22 Cdo 5236/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 1148 o. z., § 142 odst. 1 o. s. ř.




22 Cdo 5236/2016


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce B. N. , zastoupeného Mgr. Bedřichem Jurníčkem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, proti žalované Bc. K. Z. , dříve K. , zastoupené JUDr. Róbertem Pružinským, advokátem se sídlem v Břeclavi, Na Řádku 3173/8, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 95/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. 6. 2016, č. j. 12 Co 171/2016-276, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 6. 2016, č. j. 12 Co 171/2016-276, se ruší ve výroku pod bodem II., pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 69 674,50 Kč, a ve výrocích III. a IV. a věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 6 2016, č. j. 12 Co 171/2016-276, pokud směřuje do výroku pod bodem II., v části, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 1 804,50 Kč., se odmítá .

Odůvodnění: Okresní soud v Šumperku ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. 12. 2015, č. j. 14 C 95/2013-227, zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. 2226, jehož součástí je budova, a k pozemku parc. č. 2227, vše v k. ú. Z. n. M., obec Z., a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výroky I. a II.). Uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vyrovnání podílu ze zrušeného spoluvlastnictví 975 000 Kč (výrok III.). Dále uložil žalované, aby zaplatila žalobci na vypořádání v širším smyslu 71 479 Kč (výrok IV.) a na náhradě nákladů řízení 211 140 Kč (výrok V.).

Soud prvního stupně zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků (kteří jsou v rodinném poměru strýc a neteř) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované přiměřenou náhradu stanovenou na základě znaleckého posudku vypracovaného v rámci řízení. Vyhověl i žalobě na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu podle § 1148 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ( o. z. ). Vzal za prokázané, že žalobce z prostředků, které mu darovala jeho matka V. N., zaplatil rekonstrukci topení v domě, ve výši 139 349 Kč. Žalobce sám také uhradil pojištění nemovitosti 2 827 Kč. Soud zavázal žalovanou, aby zaplatila žalobci na vypořádání v širším smyslu polovinu nákladů odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu spojených s údržbou a zachováním nemovitosti (rekonstrukce topení) 69 674,50 Kč a polovinu z ročního pojistného plnění 1 804,50 Kč.

O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ). Žalobci, kterého považoval za zcela úspěšného, přiznal právo na náhradu nákladů, které mu v řízení vznikly.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 6 2016, č. j. 12 Co 171/2016-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II. a III. (výrok I.). Rozsudek změnil ve výroku IV. tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 71 479 Kč (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem. K odlišnému závěru došel ohledně širšího vypořádání spoluvlastnictví - žalobcem tvrzených pohledávek ve výši 71 479 Kč souvisejících se společnou věcí, o kterých rozhodl ve výroku II. Uvedená částka se skládala z poloviny nákladů vynaložených na zřízení plynového topení a zbývající část představovala polovinu pojištění uhrazeného žalobcem ve výši 1 804, 50 Kč. Odvolací soud dospěl na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně a zjištěných okolností k závěru, že matka žalobce V. N., i když podepsala listinu označenou jako darovací smlouva a částku 150 000 Kč žalobci předala, ve skutečnosti neprojevila vůli uvedené finanční prostředky žalobci darovat. Odvolací soud se řídil úvahou, že v obecné rovině dárce projevuje vůči obdarovanému štědrost a obdarovaný není vůči němu vázán k protiplnění. V dané věci však matka žalobce užívala předmětné nemovitosti z titulu věcného práva doživotního bydlení a bylo jejím zájmem, aby došlo k vybudování plynového topení, a tak ke zlepšení komfortu jejího bydlení. Údajné darování nepředstavovalo štědrost dárkyně, neboť žalobce uvedené prostředky přijal jako protiplnění a nespotřebovanou část (rozdíl mezi částkou 150 000 Kč a vynaloženou částkou 139 349 Kč) matce vrátil. Odvolací soud dovodil, že samotný text darovací smlouvy vyjma formálních předpokladů nevyjadřuje ani vůli dárkyně, ani fakt, že obdarovaný dar přijímá . Žalobce měl na matku vliv a bylo zjištěno, že jí předával k podpisu různé listiny, např. listinu označenou jako její závěť, rovněž zformulovanou žalobcem, k jejímuž podpisu nedošlo, protože to zdravotní stav matky již nedovoloval. Za nelogické považoval i to, že nejprve byli svědci přizváni k předání peněz, a teprve dodatečně se podepisovala smlouva, u které již nelze prokázat autentičnost data jejího sepsání.

Ohledně žalobcem uplatňované částky 1 804,50 Kč za pojistné plnění odvolací soud uvedl, že se nejednalo o pojistnou smlouvu žalobce, ale platbu za jeho otce, který již nežil, proto není na straně žalobce ani žalované dána legitimita k tomuto plnění. Z uvedených důvodů uzavřel, že nelze vyhovět žalobě na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu podle § 1148 o. z.

Odvolací soud nově rozhodl podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žádný z účastníků neměl ve věci plný úspěch. Neúspěch žalobce spatřoval jednak v tom, že sice získal nemovitosti do výlučného vlastnictví, avšak oproti žalobnímu petitu mu byla uložena povinnost k zaplacení náhrady podstatně vyšší, než navrhoval, která byla zjištěna znaleckým posudkem. Dále neuspěl v části, kterou se domáhal z titulu vypořádání v širším slova smyslu částky 71 479 Kč. Za stejných podmínek rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti výrokům II., III. a IV., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a ve výrocích III. a IV., o náhradě nákladů řízení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalobce brojí proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž zamítl jeho žalobu na zaplacení částky 71 479 Kč na vypořádání spoluvlastnictví v širším slova smyslu. Namítá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nesprávně právně posoudil zjištěné skutkové okolnosti, a zpochybnil, že matka mu darovala darovací smlouvou z 19. 11. 2012 částku 150 000 Kč určenou na vybudování plynového topení. Žalobce tvrdí, že darovací smlouva má všechny náležitosti požadované zákonem pro takovou smlouvu, a nic na tom nemění, že dar byl účelově vázán. Šlo tedy o jeho finanční prostředky, které vynaložil na společný majetek.

Žalobce předkládá právní otázku, o které se domnívá, že dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, zda listinou označenou jako darovací smlouva, kde jsou smluvní strany označené jako dárkyně a obdarovaný, a ve které dárkyně uvádí, že obdarovanému daruje částku 150 000 Kč a obdarovaný prohlašuje, že dar převzal s tím, že respektuje účel určení požadovaný dárkyní, a to použití peněz na pořízení plynového topení, přešlo vlastnictví k uvedené částce na obdarovaného, tj. na žalobce.

Žalobce dále považuje za nesprávné, že mu odvolací soud nepřiznal polovinu pojistného plnění za dům ve výši 1 804,50 Kč, které prokazatelně zaplatil. Nesouhlasí s názorem, že legitimita tohoto plnění není dána na straně žalobce ani žalované, neboť se jednalo o pojistnou smlouvu jeho otce. Prokázal, že pojistné ze svých prostředků zaplatil. Odůvodnění v této části je nepřezkoumatelné a zmatečné.

Žalobce dovoláním napadá též výrok odvolacího soudu pod bodem III., kterým mu na rozdíl od soudu prvního stupně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Za nesprávné a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu považuje posouzení jeho úspěchu a neúspěchu ve věci. Má za to, že ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byl zcela úspěšný, neboť spoluvlastnictví bylo v souladu s jeho návrhem zrušeno, nemovité věci přikázány do jeho výlučného vlastnictví a nikoliv do vlastnictví žalované, která jejich přikázání rovněž požadovala. Uspěl i v tom, že mu byla uložena povinnost podle jeho žalobního požadavku k zaplacení náhrady na vypořádání zrušeného spoluvlastnictví v užším slova smyslu odpovídající polovině obvyklé ceny nemovitostí určené znaleckým posudkem, jehož provedení v řízení sám navrhl a sám zaplatil i náklady na jeho provedení. Skutečnost, že v původním žalobním petitu z roku 2013 navrhoval k vyplacení částku nižší (785 000 Kč, tj. 2 x 392 500 Kč), než je náhrada 975 000 Kč, která mu byla uložena, nepovažuje za významnou. Tehdy vycházel ze znaleckého posudku, který se ukázal jako nesprávný, resp. zastaralý v důsledku delší doby trvání sporu a nezohledňující skutečnost, že v průběhu řízení zemřela jeho matka, která měla k budově zřízené věcné břemeno doživotního bydlení; z těchto důvodů musela být obvyklá cena nově stanovena znaleckým posudkem, jehož vyhotovení žalobce sám navrhl. Je namístě, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v užším smyslu, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). V tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 11/75, od kterého se odvolací soud odchýlil. Odvolací soud tak mohl v důsledku měnícího rozhodnutí pouze zohlednit zamítnutí žaloby na zaplacení částky 71 479 Kč za vypořádání v širším smyslu a uložit žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, vzhledem k jeho částečnému a ve své podstatě nepatrnému neúspěchu.. Zásadní procesní úspěch žalobce měl odvolací soud promítnout i do výroku IV. o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem, který žalobce rovněž považuje za nesprávný.

Žalobce navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok II. rozsudku odvolacího soudu tak, že se potvrzuje výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 71 479 Kč, a výrok III. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 211 140 Kč. Výrok IV. odvolacího soudu se má změnit tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 30 298,40 Kč.

Žalovaná se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud jde o výrok II. rozsudku. Ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů poukazuje na charakter řízení, kdy jde o tzv. iudicium duplex, kde obě strany mají zároveň postavení žalobce i žalovaného. U takového řízení by bylo v rozporu se spravedlivým procesem, aby ten, kdo podá žalobu jako první, dostal přiznanou náhradu, a to za situace, kdy sice získal nemovitosti do výlučného vlastnictví, avšak oproti navrhované změně žaloby podáním z 2. 8. 2013 (čl. 28), kde navrhoval za vypořádaný podíl náhradu pouze ve výši 500 000 Kč, tedy částku podstatně nižší, než mu byla soudem stanovena, a ve věci vypořádání v širším smyslu zcela neuspěl. Žalovaná má za to, že otázku náhrady nákladů řízení vyřešil soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (poukazuje na rozhodnutí 22 Cdo 1655/2014). Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), rozhodnutí v napadené části přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

K otázce, zda matka žalobce mu platně darovala částku 150 000 Kč, kterou pak žalobce použil k investici do domu zřízení topení:

Řešení této otázky je významné pro posouzení, zda žalobce investoval do zřízení topení částku ze svého majetku, nebo zda šlo o prostředky jeho matky.

Protože k darování mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) viz hlava II. ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 přechodná ustanovení oddíl I. všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Podle ustanovení § 628 odst. 1 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4023/2007 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), se uvádí: K pojmovým znakům darovací smlouvy - jak vyplývá z citovaného ustanovení - náleží (kromě určení předmětu daru a dobrovolnosti plnění) též její bezúplatnost. Při darování se dárci za dar (popř. darovací slib) nemá dostat nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Jinak řečeno, při darování dárce poskytuje obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by za to obdržel přiměřený majetkový ekvivalent. Není ovšem vyloučeno (a požadavku na bezúplatnost darování se nijak nepříčí), aby s darováním byl spojen závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě majetkovou povahu nemá, popř. aby darování bylo vázáno na odkládací či rozvazovací podmínku. Pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je přitom rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena (srov. v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1629, a v soudní praxi pak např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. prosince 1993, sp. zn. 7 Cdo 75/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 8, ročník 1994, str. 292) Lze tedy uzavřít, že darovací smlouva není neplatná jen proto, že se v ní obdarovaný (vedle přijetí daru) zavázal uzavřít s dárcem (dárci) budoucí nájemní smlouvu, na jejímž základě přenechá za úplatu dárci (dárcům) předmět daru k dočasnému užívání . V rozsudku ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2004, Nejvyšší soud uvedl: Není nijak výjimečné a spíše je obvyklé, že při darování mezi blízkými osobami se různým způsobem převádějícím zajišťuje dosavadní (často neomezený) rozsah užívání převáděných nemovitostí není vyloučeno, aby se tak stalo formou osobního závazku, jako tomu bylo v této věci, a samostatnou (oddělenou) smlouvou, která ke své účinnosti nepotřebuje vklad do katastru nemovitostí. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděná nemovitost nepřejde na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitosti v dosavadním rozsahu .

Z uvedeného vyplývá, že podle judikatury dovolacího soudu o darování šlo nejen v případě, že dárce neobdržel žádnou majetkovou hodnotu, ale i tehdy, pokud neobdržel přiměřený majetkový ekvivalent ; resp. kdy s darováním byl spojen závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě majetkovou povahu nemá . Ačkoliv občanský zákoník č. 40/1964 Sb. přímo neupravoval darování s příkazem (nyní § 2064 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), právní teorie vzhledem k zásadě smluvní volnosti stran správně takové darování připouštěla ( Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. II., str. 1882). Platilo však, že má-li mít jednání obdarovaného na základě příkazu za následek přímý majetkový prospěch dárce, nejde ovšem vůbec o darovací smlouvu, nýbrž o některou ze smluv úplatných . O takový příkaz jde tehdy, je-li vymahatelný, tedy dává-li vzniknout závazku obdarovaného (viz např. Sedláček, J. Obligační právo II. Vydání třetí, Brno, 1946, reprint Wolters Kluwer 2010, str. 21); pouhé přání, zakládající jen morální povinnost obdarovaného vůči dárci, nelze hodnotit jako příkaz. Aby šlo o úplatnou smlouvu, musel by soud též učinit závěr, že vykonání příkazu mělo za následek přímý majetkový prospěch dárce, a tento prospěch konkretizovat.

Další možností je darování s účelovým určením; to sleduje poskytnutí daru, přičemž darovací smlouvu provází vedlejší ujednání, že obdarovaný použije část daru nebo dar celý k určitému účelu (viz Eliáš, K. a kol., citovaný komentář, str. 1882); i zde jde o darování. Konečně i tam, kde se obě strany zavazují k plnění, lze při nerovnosti plnění uvažovat za určitých podmínek o smíšené darovací smlouvě (tamtéž, str. 1887; o různých modalitách darování viz též Sedláček, J., dílo citované výše, str. 20 a násl.).

K uvedeným závěrům, vycházejícím z odborné literatury, přistupují výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nepovažoval za překážku posouzení smlouvy jako darovací to, že se v ní obdarovaný (vedle přijetí daru) zavázal uzavřít s dárcem (dárci) budoucí nájemní smlouvu, na jejímž základě přenechá za úplatu dárci (dárcům) předmět daru k užívání. S těmito rozhodnutími není rozsudek odvolacího soudu v souladu, pokud vychází z toho, že posouzení smlouvy jako darovací bránilo to, že bylo zájmem matky žalobce (dárkyně) aby došlo k vybudování plynového topení a k zlepšení komfortu jejího bydlení ; tyto okolnosti samy o sobě ještě nevylučují, že šlo o darování. Stejně tak k vyloučení daru nestačí, že uvedenou částku žalobce přijal jako protiplnění za zřízení topení, aniž by soud pokud by tomu tak opravdu bylo porovnal obě plnění z hlediska, zda nejde o smíšené darování, neboť instalací topení se pravděpodobně zvýšila hodnota nemovitosti, jejímž byl žalobce spoluvlastníkem, a také topení se zřejmě stalo součástí nemovitosti (ovšem takové zjištění odvolací soud neučinil, neboť se touto otázkou nezabýval).

Odvolací soud též za vadu písemné darovací smlouvy považoval to, že z ní nevyplývá vůle peníze darovat, není v ní uvedeno, že obdarovaný dar přijímá . Odvolací soud neupřesnil, jaký text měl na mysli (z kopie darovací smlouvy na č. l. 53 nic takového nevyplývá), ani nespecifikoval případné právní závěry, které by se z takového zjištění podávaly (zda šlo o smlouvu obligatorně písemnou, vyžadující výslovné uvedení těchto skutečností, či nikoliv, a zda tedy například nemohly být některé náležitosti sjednány ústně, příp. konkludentně).

Je tedy zřejmé, že právní posouzení jednání žalobce a jeho matky v souvislosti s poskytnutím částky 150 000 Kč a zřízením topení je předčasné, a tudíž i nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř).

Protože je dovolání přípustné, přihlédl dovolací soud i k vadě řízení, týkající se zjišťování skutkového stavu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Zkoumá-li soud právní jednání mezi účastníky, musí nejprve učinit skutkové zjištění, jakou vůli účastníci projevili (zjištění skutkové); na to navazuje právní závěr o obsahu právního jednání (smlouvy) a o její klasifikaci.

Soud prvního stupně v rozsudku podrobně reprodukoval přednesy stran a provedené důkazy, nevyložil však, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu (viz § 157 odst. 2 o. s. ř.). Jen uvedl, že provedl tzv. vypořádání v širším smyslu, když bylo prokázáno, že žalobce z prostředků, kterému byly darovány jeho matkou , zaplatil rekonstrukci topení; z toho vyplývá, že posoudil darovací smlouvu jako platnou.

Odvolací soud však vyšel z toho, že samotný text darovací smlouvy vyjma formálních předpokladů nevyjadřuje ani vůli dárkyně, ani fakt, že obdarovaný dar přijímá , a poukázal na způsob, jakým žalobce svojí matkou manipuloval, a na další okolnosti. Z těchto skutečností však nevyvodil jasný právní závěr (zda smlouva vůbec nevznikla, byla neplatná a podle kterého zákonného ustanovení, resp. byla simulovaná atd.), jen uvedl, že výklad učiněný soudem prvního stupně ve vztahu k této darovací listině akceptovat nelze , ale protože skutkový stav umožňuje revizi napadeného rozsudku v této části , odvolání žalované vyhověl. Soud prvního stupně však, pokud jde o spornou darovací smlouvu a investici žalobce do topení, provedené důkazy nijak nehodnotil a jen z toho, že uvedl, že bylo prokázáno, že žalobce z prostředků, kterému byly darovány jeho matkou , zaplatil rekonstrukci topení, nelze činit závěry o takovém skutkovém zjištění, které by bylo možno v odvolacím řízení právně posoudit jinak, než učinil soud prvního stupně (právnímu závěru o platnosti smlouvy musel logicky předcházet, byť nevyslovený, závěr o projevené vůli darovat). Ve skutečnosti však odvolací soud vyšel i z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, když zpochybnil i vůli peníze darovat. Přitom soud prvního stupně prováděl k této otázce poměrně rozsáhlé dokazování výslechem svědků; odvolací soud si však pro (implicitně) odlišné skutkové zjištění nesjednal náležité podklady.

Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Z ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1643/2011, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010, a další rozhodnutí); to dovolací soud neučinil a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tato vada vychází z (implicitně) nesprávné aplikace § 213 odst. 2 o. s. ř.

K dovolání proti rozhodnutí o zaplaceném pojistném:

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2654/2011, podobně usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2917/2015 ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 1370/16). To platí i pro tzv. širší vypořádání, a to tím spíše, jsou-li předmětem vypořádání samostatné nároky se samostatným skutkovým základem, tedy jde o objektivní kumulaci nároků. Proto není v části, ve které bylo rozhodnuto o nároku z placení pojistného ve výši 1 804,50 Kč, dovolání přípustné, neboť jde o částku nižší než 50 000 Kč [viz § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

K dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení:

Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (§ 142 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.

Obdobně dovodil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 8, str. 262), že pokud soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014).

V projednávané věci soud žalobě vyhověl, neboť podílové spoluvlastnictví účastníků vypořádal žalobcem navrhovaným způsobem - spoluvlastnictví zrušil a věci přikázal do jeho výlučného vlastnictví žalobce za náhradu. Žalobce měl tedy procesní úspěch. Pokud jde o výši přiznané náhrady, odvolací soud se věcí nezabýval z hlediska uvedeného v § 142 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Lze sice uznat, že žalobce nebyl úspěšný co do širšího vypořádání, pro posouzení míry úspěchu však bylo třeba srovnat hodnotu požadovaného a nepřiznaného plnění s hodnotou toho, co mu bylo přikázáno. Závěr o tom, že účastníci byli přibližně stejně úspěšní, tak odvolací soud učinil, aniž zohlednil výše uvedené skutečnosti; jeho rozhodnutí i zde spočívá na nesprávném právním posouzení věci

Dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup dovolacího soudu podle § 243d o. s. ř. (dosavadní výsledky řízení neukazují, že je možné o věci rozhodnout, neboť je třeba učinit řádná skutková zjištění ohledně vůle účastníků darovací smlouvy). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušit a věc mu vrátit v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu