržní cenou); měla-li dovolatelka pochyby o správnosti posudku, měla je uplatnit v nalézacím řízení. Žalobce vysvětlil, z jakých zdrojů hodlá revitalizaci uhradit, a jeho tvrzení žalovaná strana nepopřela. Odvolací soud tak ve shodě s § 153 odst. 1 o. s. ř. vyšel ze zjištěného skutkového stavu věci.

Úvahy, které vedly odvolací soud k přikázání pozemků žalobci, nejsou zjevně nepřiměřené. Odvolací soud nepřehlédl, že žalobce není většinovým spoluvlastníkem, s touto okolností se však v odůvodnění rozsudku vypořádal tak, že možnost účelného využití věci svědčí žalobci. Přitom vyšel z jeho dřívějších aktivit ohledně revitalizace a porovnal je s přístupem žalovaných; vzal do úvahy též skutečnost, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v sousedství včetně těch, kterými protéká potok napájející rybník ležící na sporných pozemcích. Tyto úvahy nemůže dovolací soud zpochybnit. I když nelze upřít logiku postupu tvrzenému dovolatelkou, že nejprve chtěla nabýt výlučné vlastnictví a teprve poté přistoupit k revitalizaci, není zjevně nesprávný ani postup odvolacího soudu, který vyšel z konkrétních, již uskutečněných kroků směřujících k revitalizaci.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalobci ani žalované 2) nevznikly takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2011

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu