22 Cdo 5252/2014
Datum rozhodnutí: 24.02.2015
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř.



22 Cdo 5252/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JETI model s. r. o. , se sídlem v Příboru, Lomená 1530, IČO: 268 25 147, proti žalovanému MUDr. P. T. , zastoupenému JUDr. Jindřiškou Martinovou, advokátkou se sídlem v Kolíně IV, Plynárenská 671, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 22/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2014, č. j. 8 Co 756/2013-438, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 6. února 2014, č. j. 8 Co 756/2013-438, vyhověl návrhu původních žalobců a) až c), aby na jejich místo do řízení vstoupila společnost JETI model s. r. o., se sídlem v Příboru, Lomená 1530, IČO: 268 25 147 (dále jen nová žalobkyně ). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že po vynesení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 18. května 2010, č. j. 13 C 22/2007-319, původní žalobci převedli na ně připadající podíly k nemovitosti na novou žalobkyni a z tohoto důvodu navrhli, aby v souladu s § 107a občanského soudního řádu bylo rozhodnuto, že na jejich místo vstoupila nová žalobkyně. Z výpisu z katastru nemovitostí pro k. ú. K., obec P., odvolací soud zjistil, že nová žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 307/8 v rozsahu 3/4 podílu (dále jen předmětný pozemek ), a to na základě kupní smlouvy ze dne 29. 11. 2010, přičemž právní účinky vkladu práva nastaly ke dni 30. 11. 2010. Jelikož odvolací soud shledal podmínky uvedené v § 107a občanského soudního řádu za splněné, návrhu na záměnu účastníků vyhověl.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, neboť postupem odvolacího soudu mělo být porušeno jeho právo zaručené čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Dovolání je podle dovolatele přípustné podle § 238a občanského soudního řádu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že původní žalobci převedli po vydání rozsudku soudu prvního stupně na novou žalobkyni předmětný pozemek a naopak žalovaný převedl svůj podíl na třetí osobu, přičemž následně zemřel původní žalobce c) a na jeho místo nastoupila Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť známí dědicové dědictví odmítli. Podle žalovaného však Česká republika nemohla usnesením odvolacího soudu ze dne 24. října 2013, č. j. 8 Co 756/2013-408, nastoupit na místo zemřelého žalobce c), když neměla žádná práva a povinnosti k předmětnému pozemku, a proto je usnesení odvolacího soudu od prvopočátku neplatné, odůvodnění je nedostatečně zdůvodněné, neurčité a nepřezkoumatelné. Taktéž označení České republiky je v rozporu se zákonem č. 120/2004 Sb., a proto Česká republika nemohla mít aktivní věcnou legitimaci, neměla způsobilost mít procesní práva a povinnosti. Nesprávné označení České republiky je přitom neodstranitelnou vadou, která je důvodem pro zastavení řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu. Neměla-li Česká republika být účastníkem řízení, nemohla dát ani souhlas k záměně účastníků podle § 107a občanského soudního řádu. Stejnopisy usnesení odvolacího soudu nebyly dále doručeny právoplatným účastníkům řízení, ale jiným osobám, které neměly ve sporu legitimaci. Nesprávnost rozhodnutí dovolatel spatřuje i v tom, že v něm figuruje žalovaný, který však od roku 2010 není pasivně věcně legitimován. Napadené usnesení bylo podle jeho názoru neočekávané a nepředvídatelné, trpí neodstranitelnou vadou, pro kterou je od počátku neplatné.
Dále argumentuje tím, že otázka věcné legitimace je předmětem dokazování i právního posouzení věci a je předpokladem úspěšnosti žaloby, a proto zjistí-li soud její nedostatek, je povinen žalobu zamítnout. Povaha odvolacího řízení dále vylučuje, aby ke změnám účastníků řízení došlo až v odvolacím řízení, neboť tím by byly zcela zmařeny výsledky řízení před soudem prvního stupně. Nesprávným postupem odvolacího soudu však vznikla nová kauza, která nebyla projednána před soudem prvního stupně. Žalovanému byly napadeným usnesením stanoveny práva a povinnosti v rozporu se zákonem, v rozporu se zápisem v katastru nemovitostí, a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu.
Původní žalobci ani nová žalobkyně nebyli s ohledem na § 210 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu vyzváni, aby se k dovolání vyjádřili, neboť to s ohledem na okolnosti případu nebylo potřebné ani účelné.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. února 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V posuzovaném případě dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který rozhodl o změně v okruhu účastníků řízení podle § 107a o. s. ř., přičemž předkládá námitky, které však správnost usnesení odvolacího soudu nemohou zpochybnit.
Nedůvodná je především námitka, že by v rámci odvolacího řízení nebylo možné rozhodnout podle § 107a o. s. ř. Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. omezuje uplatnění některých dispozičních úkonů, návrh na postup podle § 107a o. s. ř. však zde uveden není. Uplatnění § 107a o. s. ř. není vyloučeno ani z povahy věci, naopak s možností postupu podle § 107a o. s. ř. v rámci odvolacího řízení občanský soudní řád implicite počítá, když proti tomuto druhu usnesení umožňuje podle § 238a o. s. ř. podat dovolání.
Dále není možné přisvědčit námitce dovolatele, že již přes 3 roky původní žalobci nejsou vlastníky 3/4 předmětného pozemku a žalovaný není vlastníkem ideální 1/4 předmětného pozemku, tudíž v řízení absentuje věcná legitimace, z čehož žalovaný dovozuje, že napadené usnesení bylo neočekávané a nepředvídatelné, trpí neodstranitelnou vadou, pro kterou je od prvopočátku neplatné.
Mezi soudem a účastníky řízení a mezi účastníky řízení navzájem vzniká tzv. procesněprávní (taktéž civilněprocesní) vztah, který není závislý na původním (případně jen tvrzeném) hmotněprávním vztahu (například na vlastnickém vztahu, na nájemním vztahu). Z toho také vyplývá, že i když hmotněprávní vztah mezi účastníky řízení neexistuje, nemá to na procesněprávní vztah a jeho existenci vliv (srovnej např. Winterová, A.: Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, str. 87.). Důsledek neexistence hmotněprávního vztahu či konkrétního hmotněprávního nároku mezi účastníky řízení se však projeví v tom, že žaloba ve věci samé bude pro nedostatek tzv. věcné legitimace zamítnuta. Pro nedostatek tzv. věcné legitimace bude žaloba zamítnuta i tehdy, když na straně žalující či žalované nebudou vystupovat všichni nositelé práva či naopak povinnosti (srovnej např. Stavinohová, J. Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vydání, Brno: Doplněk, 2003, str. 230 a násl.).
Dovolatel však nesprávně řadí nedostatek tzv. věcné legitimace mezi podmínky řízení. Vedle výše uvedeného dovolací soud dodává, že například již Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 29. listopadu 1994, sp. zn. 1 Co 227/94 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 3, str. 111), uvedl: K podmínkám řízení, za nichž soud může ve věci jednat, patří zejména pravomoc a příslušnost soudu, způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, neexistence překážky věci zahájeného řízení a věci rozsouzené. K podmínkám řízení na straně účastníků patří způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19 o. s. ř. a způsobilost před soudem jednat podle ustanovení § 20 o. s. ř. ( ) Od podmínek řízení, za kterých se někdo stává účastníkem řízení, je třeba odlišovat tzv. věcnou legitimaci. Ta vyplývá z hmotného práva a jde o stav, kdy fyzická osoba či právnická osoba jsou subjekty práva (povinnosti), jež je předmětem řízení. V dvoustranném právním poměru, o který jde v této věci, hovoříme o věcné aktivní legitimaci na straně žalobců a věcné pasivní legitimaci na straně žalovaného. Nedostatek věcné pasivní legitimace znamená, že žalovaný není nositelem hmotněprávní povinnosti, o kterou v řízení jde. Není-li ten, kdo jinak má způsobilost být účastníkem řízení, osobou podle hmotného práva povinnou a není tedy ve věci pasivně legitimován, jsou dány předpoklady pro zamítnutí žaloby.
Z uvedeného zřetelně vyplývá, že nedostatek tzv. věcné legitimace není podmínkou řízení, tudíž soud nemůže z důvodu její absence řízení zastavit. Případný nedostatek věcné legitimace by mohl mít význam až v rámci rozhodnutí o věci samé, kdy by tento nedostatek vedl k zamítnutí žaloby.
Jelikož po zahájení řízení mohou nastat právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, postup při řešení této situace upravuje § 107a o. s. ř., podle něhož má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může žalobce dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, případně ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. Tímto postupem je žalobce schopen odstranit nedostatek tzv. věcné legitimace, pro nějž by jinak bylo nutné žalobu zamítnout.
V posuzovaném případě proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Než však bylo odvolání odvolacím soudem projednáno, všichni tři původní žalobci převedli své spoluvlastnické podíly na novou žalobkyni a naopak žalovaný měl převést svůj spoluvlastnický podíl na třetí osobu. Po převodu svého spoluvlastnického podílu zemřel původní žalobce c), přičemž návrh na postup podle § 107a o. s. ř. byl podán původním žalobcem a) až po jeho smrti. Za dané situace se musel odvolací soud nejdříve vypořádat se skutečností, že žalobce c) zemřel.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 1441/2010 (uveřejněného pod č. C 8857 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, soud nepřihlíží k právním skutečnostem, jež nastaly do doby ztráty způsobilosti být účastníkem řízení, i když s nimi právní předpisy spojují převod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde; takové právní skutečnosti lze zohlednit pouze při postupu podle § 107a o. s. ř. [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 21 Cdo 117/2008 (uveřejněné pod č. C 9286 v Souboru)].
V předmětném řízení odvolací soud nastalou procesní situaci vyřešil tak, že nejdříve podle § 107 o. s. ř. rozhodl, že namísto původního žalobce c) bude v řízení nadále pokračováno s Českou republikou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, neboť usnesením o dědictví po původním žalobci c) bylo rozhodnuto, že dědictví připadá státu; tímto pravomocným rozhodnutím je dovolací soud vázán. Následně odvolací soud zcela správně ještě před věcným projednáním odvolání rozhodl o návrhu původního žalobce a) na postup podle § 107a o. s. ř. K tomuto návrhu se připojili původní žalobce b) a Česká republika, přičemž s tímto postupem vyjádřila souhlas i nová žalobkyně, naopak souhlas žalovaného s postupem podle § 107a odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. se nevyžaduje. Jelikož odvolací soud shledal, že došlo k naplnění předpokladů pro vydání navrhovaného usnesení, když zjistil, že nastaly okolnosti, které měly za následek převod práva z původních žalobců na novou žalobkyni (což ostatně dovolatel v dovolání žádným způsobem nerozporuje), rozhodl o tom, že nadále bude na straně žalobce vystupovat nová žalobkyně.
Namítá-li dále žalovaný, že již po tři roky sám není vlastníkem id. 1/4 předmětného pozemku, nehraje to v posuzovaném případě žádnou roli. Dovolací soud opakuje, že procesněprávní vztahy jsou existenčně nezávislé na hmotněprávních vztazích. Také vymezení okruhu účastníků civilního sporného řízení je postaveno na formální koncepci, která nemusí nutně odpovídat hmotněprávním vztahům (srovnej např. Stavinohová, J. Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vydání, Brno: Doplněk, 2003, str. 218 a násl.).
Okruh účastníků řízení vymezuje strana žalující, přičemž žalovaný bez souhlasu žalobců nemá v zásadě možnost z procesněprávního vztahu vystoupit, neboť tím by jinak došlo k narušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
Nelze přisvědčit ani dalším námitkám dovolatele směřujícím proti usnesení odvolacího soudu. Pro vydání rozhodnutí jednoznačně byly naplněny všechny předpoklady stanovené zejména v § 107a o. s. ř., rozhodnutí nemohlo být neočekávané a nepředvídatelné, když původní žalobci podali návrh na vydání tohoto rozhodnutí, a tak soud o něm musel rozhodnout. Rozhodnutí netrpí žádnou neodstranitelnou vadou, když Česká republika na straně žalující zcela správně vystupovala, a rozhodnutí není od počátku neplatné, přičemž zde je vhodné zdůraznit, že procesní právo kategorii od počátku neplatných rozhodnutí nezná, zná toliko rozhodnutí nicotná, případně vadná pro věcnou nesprávnost či nezákonnost. Napadené usnesení bylo také řádně vydáno a všem účastníkům doručeno.
Neobstojí ani poslední argument dovolatele, že označení České republiky, která je v rozhodnutí odvolacího soudu označena jako České republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 , vystihuje absenci způsobilosti mít procesní práva a povinnosti . Označení České republiky, které použil odvolací soud, je v judikatuře dovolacího soudu používáno bez jakýchkoliv pochybností [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4593/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 33 Cdo 1694/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2996/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 21 Nd 221/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 29 Cdo 849/2012, vše dostupné na www.nsoud.cz )]. Naznačuje-li dovolatel, že součástí označení má být také označení příslušného územního pracoviště, nevyplývá tento požadavek z žádného ustanovení občanského soudního řádu (§ 79 odst. 1 o. s. ř. a § 157 a contrario ), ani ze zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 1823/2012 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl, že i kdyby se mělo jednat o námitku důvodnou, nemohla by představovat vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť vzhledem k označení České republiky způsobem shora uvedeným nemůže být o osobě žalobce žádná pochybnost.
S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto, čímž straně žalující vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Jelikož však straně žalující žádné uznatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly, rozhodl dovolací soud tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu