22 Cdo 5207/2007
Datum rozhodnutí: 13.08.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 5207/2007


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. Z. a b) Ing. I. Z., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříči pod sp. zn. 18 C 47/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2007, č. j. 11 Co 112/2007-92, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. 11. 2006, č. j. 18 C 47/2006-58, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobci jsou ve společném jmění manželů vlastníky ideálního spoluvlastnického podílu ve výši ½ vzhledem k celku k nemovitostem budově č. p. 1794, objekt občanské vybavenosti, rozsáhlé chráněné území, v části obce R. p. R. na pozemku st. parc. č. 3165 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku st. parc. č. 3165 zastavěná plocha a nádvoří, nacházejících se v kat. území a obci R. p. R. . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2006, č. j. 20 Co 24/2006-165, ve věci žalobců proti mj. žalovanému byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 10. 2005, č. j. 15 C 242/2003-118, tak, že bylo určeno, že nedobrovolná opakovaná dražba konaná dne 23. 8. 2002 v 9.00 hodin v hotelu I. v O., na níž žalovaný dražil ideální polovinu budovy č. p. 1794 na pozemku st. parc. č. 3165 a tohoto pozemku ve společném jmění žalobců, je neplatná. O dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2006 dosud nebylo rozhodnuto. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že jestliže katastrální úřad provedl v katastru nemovitostí změnu zápisu na základě nedobrovolné dražby, pak v případě existence pravomocného rozhodnutí soudu o neplatnosti této dražby nemůže postupovat jinak, než uvést stav zápisu do souladu s tímto pravomocným rozhodnutím.


Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. 4. 2007, č. j. 11 Co 112/2007-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem žalobců, že v souzené věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, o čemž svědčí i přípis Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště V. M., ze dne 31. 1. 2007, podle kterého rozhodnutí o neplatnosti dražby není podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, rozhodnutím, které by mohlo být podkladem pro záznam do katastru nemovitostí. Podle odvolacího soudu bylo-li určeno, že nedobrovolná opakovaná dražba konaná dne 23. 8. 2002 je neplatná, je zřejmé, že daná určovací žaloba je důvodná.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení žalovaný spatřuje v tom, že odvolací soud usnesením ze dne 2. 6. 2006, č. j. 11 Co 407/2006-36, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2006, č. j. 18 C 47/2006-19, tak, že řízení nepřerušil do skončení řízení o dovolání proti rozhodnutí o neplatnosti dražby. Uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále Nejvyšší soud ) ze dne 5. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 1534/2006-228, který žalovaný napadl ústavní stížností, bylo toto dovolání zamítnuto. Pokud jde o právní posouzení věci, namítl, že pokud katastrální úřad nerespektoval soudní rozhodnutí o neplatnosti dražby, nelze nápravu sjednávat cestou obecného, nýbrž správního soudnictví . Poukázal na to, že je-li dražba neplatná a žalobci zůstávají vlastníky ideální poloviny předmětných nemovitostí, měli by analogicky podle § 457 ObčZ poskytnout žalovanému na základě hmotného práva částku, kterou v dražbě zaplatil za polovinu nemovitostí žalobců, a polovinu investic, jimiž předmětné nemovitosti zhodnotil. Podle žalované, i když nejde o klasické synallagma, přesto uvedenou analogii nelze především v zájmu spravedlnosti pominout . Řešení otázky vzájemné restituční povinnosti účastníků odvolací soud pominul. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobci se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) v rozsahu odvolatelem uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.


Podle § 109 odst. 2 písm. c) před středníkem o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.


Z citovaného znění § 109 odst. 2 písm. c) před středníkem o. s. ř. vyplývá, že soud řízení z uvedeného důvodu přerušit může, ale nemusí. Za vadu řízení nelze považovat, že odvolací soud usnesením ze dne 2. 6. 2006, č. j. 11 Co 407/2006-36, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2006, č. j. 18 C 47/2006-19, tak, že řízení se nepřerušuje , jestliže nedospěl k závěru, pro který by měl řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1050/2007, uveřejněné na www.nsoud.cz. Ostatně dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení o přerušení řízení, není ani přípustné (viz usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2560/2007, C 5258 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).


Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.


Důvodnou nebyla shledána ani námitka nesprávného právního posouzení věci.


Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu, jímž se určuje neplatnost dražby, není ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. rozhodnutím, které by mohlo sloužit jako podklad pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí.


Podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. práva uvedená v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem (dále jen "záznam") údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Práva, která se do katastru zapisují podle § 1 odst. 2 na základě zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu.


Rozhodnutím o neplatnosti dražby se jen deklaruje určitá skutečnost, která již dříve nastala mezi zúčastněnými subjekty; toto rozhodnutí však nedeklaruje věcně právní vztah k okamžiku jeho vydání a ve smyslu citovaného ustanovení tudíž nepředstavuje ani listinu vyhotovenou státním orgánem, na jejímž základě by bylo možno učinit příslušný zápis do katastru nemovitostí ve formě záznamu. V mezidobí mezi uvedenou skutečností a rozhodnutím soudu o neplatnosti dražby mohlo být s vlastnictvím sporné věci opět nakládáno. Takové rozhodnutí ani nevytváří právně relevantní podklad k závěru o vlastnictví předmětných nemovitostí v době, kdy bylo vydáno. Dovolací soud proto souhlasí s názorem, odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobců na určení jejich společného vlastnictví spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech je dán, a ztotožňuje se s ním. Vyhovění žaloby žalobcům umožňuje, aby dosáhli souladu mezi skutečným stavem a zápisy v katastru nemovitostí.


Protože dovolací soud při své přezkumné činnosti vychází ze stavu věcí, který tu byl v době rozhodování odvolacího soudu, a provádí dokazovaní jen za podmínek uvedených v § 243a odst. 2 o. s. ř., nemohl přihlížet k dovolatelem předloženému nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07. Pokud odvolací soud při řešení rozhodné předběžné otázky vycházel z rozhodnutí, které Ústavní soud zrušil, lze o takovém nálezu uvažovat jako o rozhodnutí, které by mohlo být důvodem obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. obdobně rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1983 nebo č. 55, ročník 1996 či č. 48, ročník 2000 a contrario).


Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobcům náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. srpna 2009


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu