22 Cdo 5233/2016
Datum rozhodnutí: 14.03.2017
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 o. s. ř., § 8 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb.



22 Cdo 5233/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) PhDr. D. K., Ph.D. , b) Ing. F. H. , c) Ing. Lu. H. , d) Ing. M. K. , e) Ing. A. K. , f) J. P. , g) M. O. , h) Ing. M. M. , ch) Mgr. M. M. , všech zastoupených JUDr. Jaromírem Krutílkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 233/1, proti žalovanému PhDr. J. B. , zastoupenému Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 1434/6, o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 199/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 Co 20/2016-418, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 Co 20/2016-418, ve výrocích II. a III., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 2015, č. j. 20 C 199/2011-381, ve výroku II., se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 20 C 199/2011-381, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se bránění (se specifikací činností, jejichž výkonu by se měl žalovaný zdržet) žalobcům, stejně jako všem budoucím vlastníkům pozemkových parcel č. 1726/3, č. 1726/4, č. 1726/5, č. 1726/6, č. 1726/7 a č. 1726/8, katastrální území Ř., ve výkonu jejich práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy po vymezené části pozemku parc. č. 1726/1, katastrální území Ř., podle geometrické plánu, který tvoří součást smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti a o zřízení věcného břemene, uzavřené mezi žalobci a žalovaným dne 22. 12. 1998, a to v části upravující věcné břemeno práva chůze jízdy na části parcely č. 1726/1 pro oprávněné vlastníky parcel č. 1726/3, č. 1726/4, č. 1726/5, č. 1726/6, č. 1726/7 a č. 1726/8, a strpět chůzi a jízdu žalobců, stejně jako všech budoucích vlastníků pozemkových parcel č. 1726/3, č. 1726/4, č. 1726/5, č. 1726/6, č. 1726/7 a č. 1726/8, katastrální území Ř., oprávněných z věcného břemene, po vymezené části pozemku parc. č. 1726/1, katastrální území Ř. (výrok I.). Dále žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 55 695,50 Kč (výrok II.).

Městský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 Co 20/2016-418, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že náhradu nákladů řízení stanovil částkou 55 517,50 Kč a ve zbytku jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 3 380 Kč (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil při rozhodování o nákladech řízení se soudem prvního stupně v závěru, že na straně žalobců se sice jednalo o pluralitu účastníků řízení, nicméně ti pouze podali jeden žalobní návrh a uplatnili jeden nárok (právo z věcného břemene chůze a jízdy). Nebylo proto na místě, aby při výpočtu mimosmluvní odměny zástupce procesně úspěšného žalovaného byl každý ze žalobců posuzován samostatně. Tento závěr odvolací soud prezentoval jako východisko pro určení tarifní hodnoty předmětu řízení částkou 25 000 Kč podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) dále advokátní tarif , ve znění účinném do 31. 12. 2012, a částkou 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném po 1. 1. 2013.

Proti rozsudku odvolacího soudu (proti výrokům o nákladech řízení II. a o nákladech odvolacího řízení III.) podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1665/2015 (toto usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), z něhož citoval, dovozoval, že v nalézacím řízení bylo rozhodnuto o šesti spojených věcech. Mimosmluvní odměna podle advokátního tarifu měla být vypočtena u každé věci samostatně, neboť se nejednalo o řízení, v němž by bylo uplatněno více nároků jedním účastníkem, nebo v němž by pluralita účastníků byla založena na nerozlučném společenství, nebo na stavu, kdy by žalobci byli oprávněni společně a nerozdílně. Dále žalovaný namítal, že každý z šesti samostatně posuzovaných oprávněných z věcného břemene uplatnil dva nároky odpovídající právu chůze a právu jízdy. Ani k této skutečnosti však soudy v nalézacím řízení nepřihlédly a výši mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu stanovily jako jeden nárok. Jedná se však, podle argumentace žalovaného, o dvě cestné služebnosti, jak se o právu chůze a právu jízdy vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně II. a o nákladech odvolacího řízení III. změnil a přihlédl k argumentům žalovaného, že řízení probíhalo o šesti spojených věcech, přičemž v každé z nich byly uplatněny dva nároky.

Žalobci označili dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Uvedli, že podali jeden žalobní návrh, v němž uplatnili pouze jeden nárok, který vychází z jediné smlouvy. Rovněž z procesního chování žalovaného vyplynulo, že zakládá svou obranu na argumentaci, která se vztahuje k jednomu nároku, kdy vůči všem žalobcům uplatnil námitku promlčení žalovaného práva. Dále nesouhlasili s námitkou žalovaného, že v řízení uplatnili dva nároky spočívající jednak v povinnosti žalovaného respektovat výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a dále věcnému břemeni jízdy. Připomněli, že věcné břemeno bylo zřízeno dohodou v roce 1999 a k namítanému promlčení práva, jež mu odpovídalo, mělo dojít v roce 2009, tedy pět let před účinností nového občanského zákoníku, jehož ustanoveními žalovaný argumentuje. Uvedli, že zapsanému právu chůze a jízdy odpovídalo pouze jedno oprávnění, které však mohlo být vykonáváno dvěma způsoby. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 10. 6. 2011 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním je v projednávané věci nastolena v prvé řadě otázka souladu rozhodnutí odvolacího soudu (ve výrocích o nákladech řízení II. a III.) s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího při posouzení, zda žalobci uplatnili pouze jeden nárok a o nákladech řízení se rozhoduje v jednom procesním vztahu, anebo každý z nich vystupuje v samostatném procesním vztahu k žalovanému a o nákladech řízení se rozhoduje pro každý z těchto vztahů zvlášť.

Dovolání je z pohledu řešené právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení závisí, přípustné, a rovněž i důvodné, neboť odvolací soud ji vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, Nejvyšší soud, mimo jiného, uvedl, že při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce, snížená o 20 %. Neužije se pravidlo § 12 odst. 3 advokátního tarifu, které se vztahuje na případ více nároků uplatněných v jednom řízení jedním účastníkem nebo více účastníky oprávněnými společně a nerozdílně nebo vystupujícími v řízení jako nerozluční společníci. Dovolací soud v posuzované věci vycházel z procesní situace, kdy v řízení procesně úspěšní žalobci zastupovaní jedním zástupcem (advokátem) uplatnili samostatné nároky na náhradu škody, byť tyto nároky vycházely z jednoho skutkového (škodního) děje. Jejich samostatné procesní postavení ve vztahu k žalovanému se projevilo tím, že každému z nich náležela v rámci rozhodování o nákladech řízení náhrada nákladů za zastoupení vycházející z hodnoty věci (práva), kterou v řízení samostatně uplatnili.

Obdobný závěr lze vztáhnout i na poměry projednávané věci. Dovolací soud nepovažuje za správný závěr soudu odvolacího, který pro účely zjištění mimosmluvní odměny ve smyslu § 8 odst. 1 a § 9 odst. 3 advokátního tarifu uvedl, že žalobou byl uplatněn pouze jeden nárok. Ve skutečnosti je žaloba založena na pluralitě nároků, jichž se více žalobců domáhá v jednom řízení, které se tak vyznačuje kombinací prvků subjektivní a objektivní kumulace. Nemůže být rozhodné, že jednotlivé nároky vycházely z tvrzeného porušení povinností odpovídajících právům přiznaných jedním smluvním dokumentem (smlouva o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 22. 12. 1998). Každý z žalobců mohl samostatně a na ostatních nezávisle uplatňovat své právo, jemuž odpovídalo věcné břemeno chůze a jízdy zatěžující pozemek žalovaného, a to pouze ve vztahu k vlastnímu pozemku [ žalobce a) k pozemku parc. č. 1726/3, žalobci h) a ch) k pozemku parc. č. 1726/4, žalobci b) a c) k pozemku parc. č. 1726/5, žalobkyně g) k pozemku parc. č. 1726/6, žalobci d) a e) k pozemku parc. č. 1726/7 a žalobkyně f) k pozemku parc. č. 1726/8 ]. Proto mezi každým ze žalobců uplatňujícím nárok založený na vlastnickém právu ke konkrétnímu panujícímu pozemku a žalovaným jako vlastníkem služebného pozemku vznikl samostatný procesní vztah, v jehož rámci mělo být rozhodnuto o nákladech řízení.

Dále žalovaný namítal, že pluralita žalovaných nároků vyplývá i z toho, že každý z žalobců se domáhal výkonu dvou práv odpovídajících věcným břemenům chůze a jízdy, a i tato pluralita měla být při určení výše mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem zohledněna. Z hlediska přípustnosti dovolání žalovaný argumentoval tím, že rozhodnutí odvolacího soudu není v uvedeném směru v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolací soud v citovaném rozhodnutí řešil zcela jinou právní otázku (podmínky pro zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů) v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Posouzení práva chůze a práva jízdy jako jediného oprávnění, jemuž odpovídá věcné břemeno cesty, ať již vzniklo v souvislosti se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví (§ 142 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále obč. zák. ) nebo z důvodu přístupu ke stavbě (§ 151o odst. 3 obč. zák.), je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 2/2006, str. 73).

V dalším řízení odvolací soud přihlédne při opětovném rozhodování o nákladech řízení k závěru, jenž vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, a lze jej přiměřeně použít i v poměrech projednávané věci. Vezme přitom v úvahu, že v řízení, v němž je uplatněna subjektivní i objektivní kumulace nároků nelze při stanovení výše mimosmluvní odměny postupovat podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, která procesně úspěšnému účastníku náleží, je třeba brát zřetel i na požadavek účelnosti vynaložených nákladů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Tento požadavek lze posuzovat i z hlediska obsahu úkonu právní služby, s nímž je vynaložení nákladů účastníkem řízení spojené. V nálezu ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 799/11, Ústavní soud uvedl, že ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) účelné uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které mohou být z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení významné (nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že při rozhodování o nákladech dovolacího řízení, vynaložených na vyjádření k dovolání, je třeba zvažovat účelnost jejich vynaložení, a to s ohledem na obsah vyjádření (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2554/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010). Ve světle těchto názorů, jež lze aplikovat i do poměrů rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, může vyvstat otázka, nakolik určitý úkon právní služby svým obsahem konvenuje požadavku účelného uplatňování nebo bránění práva.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v napadených výrocích o nákladech řízení správný; dovolací soud jej proto v tomto rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 a 2 věta třetí o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu