22 Cdo 5247/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 137 obč. zák.



22 Cdo 5247/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Ing. T. J. , zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalovaným: 1) E. Š. a 2) P. J. , zastoupeným Mgr. Vítem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 7/258, o 240 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 249/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 13 Co 91/2016-237, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 653 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Víta Beránka, se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 7/258.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 11. 2015, č. j. 9 C 249/2012-177, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2016, č. j. 9 C 249/2012-222, zamítl žalobu, aby žalovaným, bylo uloženo žalobci společně a nerozdílně 240 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 13 Co 91/2016-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a rovněž má být posouzena jinak.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného změní občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Nesplnění tohoto požadavku je důvodem k odmítnutí dovolání.

Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud je tak vázán zjištěními, která soud prvního stupně učinil na základě hodnocení před ním provedených důkazů (viz zásadu přímosti), že účastníci projevili vůli k zjištěné úpravě užívání domu, včetně jeho bezplatnosti. Polemika se zjištěným skutkovým stavem je tak v tomto případě nevýznamná a nelze k ní přihlížet.

Za otázku hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, dovolatel považuje, zda lze vypovědět ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o užívání společné věci rovněž ústně nebo konkludentně, nebo jen písemnou formou, a to výpovědí doručenou všem účastníkům. Na řešení této otázky však napadené rozhodnutí nestojí; odvolací soud, který správně připustil možnost výpovědi, totiž neopřel své rozhodnutí o to, že by dohodu nebylo možno vypovědět ústně či konkludentně, jen se odmítl zabývat tvrzením žalobce o údajných takto učiněných výpovědích, které dal žalovaným v září 2009 a v dopisech z 19. 10. 2010, 10. 11. 2010 a 14. 11. 2010, a to proto, že žalobce, ač poučen soudem prvního stupně podle § 119a a 205a o. s. ř., přišel v rozporu s § 205a o. s. ř. s tvrzením těchto výpovědí až v odvolacím řízení. Již proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.

Jen na okraj vzhledem k tvrzení dovolatele, že uvedené tvrzení před soudem prvního stupně uplatnil se k této otázce uvádí: V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). Žaloba byla podána 22. 11. 2012 a tentýž den žalobce písemně vypověděl ( z opatrnosti ) dohodu o způsobu užívání nemovitosti. Ani v žalobě, ani později se v řízení před soudem prvního stupně nezmínil o tom, že by snad dal jinou výpověď; to, že žalobce byl se stávajícím stavem užívání nespokojen a usiloval o jeho změnu ještě nelze samo o sobě hodnotit jako výpověď (obecně lze uvést, že je-li někdo s daným stavem nespokojen a chce jej změnit, ještě bez dalšího neznamená, že jej do dosažení jiného uspořádání nehodlá respektovat). Žalobce, jehož v souladu se zásadou projednací tížila ohledně zániku právních poměrů z dohody povinnost tvrzení a důkazní břemeno, v řízení před soudem prvního stupně možnost jiné, dřívější výpovědi nezmínil a nenabídl k ní důkazy; pokud snad navrhoval při posledním jednání důkazy, které soud neprovedl, pak neuvedl, že by měly sloužit k prokázání jiné než doposud tvrzené výpovědi, a za této situace nelze soudu vytýkat, že je jako nadbytečné neprovedl. Až při závěrečném jednání, poté, co soud již poskytl účastníkům poučení podle § 119a a § 205a o. s. ř. a prohlásil dokazování za skončené, uvedl jeho zástupce v závěrečném návrhu, že výpověď byla obsažena v žalobě na úpravu užívání ve věci sp. zn. 15 C 111/2015 (až do té doby nic takového netvrdil a ostatně toto tvrzení nekoresponduje s tím, že 22. 11. 2012 podal výpověď, na kterou pak v řízení výlučně odkazoval). V odvolacím řízení se pak o tom, že by výpověď byla obsažena již v žalobě ve věci sp. zn. 15 C 111/2015, nijak nezmiňoval a nevytýkal soudu prvního stupně, že se touto tvrzenou výpovědí nezabýval; naopak tvrdil existenci jiných, doposud nezmíněných výpovědí. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7484, podle kterého platí, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel tvrdí, že dohoda o užívání společné věci uzavřená jeho právním předchůdcem pro něj není závazná. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je v této části v souladu s judikaturou dovolacího soudu, tuto závaznost opřel o právní názor, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, ve kterém se uvádí, že změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků sama o sobě bez dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci. S tím žalobce nijak nepolemizuje a neuvádí argumenty, pro které by se měl dovolací soud od těchto závěrů odchýlit.

K námitce, že dohoda o užívání domu je neplatná, neboť podíl předchůdce žalobce byl součástí společného jmění manželů a jeho manželka se uzavření dohody nezúčastnila, se uvádí: Manželka nemusela být účastnicí smlouvy, nicméně v případě, že by s jejím uzavřením nesouhlasila (§ 145 odst. 2 obč. zák.) by šlo o neplatnost relativní. Podmínkou nastoupení účinků relativní neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák. je skutečnost, že se manžel, jenž je postižen relativně neplatným právním úkonem, dovolá této neplatnosti vůči všem ostatním účastníkům příslušného právního úkonu, nejenom tedy vůči druhému manželovi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3639/2012, a judikaturu tam uvedenou). V řízení nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by manželka předchůdce namítla relativní neplatnost dohody.

Není zřejmé, v čem by měl spočívat rozpor dohody, kterou spoluvlastníci, poměrně blízcí příbuzní, upraví užívání domu tak, že některý bude dům užívat nad rámec svého podílu bezúplatně, s dobrými mravy.

V části, ve které dovolání směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, není uvedeno, jaké důvody přípustnosti dovolatel uplatňuje; již proto je třeba jej odmítnout (viz judikaturu citovanou výše). Jen na okraj: Dovolatel tvrdí, že žalovaným neměla být přiznána náhrada nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť žalobce nevěděl ani vědět nemohl, že byla uzavřena dohoda spoluvlastníků o bezplatném užívání nemovitostí žalovanými nad rámec jejich podílů. K tomu se uvádí, že pokud to opravdu nevěděl, musel to zjistit nejpozději z vyjádření žalovaných k žalobě. Důvodem zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady je podle žalobce i to, že úkony advokáta jako zástupce obou žalovaných byly zcela shodné, byly činěny jedním podáním, a tak odměna advokáta za úkon pro každého žalovaných v 80 % výši není přiměřená. Zde však odvolací soud vycházel z platných právních předpisů a výpočet řádně odůvodnil (viz str. 8 rozsudku) a v této souvislosti dovolatel neuvádí nic, co by mohlo přípustnost dovolání založit.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a dovolatelem tvrzené důvody přípustnosti dovolání nejsou dány; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. dubna 2017


JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu